Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)Volná láska v království žen
Do světa matriarchátu se vypravila Kateřina Karásková
Mosuové, patrně nejromantičtější etnikum na světě, vyznávají jen lásku a potěšení. Neznají žárlivost. Mohou mít tolik milenců a milenek, kolik jen chtějí, aniž by se museli oženit či vdát. Děti vždy náleží ženě a její rodině. Tradiční role otce neexistuje. Vítejte u jezera Lugu, domova poslední opravdové matriarchální kultury, proslavené tradicí navštěvujícího manželství,“ hlásá v čínštině a angličtině plechová tabule s mapkou jezera. Skupina čínských turistů na ni zírá, jako kdyby skutečně dosáhli země zaslíbené nevázané lásce, a teď tak úplně nevěděli, jak s tím naložit. Jehličnatým lesíkem projdeme k dřevěné platformě. Otevře se nám výhled na překrásné jezero uhnízděné mezi horami. Nacházíme se ve výšce 2685 metrů, na deštivé straně Himálaje. Slunce na chviličku vychází a zabarvuje jezero do měňavě tyrkysové barvy. Tak rychle, jak se objevilo, slunce zase mizí, a jezero znovu získává magický stříbřitý lesk. Začínám chápat, proč tohle odlehlé království žen tak uchvacuje celou generaci čínských turistů. Nádherná scenerie a svěží horský vzduch omámí smysly snad každého návštěvníka. Mosuové si reputaci svůdného a vášnivého národa budují od nepaměti. Podle legendy iniciovala tradici „navštěvujícího manželství“, v mosujštině tisese, Gemu, jejich nejoslavovanější bohyně, patronka lásky a krásy. Na mosujskou prostopášnost poukazovali nejen čínští císařští úředníci, ale také cestovatelé a dobrodruzi. Slavný rakousko-americký objevitel Joseph Rock označil ve čtyřicátých letech 20. století mosujské mravy za pochybné. Jeho současník, ruský orientalista Peter Goullart, pro změnu vylíčil Mosujky jako krásné, vysoké a svůdné ženy s atraktivními tvářemi a dobře zformovanými těly, které myslely jen na to, jak svést co nejvíce mužů.
Vábení hedvábí
TEXT A FOTO: Alexandra Synac
Po letech občanské války a vražedné vládě Rudých Khmerů, kdy byla většina kvalifikovaných řemeslníků a umělců vyvražděna, Kambodža pomalu oživuje svou ekonomiku, ale také svoji málem zapomenutou starodávnou kulturu a umění.
Tradiční khmerské umění je od pádu Rudých Khmerů v roce 1979 na nejlepší cestě k záchraně. Nemalou zásluhu na tom má projekt Chantiers Écoles de Formation Professionelle, již třicet let podporovaný francouzskou vládou, který zajišťuje výuku mladých řemeslníků staletým tradicím a uměleckým technikám řezbářství, sochařství, lakování či hedvábnictví. Nezbytnou součástí je samozřejmě také oživení tradiční produkce přírodního hedvábí, na jeho výrobu se lze podívat na hedvábných farmách pod záštitou Artisans d´Angkor v bezprostřední blízkosti Siem Reap v Puok distriktu.
Nejstarší džungle světa
TEXT: Barbora Lelková, FOTO: Adam Lelek
Rádi byste probádali jeden z nejstarších tropických deštných lesů? Vydejte se do Malajsie. Vědci odhadují, že hustá a místy neprostupná džungle národního parku Taman Negara tu roste ve své nejpůvodnější podobě již více než 130 milionů let.
Dobrodružné výpravy do nitra deštného pralesa patří k mým oblíbeným aktivitám na jakékoliv cestě do rovníkových oblastí. A co mě na džungli tak fascinuje? Odpověď jsem našla v jednom z nejstarších pralesů světa Taman Negara. Cesta do nitra tropického deštného lesa pro mě a Adama začíná ve Wakaf Bharu, městečku na severu Malajsie, odkud třikrát denně jezdí tzv. Jungle Railway. Jak samotný název napovídá, trasa vlaku byla vystavěna v džungli. Trochu se obávám, že její současná podoba už džungli moc nepřipomíná.
