ikoktejl

Indonésie - Sulawesi
Tag: Indonésie - Sulawesi Nalezeno 9 výsledků.
Tag: Indonésie - Sulawesi Řazení

Podivný svět pod hladinou

Podivný svět pod hladinou

 

   Připravil a vyfotografoval Václav Kříž

 

Konečně… Úmorná sedmnáctihodinová cesta se dvěma přestupy, ve Frankfurtu a v Singapuru, končí na letišti Sam Ratulangi nedaleko města Manado na severním výběžku indonéského ostrova Sulawesi. Mátožné postavy procházejí zdravotnickou uličkou pod dohledem termokamery a bdělých očí, vykukujících zpod roušek, bránících v nádechu obávané H1N1. Kdo tomu věří…

Pak už následuje zběsilý průjezd uličkami manadského přístavu a čekání na zvětšující se bod na obzoru, na bárku, která nás, zemdlené a nevyspalé, dopraví do pravého potápěčského ráje. Aspoň tak si to všichni představujeme. Copak to může být jinak, když doporučení na zřízení přírodní rezervace Bunaken, na kterou se tak těšíme, vydal sám veliký J. Y. Cousteau?

 

   Bunaken

Přivítání na základně Two Fish je, mírně řečeno, nestandardní. Vysypali nás, jinak se to říct ani nedá, naštěstí bez zavazadel rovnou do vody asi sto metrů od pobřeží zarostlého mangrovovou spletí. Vykasané nohavice byly málo platné, vlnky nám laškovně dorážely až do půli stehen. K tomu písečné dno, pokryté stovkami tlustých mořských hvězdic. První dotyk Celebeského moře. A tak jsme klopýtali a poskakovali mezi hvězdicemi ke křovinám na pobřeží. Původně jsem si myslel, že takový výsadek byl jen rozmarem posádky, to abychom si užili tropy s celou parádou. Až později jsem pochopil, že to nešlo jinak. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu víc než dva a půl metru, a my si vybrali k příjezdu ten nejnevhodnější čas. Taky průchod zelení nás trochu zaskočil, úzká cestička, lemovaná ostrými hroty mladých mangrovových výhonků vypadá tak, že by se i fakír polekal. Jen proboha nezakopnout! Následky raději nedomýšlet.

Na řadu přišel uvítací rituál. Právě takový, jaký je v Indonésii pro turisty zvykem. Papíry, papíry a zase papíry. Formuláře cestovní střídají ty potápěčské a nakonec jako tečka ještě platba za vstup do přírodní rezervace. Za to fasujeme plastový odznak, který musíme nosit viditelně přidělaný k potápěčské výstroji pro případnou kontrolu. Na pokraji zhroucení jsme konečně obdarováni klíčkem a můžeme do svého bungalovu. Ten nabízí jednu větší místnost se širokou postelí, za dveřmi je i hodně jednoduchá koupelna. Pitná voda se čepuje z plastového výměnného zásobníku, opodál stojí přenosný ventilátor. Pod střechu se ještě vejde menší veranda s křesílky a houpací sítí. Šmytec! Jednoduché, ale příjemné a čisté. Teď teprve do­opravdy začíná náš vysněný týden na Bunakenu.

Ráno po noci plné zvuků z mangrovového houští a po slušné snídani přichází na řadu první ochutnání moře. Vyplouváme rovnou na jednu z vyhlášených lokalit (ostatně tu ani jiné nejsou). Na palubě je už všechno přichystané skoro bez našeho přičinění. Ustrojené láhve, plastové bedny s drobnou výstrojí a obleky, my přicházíme jako lordi jen s fotoaparáty v náručí. Máme štěstí, ráno je příliv a voda tedy sahá až ke kraji pláže. Žádné brodění. Na palubě se seznamujeme s našimi průvodci Krisem, Kenem a Hendrou, kteří společně s kormidelníkem Samem a pomocníkem Leem budou po celou dobu plnit všechna naše přání nad vodou i pod hladinou. Skutečně to tak bylo, tihle kluci byli neskuteční ve své vstřícnosti, poctivosti a ochotě nejen se o nás starat při potápění, nosit výstroj, plnit láhve a krmit nás, ale každý večer ještě měli sílu a hlavně chuť vysedávat s námi pod palmovou střechou místní osvěžovny a zpívat a hrát do úmoru. Všechno za plat kolem osmdesáti eur měsíčně! To ale nebylo o penězích, co tihle mladíci předváděli, to bylo o čiré radosti ze života a všeho, co dělali. A nejen oni, ale i všichni obyvatelé Bunakenu. Vesničané, farmáři a rybáři ze tří malých vesniček v blízkém okolí nám každý den dokazovali, že žít se dá i jinak, než v úporném spěchu a se zamračenou tváří.

