ikoktejl

2010
Tag: 2010 Nalezeno 208 výsledků.
Tag: 2010 Řazení

Žvýkat kat

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Žvýkání zelených lístků, zvaných kat, je takovým požitkem, že se v mnoha zemích východní Afriky pravidelně zastavuje veškerý život. Bez katu si nedokáže nikdo představit ani chvilku. A tak nezbývá než si naplnit pusu listy a věnovat se žvýkací siestě stejně jako všichni okolo, protože v tuto chvíli na několik hodin stejně nebude nic fungovat.

Už jsi ochutnal kat?“ Když zamítavě zavrtím hlavou, Yousouf, můj kamarád, na mě nechápavě zírá, jako bych spadl z měsíce. Ihned se rozhoduje zasvětit mě do tajů oblíbené rostlinky. Tady, v etiopském Hareru, se pěstuje ten nejlepší kat, a tak není divu, když se mu během dne věnuje většina populace města. Yousouf mě zavede do soukromého domu se zahradou, kde na polštářích posedávají muži a ve stínu verandy pokuřují šíšu, nebo jen tak rozvaleni klábosí o všem možném. Jejich skleněné oči hledí nepřítomně skrze mne, ale jsou přátelští a ihned se dělí o svůj každodenní příděl drogy. Všichni nepřetržitě žvýkají jako krávy na pastvě a zároveň hbitě ulamují další lístky, které je uvádějí do blaženého stavu. „Musíš si nejdříve vybrat ty pravé lístky a pomalu je sežvýkat, přesně takhle,“ ukazuje mi názorně můj průvodce ústa plná katu se slinami. Zkouším to několikrát, dokonce využívám i nabídky loknout si vody, která má zvyšovat účinnost, jenže mně osobně to nepřipadá ničím zajímavé. Stejné by to bylo, kdybych se vydal na louku a sežvýkal pár trsů trávy. „Jsi ještě zelenáč, ale neboj, naučíš se to a poznáš jeho pravou sílu,“ dodává s úsměvem Yousouf.

Číst dál...

Na tělo

Na  tělo

TEXT A FOTO: ANDREA KAUCKÁ, RENÉ BAUER

Súdán je největší a pro mnohé jedna z nejobávanějších zemí Afriky. Boje, války, zabíjení, fanatismus – to jsou nejkřiklavější vizitky této horké země. My jsme se ale v Súdánu setkali hlavně s přátelstvím, otevřeností a nesmírnou pohostinností. Možná jsme měli jen štěstí.

Súdán je jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Jsou zde velká naleziště ropy, mědi, zlata a slídy. Nekonečné etnické konflikty ale Súdán uvrhly do bídy. Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu neakceptují druhou polovinu národa, původní obyvatele země. Odpírají jí občanská práva a snaží se ji jakýmkoliv způsobem vymýtit. Po dlouhou dobu Jihosúdánce a obyvatele Dárfúru utlačují, dopouštějí se genocidy a vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, a to i po sepsání křehké mírové dohody a přes nátlak OSN k zastavení vraždění.

Číst dál...

Oči na stopkách

Oči na stopkách

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Hlemýždi nebo chcete-li lidově šneci, jsou noční můrou většiny zahrádkářů. Těžce zkoušení pěstitelé dělají všechno možné, aby je ze svých záhonů dostali. Existují však i lidé, kteří se o ně se stejnou zarputilostí starají. Tvorové s domovem na zádech a očima na stopkách pro ně představují výnosné živobytí.

Stojíme u ohrady velké jako plavecký bazén. Za jejími čtyřicet centimetrů vysokými stěnami je však místo vody moře trávy, ze které vyčnívají dlouhé řady prken sestavených do tvaru stříšek. Vzduchem se nese slabé praskání. Připadá mi nějak povědomé. Rozpomínám se na dobu, kdy jsem pracoval v zoologické zahradě. Ovšem – elektrický ohradník. Jeho vedení je skryté na rubové straně ohrady. Vlastně proč ne. Když dokáže udržet uvnitř výběhu paviány nebo třeba lvy, tak jistě zvládne i dvě či tři tuny hlemýžďů.

Číst dál...