Nebezpečné pády
TEXT A FOTO: Marek Havlíček
Nejhorším městem pro život na Zemi je podle Economist Intelligence Unit hlavní město Bangladéše Dháka, v níž žije téměř devět milionů lidí, ale některé zdroje uvádějí až patnáct milionů. Každá mince má dvě strany, má Dháka i nějakou světlou?
Čínská pohádka
TEXT: Lenka Petrášová, Foto: Shutterstock.com
Máte pocit, že vstupujete do obrazu nakresleného tuší. Před očima se vám zhmotňuje krajina posetá homolovitými kopečky, které strmě vystupují k nebi z jinak rovinatého okolí. Připadáte si jako ve snu, nebo jako byste vstoupili do pohádky.
Tuto kouzelnou krajinu posetou zelenými políčky a plnou tropické vegetace můžete najít na jednom z nejkrásnějších míst světa, v okolí jihočínského městečka Yángshuo (Jang-šuo). Je poseta roztodivnými kopci, jimž místní obyvatelé dávali už od pradávna názvy podle jejich podoby. Není tedy nic zvláštního na tom, že se tu setkáte s kopcem Sloního chobotu, kopcem Starého muže nebo kopcem Poskládaného brokátu…
Záhada faraonových slonů
TEXT: Jaroslav Petr
Ve 3. století před Kristem vyhrál faraon Ptolemaios IV. bitvu, ve které jeho bojoví sloni fatálně selhali. Po staletí si vědci lámali hlavy, jaká zvířata si to vlastně egyptský vládce opatřil. Vždyť přece slon z Afriky je větší než z Indie a měl by mít tedy převahu.
Egypt pomalu ale jistě vyklízí místo na výsluní mezi středomořskými civilizacemi a navíc je oslabený dvorskými intrikami. Snad i proto si Antiochus III. troufl na kdysi tak silnou zemi. Vyprahlou plání proti sobě postupují dvě armády. Vzduch se tetelí horkem, pod nohama mužů i zvířat se zvedají mračna prachu. Ze severu, směrem od Gazy, se blíží v čele dvaašedesáti tisíc mužů, šesti tisíc jezdců a stovky válečných slonů seleucký král Antiochus III. Jeho říše sahá od Turecka po Irák. Antiochovi to ale nestačí a rád by posunul hranice svého impéria dál na jih, až do Sýrie. Z jihu, od města Raphia (Rafáh) pochoduje vstříc Antiochovým vojům sedmdesát tisíc pěšáků provázených pěti tisícovkami jezdců a více než sedmdesáti slony pod velením egyptského faraona Ptolemaia IV. Faraon je odhodlán bránit Sýrii za každou cenu.
Národně ekologicky
TEXT: Jiří Škoda, FOTO: Globe media/Reuters/Carlos Barria
Co mají společného neonacisté, Mongolsko a ochrana životního prostředí? Extrémistické skupiny se objevují všude, kde existuje nějaké pnutí. Nejinak tomu je i na Středním východě.
Něco zde nesedí už na první pohled. Většina z nás si při zmínkách o Mongolsku vybaví spíše rozsáhlou step s pastevci a jurtami, někdo si pak možná vzpomene na obrázky pingpongových stolů na šedivých ulánbátarských sídlištích. Ale hákové kříže a jiná nacistická symbolika v asijském prostředí? To je spíš jak z přehnaně komiksově stylizované počítačové hry. Přesto jsou snímky pravé a ukazují jednu z odvrácených stran mongolské společnosti.
Na konci světa
TEXT A FOTO: Pavel SvobodaDaleko na samém severu Indie se za hlavním himálajským hřebenem ve státě Džammú a Kašmír rozkládá oblast Ladáku. Toto bývalé království je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře zaslouženě nazýváno Malý Tibet.
Krvavé Velikonoce
TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)
Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, který každoročně slaví více než miliarda věřících. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají jinak. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž. Vlastními hřeby.
Ulicemi San Fernanda prochází zástup mužů, v rukou drží provaz s důtkami. Jsou svlečeni do půl těla, šátek přes obličej, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže. Záda mají brzy zalitá krví. Bílá auta, která se proplétají hloučkem polonahých mužů i přihlížejícího davu, jsou během krátké chvilky krvavě rudá.