Vyhlášená lokalita se jmenuje Fukui a nikde na světě jsem neviděl tak velké zévy jako tady, na jihozápadní stěně ostrova Bunaken. Křišťálová voda a spousta života, to je obrovské plus zdejší rezervace. Na manty ani obří žraloky zde sice nenarazíte, ale ve spodních patrech korálových stěn krouží pravidelně velcí žraloci. A nalijme si čistého vína, díky masivnímu přílivu a odlivu jsou tu taky pěkné proudy. Voda táhne v úžinách mezi ostrovy a nezbývá nic jiného, než se přírodě podřídit, nechat se unášet a hlavu si vykroutit nad všemi úžasnostmi kolem dokola. Ovšem na fotografování to moc není. A tak to šlo každý den, pokaždé něco nového. Ať už se jednalo o návštěvu želvího království, korálové zahrady sousedního ostrůvku Montehage a nebo potopený bezejmenný vrak obchodní lodě u pobřeží Molas, který byl snad tím nejhezčím, jaký jsem kdy navštívil. Dokonalý objekt třeba pro natáčení filmu. Nescházelo mu nic, tajemné prostory se spoustou různých zařízení a zbytků nákladu, krásné propelery v přijatelné hloubce 40 metrů, paluba zarostlá bohatým porostem hub a korálů. Takových kdyby bylo víc.

A nebylo jenom potápění. Rozhodně stojí za to, vydat se na prohlídku blízkých vesniček Bunaken, Tanjung Parigi a Alungbanua. Lidé tu jsou velmi přátelští a k fotografování až neskutečně vstřícní. Stačí posunkem požádat o dovolení – ani jednou mě nikdo neodmítl. A co je až zarážející, za každé focení ještě poděkují! I pro kokos na palmu s radostí vyšplhají. Procházka vesničkou je pastvou pro oči. Všude záplava květin, mezi tím pobíhá domácí zvířectvo a spousta psů. Hodných, milých a neagresivních, podotýkám. Právě takových, jako jsou jejich majitelé. Ostatně, jak se říká, jaký pán, takový pes.

 

   Molucké moře

Týden uběhl v činorodém ruchu, jak říká klasik, a přišel čas se rozloučit. Přesunuli jsme se na druhou bázi Two Fish do průlivu Lembeh, na druhou stranu Sulawesi Utara, jak se tady říká severnímu cípu ostrova. „Naši kluci“ jeli s námi, i potápěčská výstroj zůstala v bednách. Slabá hodinka plavby lodí do Manada byla jako pohlazení, i cesta taxíkem napříč poloostrovem utekla rychle. Navíc bylo cestou na co koukat. Třeba na obrovskou, neuvěřitelně bílou sochu Krista na kraji města, možná větší než je ta slavná v Riu. V přístavu Bitung už na nás čekal člun a bez zdržování jsme vyrazili na druhou stranu průlivu na ostrov Lembeh. Ovšem tady, v jiném moři, Moluckém, bylo všechno trochu jinak. Černý sopečný písek na plážích, neprostupný prales kolem dokola a voda už ne tak křišťálově čistá, že křišťálovější není. Jen příliv a odliv se moc nezměnil.

Po papírových útrapách, na které už jsme si zvykli, nastal obvyklý ubytovací rituál. Domečky z bambusu a teaku jsou tu navlas podobné buna­kenským, vládne tady ale ještě přátelštější atmosféra, pokud je to vůbec možné. Z místa není mimo vodu kam uniknout. Prales dotírá ze všech stran a na nějaké výlety po souši tak není ani pomyšlení. Pokud nenasednete do člunu a nevyrazíte „přes řeku“ vstříc civilizaci do nepříliš vzdáleného Bitungu s jeho 250 000 obyvateli, nezbývám vám po večerech nic jiného než kolektivní zábava. Na tu zdejší se ale nezapomíná, zvlášť když kluci vytáhnou kytary a někteří ještě k tomu zasednou k podivnému hudebnímu nástroji, vyrobenému z překližkové bedny s otvorem a s nasazeným dlouhým, jednostrunným krkem. Jejich písničky se dají poslouchat dlouho do noci.