Náčelník z Čech

Náčelník z Čech

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Miloslavu Stinglovi bude osmdesát let. Svou první expedici za indiány podnikl už v osmi letech. S rodiči tenkrát vyrazil výletní lodí z Ústí do Děčína. Už od čtyř nebo pěti let totiž četl takové jednoduché, ale dobrodružné příběhy o indiánech, kde se psalo, že žijí v horách. Když proto viděl Pastýřskou stěnu v Děčíně, myslel si, že je tam najde. Tak rodičům utekl a vydal se za nimi.

 

Číst dál...

Případ Pelikán

Případ Pelikán

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

Desítky chatrčí, sluncem rozpálené silnice, povalující se lidé, prašiví psi na každém rohu a vzduch prosycený solí a rybinou. Slunce vypaluje mozek z hlavy. Na každém rohu řvou reproduktory a vy se proplétáte mezi osmahlými rybáři, hipíky a místními opilci. To je severoperuánská Máncora – domov surfařů a pelikánů.

A tady, přímo na břehu Pacifiku, jsem se ubytoval v jedné špinavé díře. Byla to směs betonu, čouhajících drátů, vedra, špíny a smradu. Vybalil jsem si a vydal jsem se zjistit ceny surfů a taky trochu fotit. Jdu podél pláže dál, směrem od koupajících se domorodců. Každý to zná – sůl ve vzduchu, oslepující slunce v kontrastu s chladivým příbojem a příjemný dotyk písku. Při takové chůzi se dá zapomenout na všední život a vzpomínat na představy budoucnosti, malované v mládí. Posloucháte hudbu příboje, opájíte se sluncem, samotou, prostorem a volností. Přitom sledujete ptáky, zejména pelikány. Pelikán je krásný pták, pokud se nekolébá na hladině, vidíte ho vznášet se s rozepjatými křídly neuvěřitelně nízko nad hladinou, tak nízko, že se zdá, že musí každou chvíli zavadit o hladinu a zemřít, protože létá dost rychle. Navíc má v očích výraz, což se třeba o slepici nedá říct nikdy. Je to prostě pták sympaťák, alespoň pro mě. Rozpětí křídel má kolem dvou metrů, a když začne těmi křídly mávat a klapat zobákem, je to projev jeho charismatu.

Číst dál...

Nový rok 2067

Nový rok 2067

TEXT A FOTO: MICHAL THOMA

„Ha-se!“ zakřičí muž stojící na podivuhodném dřevěném voze. „Aj-še!“ ozve se odpověď desítek mladíků třímajících v rukou lana. „Háá!“ trhnou provazy jako jeden muž, až vůz zaskřípe a zakymácí se. Nepálci oslavují Nový rok.

14. dubna 2010 se v himálajském státě Nepál přehoupl kalendář a započal Nový rok 2067. Kalendář Vikram Samvat Nepálci ctí jako národní poklad a řídí se jím ve svém každodenním životě. Turisty, kteří v podvečer posledního dne nepálského roku vyrazili za bujarými oslavami do ulic Káthmándú, ovšem čekalo zklamání. Skutečně svérázné a ojedinělé slavnosti se odehrávaly pouze v historickém městečku Bhaktapur a v blízké vesničce Thimi. Bhaktapurský svátek Bisket džatra a thimijský Sindrúk džatra jsou živými ukázkami bohaté a komplikované kultury Névárců, původních obyvatel káth-mándského údolí.

Číst dál...

Léčba až na krev

Léčba až na krev

TEXT: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ

Myslíte si, že na pití léčivé minerální vody nic není? Omyl. Naši předkové se nejprve báli, že jim při pití zkamení vnitřnosti, a tak se raději na hodiny nakládali do vody, dokud jim netekla krev.

Je červencové ráno na sklonku šestnáctého století. Lázeňský host zabalený do lajntuchu si něco mumlá. Náš lázeňský host má orosené čelo a do vody se mu vůbec nechce, koupe se totiž už šestý týden v řadě. Každý den osm, anebo taky dvanáct hodin.

Podle středověké medicíny za neduhy stojí nerovnováha čtyř základních tělních tekutin – „humorů“ (hlenu, krve, černé a žluté žluče). Do rovnováhy je nejúčinněji dostane pouštění žilou, proto se lidé koupali tak dlouho, dokud jim zkrabacenou, rozmočenou kůží neprosákla krev.

 

Číst dál...