Na dvou kolech
TEXT A FOTO: Pavel Kubát
Řekli jste si někdy „pojď udělat něco šíleného“? Už od Laosu nám ta myšlenka vrtala hlavou – projet celý Vietnam na motorce. Byli bychom pány svého času a dostali se mimo turistické trasy. A tak nás čeká čtyři tisíce kilometrů, kdy půjde o život.
Poslední rikšové Kalkaty
TEXT A FOTO: Petr Hruška
Kalkata byla dlouho synonymem bídy a utrpení indického subkontinentu. Většina ze třinácti milionů obyvatel donedávna žila pod hranicí chudoby, často v chatrných a přelidněných příbytcích příměstských slumů. Dnes se rozpínající megalopole zoufale snaží dohnat modernizující se Mumbaí a Bengalúru, těžící z indické ekonomiky. Kalkatské ulice se mění k nepoznání. Z omšelých čajoven jsou internetové kavárny, ze zchátralých koloniálních budov klimatizované obchodní domy a mladí Indové dávají před žvýkáním betelu přednost štěbetání do mobilů. Neznalého návštěvníka však zarazí pohled na vyhublé, často bosé muže, běhající úzkými ulicemi s dřevěnými dvojkolkami, kteří jako by už nepatřili do 21. století.
V několika málo zemích jsou dnes lidmi tahané rikši už jen turistickou atrakcí. V japonském Kjótu pózují s turisty před středověkými chrámy a v americkém Atlantic City mladí studenti rozvážejí návštěvníky v rikšách po blýskavých kasinech. V Kalkatě však dodnes slouží posledních několik tisíc dvojkolých rikš jako každodenní dopravní prostředek. Od úsvitu čekají na první zákazníky kolem rušných tržišť, vozí děti do škol a večer dopravují domů rodiny a mladé páry z kin a restaurací.
Křídla Anděla Páva
TEXT A FOTO: Tomáš Kubuš
Místa nepoznamenaná turismem vždy vyzařují více energie. V severním Iráku, v údolí leží mezi zelenými kopci Láliš, nejposvátnější město tajemných jezídů.
Posvátná města odpradávna přitahují pozornost lidí a jedním z takových míst je nepochybně irácký Láliš. Pro většinu lidí je Láliš velkou neznámou, ale pokud jeho název vyslovíte před jezídem, rozzáří se mu oči a srdce mu začne bít rychleji. Na celém světě bychom pro jezuídy nenašli posvátnější místo, proto je snem každého z nich alespoň jednou v životě se jím projít. Svět jezídů je plný tajemných rituálů, amuletů a příběhů. Nejvíce jezídů žije v severním Iráku, ale najdeme je roztroušené i v sousední Sýrii, Turecku, či dokonce Arménii a v západní Evropě. Velmi dlouho, téměř až do 20. století, byli uzavření před vnějším světem a jen velmi těžko se k nim někdo dostal. Časy se však změnily a Láliš se otevřel světu, aby se lidé seznámili s jeho náboženstvím a způsobem života.
Hrbatý sprint
TEXT A FOTO: Pavel Svoboda
Velbloudům se zde říká „Ata Allah“ tedy dar boží. V nehostinných pouštích Arabského poloostrova hrají důležitou roli ve všech aspektech života beduínů. Právě u nich jsou velmi populárním sportem tradiční velbloudí dostihy.
McDrive středověku
Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.
TEXT A FOTO: IVAN BREZINA
V různých zemích Orientu se jim říkalo různě. Pro Indy a Peršany to byl karavanseráj, pro osmanské Turky han, pro Araby fundúk, pro Egypťany wikala, pro severoafrické Berbery qayrawan nebo rabat. Funkce byla ale ve všech případech stejná: umožnit poutníkům z daleka, aby po namáhavé cestě našli bezpečí a odpočinuli si. Řečeno dnešním jazykem je karavanseráj jakýsi motel pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe. Příkladem je hedvábná cesta mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžírsku nebo Maroku.
U jezera slz
Ponoříte-li se do vln jezera Sonkol, můžete mít pocit, jako byste se koupali blíže k nebesům. Aby ne, vždyť jezero leží ve výšce přes 3000 metrů nad mořem a navíc v pohoří Ťan-šan, což v překladu znamená Nebeské hory.