Potápění na Bunakenu bylo jen takové zahřívací kolo, to abychom viděli, jak může vypadat potápěčský ráj. Ale ten fotografický na nás čekal na Lembeh Strait, jak se téhle úžině správně říká. Je to meka podvodních fotografů, těch, kteří váží cestu přes půl světa, aby vyfotili něco, co jinde na zeměkouli není k vidění. Mezi takové jsme patřili i my. Už první ponor nám potvrdil všechno to, co jsme měli načtené z knížek a nakoukané z internetu. Spadli jsme po zádech z naší lodě nedaleko břehu na místě zvaném Pantai Parigi a první, co jsme uviděli, byla černošedá bahnitá pustina pod námi, která se táhla, kam až bylo možné dohlédnout. Trochu se to podobalo dnu na některém z českých lomů. Měl jsem to „štěstí“, že jsem se vzápětí ztratil a první ponor absolvoval o samotě, tak jak se to nemá dělat a jak to mám jako fotograf nejradši. Mírný svah usnadnil orientaci a tak jsem koukal a koukal… Napřed nic. Dlouho. Až po chvíli se začaly objevovat skrumáže barevných mořských ježovek Astropyga radiata. Najednou se ta nejbližší rozběhla na dlouhých nožičkách. Na to jsem byl připravený z literatury. Patřily krabovi Dorippe frascone, který si nosí ježka na hřbetě jako ochranu před predátory. Asi ví proč. A pak se mi úžasný podmořský svět Lembehu otevřel naplno. Na každém potopeném kusu dřeva, na osamělém balvanu nebo na korálovém ostrůvku bylo něco neuvěřitelně zajímavého. Tak zajímavého, že se za tím vyplatí cestovat přes půl světa…

 

   Nártouni a noc v pralese

Když už jsme po pár dnech přeci jen měli potápění dost, vyrazili jsme na výpravu do deštného pralesa, do rezervace Tangkoko Reserve na úpatí sopky Dua Sudara. Nebyla to žádná improvizace, měli jsme to v plánu už v Praze. V téhle rezervaci totiž žijí neuvěřitelní tvorové, tarsiové – nártouni. Malé poloopičky, známé i z televizní reklamy, s očima prý většíma než jejich mozek. Ty jsme si nemohli nechat ujít, když jsme byli tak blízko.

Odjeli jsme ze základny až odpoledne. Nebylo kam spěchat, nártouni vyrážejí za potravou po soumraku. Lodí do Bitungu to byla chvilka, tam už na nás čekal objednaný terénní taxík. Cesta přes město byla rychlá, horší už bylo dalších asi 50 kilometrů po silničkách na úpatí sopky. Ocenili jsme zdejší zvyk při předjíždění a do zatáčky lehce zatroubit. Je to tak jednoduché, a funguje to! Do rezervace jsme přijeli se soumrakem. Místní rangeři se nás ujali a doporučili nám se hned a bez prodlení důkladně natřít vodičkou proti moskytům. Pak jsme se vydali na pochod pořád temnějším pralesem. Všude obrovské kořeny a liány silné jako lodní lana, z okolí se navíc pořád ozývaly divné zvuky. Najednou nás obklopila tlupa makaků. Černé opice ve stmívajícím se lese…, byly jako duchové kolem nás. Zbyl čas jen na několik fotografií. Museli jsme dál, noc přicházela a nártouni nečekají. Přes hory a doly, přes padlé kmeny a mezi liánami tlustými jako stehno jsme se do kopce a z kopce prodrali až k pořádnému fíkovníku. Takového benjamínka máme doma v pokoji, tady jsme se museli ale pořádně zaklonit. Jeho koruna se proti hvězdnaté obloze rýsovala v dobrých třiceti metrech. V tropech člověk lehce podlehne pěstební skepsi. Co si doma pipláte v květináči, to tady bují až ke hvězdám. Stáli jsme pod objemným kmenem, kde propletenec rostlin vytvořil na kmeni skrýš. V té se nártouni přes den skrývají. Průvodce vytáhnul z kapsy tučnou kobylku a posadil ji na větev před námi. A najednou stál ten malý, okatý skřítek, před námi. No…, stál…, seděl, tak jak opičky sedávají. Velké oči na nás zíraly ve světle baterek, držel se téměř lidskými prstíčky za větev a nebyl nijak vyděšený. A ani druhý, který se držel opodál. Sem tam nějaký záblesk z našich aparátů je nijak nevyděsil, asi jsou zvyklí na turisty. Odvážnější po chvíli pomalu slezl a schoval se za tlustou liánu. Byl ode mě metr daleko. Zamířil jsem objektiv na zelenou kobylku a čekal na skvělý záběr. Najednou kobylka zmizela. Nejen, že jsem nestačil zmáčknout spoušť, k vidění nebyla ani ta malá pracička, která se vynořila ze tmy a neuvěřitelnou rychlostí sebrala potravu. A bylo po představení... Nártouni se vrátili do vyšších pater a jemně povřískávali na rozloučenou. Za chvíli už bylo jejich domlouvání slyšet z daleka. Noc zčernala a chlupaté poklady zmizely kdesi v pralese.