Čelisti strachu

Čelisti strachu

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Pohled do rozevřené tlamy žraloka většinou pozorovateli věští rychlý příchod smrti. Najdou se však tací, kteří pozorování žraloků mají za adrenalinový sport, jejich mekou je městečko Kleinbaai v Jihoafrické republice.

Zpouště Kalahari se vracíme zpátky k jižnímu pobřeží. Naše cesta míří na Cape Agulhas, Střelkový mys, nejjižnější bod afrického kontinentu. Právě tady se střetávají dva oceány, teplý Indický a studený Atlantský, právě tady bychom měli zažít nejvyšší hladinu adrenalinu v životě. Nad poklidnou krajinou se tyčí krásný maják a na břehu odpočívá lodní vrak Meisho Maru. Fouká slabý vítr, moře je poklidné a doufáme, že zítra bude stejné jako dnes a my se dostaneme na jednu ze „žraločích lodí“.

Číst dál...

Mráz přítel člověka

Mráz přítel člověka

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: PETR HORKÝ

„Jak často slýchám, že jsem blázen? Prakticky denně. A nejčastěji to říká, sice s úsměvem a laskavě, moje žena,“ směje se Petr Horký. Sotva totiž zdolal severní točnu, začal plánovat přechod Grónska.

Přejít největší ostrov světa z východu na západ není nic jednoduchého, ale také nic, co by nešlo zvládnout. Pokusit se o to může každý. I vy. Než ale vkročíte na grónský ledovec, musíte splnit několik zásadních podmínek. Bez nich se stanete věčnou součástí nekonečné ledové pustiny.

Číst dál...

Foto návraty

Foto návraty

TEXT A FOTO: JAN SVATOŠ

Jaká pozitiva přináší podstoupení klasické fotografické dřiny s vyvoláváním filmů v temné komoře oproti nenáročnosti digitálních automatů? Expedice Fotografické návraty se rozhodla hledat odpověď na tuto otázku v nehostinných krajinách severní Keni.

Na počátku celého projektu stála touha a zároveň zvědavost – dokážeme ještě dnes pořídit snímky klasickým procesem a dokonce je na místě vyvolat? Jaký smysl má zdlouhavý analogový proces pro člověka v dnešní překotné době? A jak samotné fotografování ovlivňuje práci a myšlení svých tvůrců v terénu, a také kam fotografování na africkém kontinentu dospělo za téměř sto let svého vývoje? Pro realizaci našeho projektu jsme si zvolili oblast bývalého Northern Frontier District, který se dnes nachází v severní Keni. Vyprahlá a převážně polopouštní oblast byla zasažena občanskou válkou a ještě v roce 1991 tu byl vyhlášen výjimečný stav jako důsledek vleklého konfliktu se somálskými povstalci. V neposlední řadě jsme v severní Keni chtěli hledat odkazy prvních fotografických průkopníků – Martina a Osy Johnsonových, kteří v této oblasti ve 20. letech minulého století natáčeli jedny z prvních přelomových filmů o divoké přírodě.

Číst dál...

Božský Pantanal

Božský Pantanal

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Temné laguny řeky Rio Negro jsou pokryty hustým porostem vodních hyacintů, z nichž zírají stovky kajmaních očí. Stačí jejich nepatrný pohyb a klidná hladina se promění v divoké peřeje způsobené úlekem obrovského množství piraní, které jsou všude kolem. Velkolepé přírodní divadlo začíná a lze se jen oddat úchvatné symbióze zdejší fauny a flóry.

Číst dál...

Bezhlavý ostrov

Bezhlavý ostrov

TEXT A FOTO: ROSTISLAV J. PECH

Vyslovíte-li jeho jméno, ucítíte závan pravé exotiky a nefalšovaného dobrodružství. Tajuplný a legendami opředený. Tolik jsem o něm slyšel a přesto jsem si ho nedokázal představit. Skutečnost je prostě jiná: Borneo!

Už jeho jméno je takový malý kvíz. Z přísně geografického hlediska se třetí největší ostrov světa jmenuje Kalimantan. Jenomže severní část, kterou tvoří malajské státy Sabah a Sarawak spolu se sultanátem Brunej, je známější jako Borneo. A tak vlastně záleží na tom, z které strany se k ostrovu přibližujete, jestli z Indonésie či z Malajsie.