TEXT A FOTO: PAVEL SVOBODA
Jako bílé tečky jsou po horských stepích rozesety jurty – příbytky přátelských a pohostinných pastevců. Kočovní pastevci byli a jsou svou svobodou pohybu a svobodným životem trnem v oku totalitnímu režimu. Po bolševické revoluci roku 1917 začala v zemi nucená kolektivizace, která postupně bořila a ničila tradiční život Kyrgyzů. V současné době zemí zmítá rozsáhlá korupce, která je brzdným systémem pro výrazné ekonomické změny směrem k lepším časům. Kyrgyzstán ležící v centrální části Asie patří mezi nejvíce kontinentální země světa. V létě zde panuje vedro k padnutí, v zimě vládnou třeskuté mrazy. Kyrgyzstán je dokonce ze všech zemí od moře nevzdálenější, k mořskému pobřeží to mají zdejší obyvatelé 3600 kilometrů. Kyrgyzové ale mají své vlastní národní moře, kterým je slané jezero Issyk-Kul, zasazené do protáhlé tektonické kotliny, ohraničené více než čtyřtisícové zaledněné hřebeny hor.
Neznámý západ
Hedvábná cesta, název, který v každém dobrodruhovi vzbuzuje představy o dobách, kdy karavany brázdily Asii. Chtěl jsem tuto bájnou cestu důkladně poznat, ale nakonec jsem trochu odbočil a vydal se hledat duši Ujgurů, lidí s dlouhou tradicí, ohrožených tlaky čínské ekonomiky.
TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE
První mou zastávkou bylo město Hotan, které navštívil ve 13. století i Marco Polo. Hlavní atrakcí tohoto místa je trh. Není těžké ho najít, stačí jít za kouřem, který se z něj line. Trh tvoří velké množství malých stánků, ve kterých se prodává maso na špejli. Řezníci vedle nabízejí skopové ve všech formách. Na hácích kolem nich visí rozvěšené jednotlivé kusy zvířat, lze si představit, že by bylo možné maso opět složit jako obří puzzle. Nejvíce zábavy však uvidíte ve výlohách. Pozorovat při práci můžete nejen holiče, ale i zubaře. Práce jim jde skvěle od ruky. Prodíral jsem se mezi lidmi a upoutalo mě oblečení žen. Byly oblečené v zářivých barvách a s ohledem na svou muslimskou víru byly zahalené. Starší muže zde zdobí pěstovné dlouhé vousy. Malé děti tu pobíhaly s červenými pionýrskými šátky na krku, dobrá připomínka toho, že jsem stále v Číně.
Čintamani a ptáci
V DESETIKILOMETROVÉM LABYRINTU ULIČEK, PRŮCHODŮ A ZÁKOUTÍ PŘEPLNĚNÝCH KRÁMKY V CENTRU TEHERÁNU JSEM PÁTRAL PO INSPIRACI SLAVNÉ POVÍDKY KARLA ČAPKA.