Vrátili jsme se na základnu plní dojmů a vrhli se znovu pod hladinu k „běžné“ denní práci, fotografování podivných stvoření, critters, jak tady říkají. Tentokrát došlo na jednu ze zdejších perel, na koníčka Hippocampus bargibanti, zvaného Pygmy. Není to endemit, vyskytuje se v celé jihovýchodní Asii, ale byl nalezen teprve před pár lety. To proto, že je tak malinký, asi 1,5 cm velký, a perfektně maskovaný ve větvích gorgonie Muricella paraplectana. Najít se nám ho podařilo jen s pomocí našich průvodců. Kdyby neměli šikovná ukazovátka z nerezového drátu, bůhví jak by to s naším fotografováním dopadlo. A nebyli to jenom koníci, ale taky spousta dalších úžasných zvířátek, třeba vlasatých rozedranců „Hairy frog fish“, chobotnic a ryb, které často ani jako ryby nevypadaly. A to nemluvím o desítkách druhů nádherně zbarvených mlžů a plžů. Je to podivný svět pod hladinou Lembeh Strait.       

 

   Sulawesi

Bunaken National Marine Park, založený v roce 1991, leží v Bay of Manado – manadském zálivu na severním konci ostrova Sulawesi (Sulawesi Utara). Je rozdělen na tři části, ostrovní, vzdálenou přibližně půl hodiny plavby lodí západně z přístavu Manado s centrem na ostrově Bunaken, a dvě příbřežní, známé jako Molas-Wori Coast na severu a Ara­kan-Wawontulap Coast na jih od Manada. Ostrovní část v sobě zahrnuje ještě ostrovy Siladen, Manado Tua, Montehage a Nain. Celková rozloha parku je přibližně 80 000 ha, z toho 97 % zahrnuje vodní plocha. Pobyt a potápěčské aktivity na území parku jsou tu od roku 2001 podmíněny platbou 15 USD. Jsou deklarovány tři úrovně ochrany přírody: lokality se zakázaným vstupem, místa s podmínkami ustanovenými v provozním řádu parku a území s neomezeným pohybem. Průměrná hloubka moře je 200 metrů, mezi ostrovy Montehage a Manado Tua dosahuje rekordních 1360 metrů. Zde je také zaznamenán výskyt živé fosilie – Latimeria menadoensis, blízké příbuzné v minulém století senzačně objevené latimerie u jižního pobřeží Afriky a Komorských ostrovů.

Na ostrově Bunaken a Siladen je několik potápěčských základen s celoročním provozem a bohatou nabídkou služeb.

www.twofishdivers.com

www.starfish.ch

www.siladen.com

 

   Lembeh Strait

je úžina mezi pobřežím severního Sulawesi a ostrovem Lembeh o délce asi 15 kilometrů a průměrné šířce 300 metrů. Největší hloubky tu dosahují něco málo přes 50 metrů. Místo je vyhlášené výskytem specifických, často endemických živočichů, žijících na bahnitém dně, složeném ze sopečného bahna a písku, s korálovými stěnami v příbřežním pásmu. Průliv je oblíbenou lokalitou podvodních fotografů z celého světa, zvláště specialistů na makrofotografii.