Číst dál...

Šťastný to národ

Šťastný to národ

TEXT: LENKA KATILA

Dokud jsem žila v Čechách, měla jsem o Skandinávii poměrně zkreslené představy. Je tam tma, lidé jsou zdrženliví a plni depresí, což z nich spolu s ponurým počasím dělá notorické alkoholiky. Jak hluboce jsem se ale mýlila! Při hlubším zkoumání jsem poznala, že Švédsko je země nádherné přírody a šťastných lidí. Ostatně to dokládají i oficiální statistiky, které kladou Švédsko a ostatní skandinávské země na první příčky v pořadí „šťastných národů”. V čem ale vidí své štěstí a spokojenost sami Švédové?

Číst dál...

Pekelník Trenck

Pekelník Trenck

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK

Byl hrdinou stejně jako psancem své doby. Jako by se sám stal ztělesněním baroka, plného válek, násilí, vášně, přepjatosti, ale také zbožnosti. František, baron Trenck.

Brněnské ulice středu města kypí každodenním životem. Sestupujeme po točitém schodišti do hrobky, kde leží mnoho mrtvých těl. Mému průvodci, řeholníku řádu kapucínů Pavlu Uhříkovi, na ramena splývá hnědá kápě. Od kláštera je hrobka oddělena jen malou mříží. A hned v první místnosti leží ten, kterého jsem hledal. Vím, že moje otázky ale nejsou nijak originální. Stále stejně se na legendárního vůdce pandurů Trencka ptají tisíce návštěvníků místa jeho posledního odpočinku. Ale ani odborníci jim nedokážou ještě dát všechny odpovědi.

Číst dál...

Něžný kamikadze

Něžný kamikadze

TEXT A FOTO: DÁVID MALEC

Jsou krásní, elegantní, jejich námluvy překypují romantikou a mláďata se mají jako v bavlnce. Když ale terejové loví, jde všechna něha stranou. To pak v obrovské rychlosti jako kamikadze rozrážejí mořskou hladinu a rybám – a někdy i sobě – přinášejí smrt.

Kvrcholu útesu mi chybí už jen pár desítek centimetrů, s přední fotobrašnou nabírá lezení po skalách netušené rozměry. Nakonec přeci jen opatrně vystrčím hlavu a ocitám se na okraji největší pevninské kolonie terejů australských, u Cape Kidnappers (Mys únosců) na Novém Zélandu. S malou dušičkou vytahuji fotoaparát, stihnu však udělat jen pár širokoúhlých záběrů, než mě podrážděný terej klovne silným zobákem do ruky. Stačím se sice zachytit okraje útesu, ale během dalšího focení si dávám větší pozor a respektuji soukromí těchto hrdých ptáků. Spolu s přítelkyní Terkou se kocháme pohledem na vzlétající, hnízdící a přistávající ptáky, jejich křik našim uším doslova lahodí...

Číst dál...

Mácha superstar

Mácha superstar

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Obléká se výstředně, píše nikým nechápané texty, provokuje svým chováním a je trnem v oku ostatním umělcům. Ptáte se, o kom je řeč? Nějaká současná celebrita? Kdepak. Takový byl Karel Hynek Mácha.

Přiznejme si to. I nás Mácha celý letošní rok trápil. „Má výročí, musíme něco napsat,“ znělo na všech poradách redakce. Prohledali jsme archivy, snažili se vypátrat dosud nevypátrané detaily z jeho života, ale bohužel, skoro nic nového už se zřejmě nepodaří objevit. Za ten rok nás ale napadla jiná věc. Není tak náhodou divné, že zrovna Mácha v nás vzbuzuje takové emoce a nutkání o něm psát? Co ho činí tak neodolatelným?

Číst dál...