TEXT A FOTO: IVAN BREZINA
Alí mě „ulovil“ hned u vchodu do teheránského bazaru, připomínajícího mraveniště. „Čech? Čintamani a ptáci!“ uzemnil mě. Byl to jen naučený obchodní trik, ale proč na něj dobrovolně nenaletět a nenechat se zatáhnout do části bazaru věnované perským kobercům? Alí mi ve svém krámku uvařil čaj a začal se strhující přednáškou o kobercích. Když jsem vyslechl všechno, co mně zajímalo, přešel Alí k tomu, co zajímalo jeho. „A teď si kup kousek, za který bys jinde dal nejmíň desetkrát víc! Doma v té tvé Praze ho velmi výhodně prodáš a z výtěžku zaplatíš celou svou požehnanou pozemní cestu do Indie, inšalláh!“Rovnou prozradím, že jsem si nekoupil nic – už proto, že by se mi žádný z Alího koberců nevešel do batohu. Ale hodně jsem si toho zapamatoval…
Ryba na suchu
TEXT A FOTO: LUCIE RADOVÁ
Zelenozlaté volány závěsu v kupé druhé třídy se natřásají do rytmu jedoucího vlaku. Cestující popíjejí z keramických misek zelený čaj, který si uvařili v plechovém samovaru v uličce vagonu. Před několika hodinami vlak vyrazil z hlavního města Taškentu a pomalu se sune na západ Uzbekistánu. „Má vůbec cenu jet k tomu Aralskému jezeru?“ s pochybnostmi v hlase zvedám oči od mapy Střední Asie a dívám se na Rustama, se kterým jsme se na cestě seznámili. Na Uzbeka je nezvykle vysoký. Jeho hubené a dlouhé prsty mě nepřestávají hypnotizovat. Zamračí se, až se jeho husté obočí spojí. Po chvilce, během které stačím zatratit veškeré své cestovatelské plány, kývne. „Bude to nezapomenutelný zážitek,“ řekne, a pak tišeji dodá: „Jen nevím, jestli pozitivní.“ Ještě před padesáti lety znamenal výlet k Aralskému jezeru koupací dovolenou s opalovačkou. Představuji si, jak se sem sjížděly rodiny z celého Sovětského svazu. Nejspíše se dívaly na stejné zelenozlaté volány v širokých oknech rychlíků, a kromě letního oblečení s sebou vezly i plavky a slunečníky.
Cesta do doby ledové
CESTA DO ZANSKARU JE PŘÍSTUPNÁ JEN PÁR TÝDNŮ V ROCE. NENÍ TO ALE CESTA LEDAJAKÁ, VEDE PO ZAMRZLÉ STEJNOJMENNÉ ŘECE. STOKILOMETROVÝ POCHOD JE OPRAVDOVOU ZKOUŠKOU ODVAHY.
TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA
Oba Zanskařané se bez zbytečných slov zuli a začali si na nohy namotávat cáry starých ponožek. Ne proti zimě, ale aby se nepořezali o praskající led. Cestu před námi protíná ledový dravý vodní proud. S vysoce vykasanými kalhotami vyrážím s Tašim. Hned prvními kroky se boříme do kaluží zrádně zamrzlých v ledu. Nejprve po kotníky, pak víc. Na kraji volné vody se noříme po kolena. Vzápětí zjišťujeme další problém: pod tekoucí vodou není pevné dno. Nohy se boří do rozbředlé ledové kaše a kloužou do všech stran. Voda stoupá do půli stehen. Pak výš. Proud se valí zatraceně rychle. Jak bych držel rovnováhu, kdyby to podjelo, si radši nepředstavuji. Před námi je hloubka nejméně po pás. To už Taši rezolutně pronáší: „No good.“ A jdeme zpět. Tudy cesta nevede.
Noční odhalení
TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK
Mnoho lidí, kteří poprvé navštíví deštný prales, cítí určité rozčarování. Mají pocit, že jsou v jiném lese, než jaký jim sliboval poutavě natočený přírodopisný dokument. Z něj se sice dozvědí, že se jedná o biotop s největší rozmanitostí živočichů a rostlin na naší planetě, ovšem nic z toho, co viděli, tomu nenasvědčuje.
Život v pralese totiž není zdaleka tak okázalý, jak dokáže zručný mistr střihu divákovi naservírovat. V pralesích ale skutečně žije neuvěřitelné množství živočichů. Ti si vzájemně potravně či teritoriálně konkurují a dávají vzniknout nebývale složitému potravnímu řetězci. Pro přežití v takovém prostředí je nutné zvolit jasnou strategii. Zatímco jedna skupina živočichů spoléhá na svou dravost, mravenci a termiti spoléhají na svou početnost, mnoho druhů zase přežije díky dokonalé kamufláži. Na první pohled pestře zbarvené a vzorované druhy umějí dokonale splynout v nepřehledné spleti vegetace, a i když procházíte jen pár centimetrů od nich, nemusíte mít o jejich existenci tušení. Očím návštěvníka tropického pralesa navíc uniká svět v korunách stromů, kde se nachází významná část potravních zdrojů a mnoho živočichů je nerado opouští. I já měl poprvé pocit, že jsem byl podveden. A to až do té chvíle, než mě kousl první mravenec, o jehož přítomnosti jsem neměl potuchy.