Potápění tu zajišťuje několik základen se značně rozdílnou cenovou nabídkou v souvislosti s nabízeným servisem. Ale co je drahé, nemusí být vždy to nejlepší, zvláště pro pohodlí fotografů.

www.twofishdivers.com

www.kunkungan.com

www.diving-on-sulawesi.com

Dvě moře - dva vraky

Dvě moře - dva vraky

    Text a foto Václav Kříž

Přiznávám se, nejsem vyznavač vrakového potápění, kovové relikvie na mořském dně mě nechávají klidným, ale občas nastanou situace, kde je i potápění na hromadě šrotu příjemným zpestřením celé akce. Ostatně, právě na vraku se člověku může stát, že se tu setká s něčím, po čem předtím bezvýsledně pátral po celou dobu v okolí.

Číst dál...

Na trajektu mimo vyvolené

Na trajektu mimo vyvolené
Zpráva o havárii některého z trajektů už dnes příliš nepřekvapí. Počty mrtvých jsou ale vždy vysoké. A pokaždé se diskutuje o tom, zda trajekt měl na moře vyjet, nebo ne.

Číst dál...

V pralese démonů

V pralese démonů
Noční džungle září tisíci drahokamů. Světélkují ve světle čelovky mezi tlejícím listím, na trouchnivějících kmenech stromů, na písečných mělčinách říčky Bugis. Vzbuzují dávnou touhu hledačů pokladů po bohatství. Je to tak lehké, jen se shýbnout...

Číst dál...

Cigarety pro nebožtíky

Cigarety pro nebožtíky
Napsala Anna Šmídová, Foto autorka textu a Jan Schlindenbuch Silnice z přístavu Palopo se kroutí jako nekonečná horská dráha. Po několika hodinách konečně projíždíme bránou vzdáleně připomínající vstup do rožnovského skanzenu. Pitoreskní toradžské vesnice však mají s muzeální strnulostí skanzenu málo společného a obřady jejich obyvatel nejsou pouze víkendovou kratochvílí pro všetečné turisty. Neobvyklé zvyky a barevné vesnice navazují na prastaré tradice místních obyvatel – Toradžů. Původní náboženství je součástí souboru starých pravidel nazývaného aluk. Podle legendy přinesl lidem aluk od bohů hrdina Puang Buralangi. Kromě náboženství obsahuje právní nařízení, rituály, tabu i praktické znalosti uplatňované například v zemědělství. Aluk určuje běh života Toradžů.

Číst dál...

ŽIVOT A SMRT V ZEMI TORADŽŮ

ŽIVOT A SMRT V ZEMI TORADŽŮ

TEXT: Jaroslav Haidler

Západ zná Toradže pro jejich detailně propracované tradiční pohřební ceremonie "I aluk rambe matampu", jejichž prostřednictvím se duše mrtvých přenášejí do nového života. Není důležitější události

Číst dál...

KDE SE ŽIJE PRO SMRT

KDE SE ŽIJE PRO SMRT

Autor: Blanka M. Remešová a Vladimír Lemberk

Smrt je v zemi Toradžů počátkem nekonečného života v říši Puya. Aby se tam však duše zemřelého dostala, musí se při pohřbu dodržet přísně dané náležitosti. Jaká jsou pravidla pohřební slavnosti na ostrově Sulawesi?

Číst dál...

ČERVENO-BÍLÁ VÁLKA

ČERVENO-BÍLÁ VÁLKA

Autor: Dan Novotný

Ostrov Sulawesi – válka kultur a náboženství zde zuří již třetím rokem...

Číst dál...

VELRYBÁŘI Z LAMALERY S BAMBUSEM NA OBRY

VELRYBÁŘI Z LAMALERY S BAMBUSEM NA OBRY
Vesničané z Lamalery jsou poslední na Zemi, kdo loví obří kytovce bambusovými harpunami. Nejde jim na rozdíl od japonských a islandských velrybářů o byznys, i tak jsou to ale krvavá jatka. V malém člunu s nimi v souostroví Alor lovil David Černický.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group