Křižáci na tripu

Křižáci  na tripu

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Zná to asi každý houbař. Kráčíte po lese, okem loupete po skrytých hříbcích a najednou tváří vplujete přímo do středu nezvykle pevné, odporně lepkavé a vůbec dokonalé pavučiny. Zatímco z čela odlepujete jednotlivá vlákna a z vlasů vytřepáváte jejich stvořitele, říkáte si, jak by bylo v lese bez pavučin krásně! Věřte ale, že nebylo. Pavučiny jsou umělecká díla, každá je jiná, každá je podpisem jednotlivého pavouka. Jde o složité sítě z velmi pevných, ale zároveň elastických vláken (jejich hlavní složkou je bílkovina fibroin), která lze roztáhnout na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhla. Svazek pavoučích vláken o síle tužky by prý dokázal zastavit dopravní letadlo v letu. Umělé vlákno, které by mělo tyto schopnosti, se podařilo vyrobit mnichovským chemikům teprve před dvěma lety. Jeho výroba je však náročná a velmi nákladná.

Číst dál...

Všichni za jednoho

Všichni za jednoho

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bílý rovnoramenný kříž na červeném pozadí vyvolává řadu asociací, všechny jsou však pozitivní. Copak by vlajka s tímto křížem mohla zavlát nad jinou, než sterilně čistou švýcarskou krajinou? A copak by mohl být symbol švýcarského kříže vyražen na nějakém levném šuntu, který vyrábějí děti v čínských fabrikách? Těžko! Švýcarský znak je pro svět známkou čistoty, kvality, preciznosti a tradice. Pro samotné Švýcary je ale hlavně symbolem sjednocení.

Dnešní podoba švýcarské vlajky pochází z roku 1889, ačkoliv bílý kříž provázel tuto zemi v průběhu celé její historie, plné pokusů o sjednocení střídaných válkami mezi jednotlivými stavy (kantony). První tři země pod Švýcarskými Alpami, takzvané Tři lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden, se spojily ve Švýcarské spříseženstvo už roku 1291, jejich rytíři se však do bitev vrhali stále pod prapory svých kantonů. Bílý kříž užíval pouze kanton Schwyz, který se už dříve postavil po bok císaře Rudolfa I. Habsburského v boji proti Burgundskému vévodství. Císař sám měl coby ochránce křesťanství na svých praporcích kříž, jejich rudé pole pak symbolizovalo císařovu moc nad životem a smrtí. Kanton Schwyz nakonec za svou pomoc získal právo kříž používat v pravém horním poli svých šarlatových praporců. Nejprve jej schwyzští malovali na pergamen, který přišívali k praporům, později už měl kříž na jejich standartách své stálé místo.

Číst dál...

Pod arktickým sluncem

Pod arktickým sluncem

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Tady se někde narodilo ticho!“ napadá mě, když stojím na přední palubě lodi Plancius a očima se snažím proniknout hustou mlhou. Jsou tři hodiny ráno a slunce vypadá jak rozmazané světýlko uprostřed velkého šedého NIC. Ledová kra se otře o bok lodi a vítr náhle odhrne záclonu mlhy. Nízko nad hladinou moře proletí buřňák. Arktický den právě končí. Nebo začíná?

Zvyknout si říkat „dobrou noc“, když máte půlnoční slunce nad hlavou, je zvláštní pocit. Už jen výraz „půlnoční slunce“ zní v našich zeměpisných šířkách jako science fiction. „Člověk si zvykne i na šibenici,“ říkává s úsměvem a nadsázkou můj táta. Tak si v rámci tohoto mírně děsivého přísloví zvykám na houpavý pohyb lodi i zvláštní rytmus života polárního dne. Když jsem v ospalém hornickém městečku Longyearbyen (dodnes si na tom názvu lámu jazyk) nastupoval na loď, abych absolvoval plavbu kolem souostroví Špicberky, nečekal jsem nic z toho, co mě během následujících dní potkalo. Ledovce, pustá arktická tundra, šedé hory a krajina téměř bez života. Arktida se ale mým představám vysmála. Ukázala se mi nádherně barevná a plná tvorů, kteří se naučili přežít v jejím drsném náručí.

Číst dál...

Koljova babička

Koljova babička

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, MARTIN DLOUHÝ

Chtěl jsem se s Lilian Malkinou, bravurní filmovou a divadelní herečkou, kterou většina Čechů zná z filmu Kolja, sejít už z kraje léta. Jenže odjela do Estonska, do své rodné země. Až po jejím vyprávění jsem pochopil, jak moc je s tímto kusem země spjatá. Čekal jsem na ni v literární kavárně a jako malý kluk jsem se těšil, až uvidím ten její odzbrojující úsměv s pověstnou mezerou mezi zuby. Nezklamala mě.

 

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group