ikoktejl

Asie
Tag: Asie Nalezeno 649 výsledků.
Tag: Asie Řazení

Indické Benátky

Indické Benátky

Oblast Kašmíru byla po vzniku samostatné Indie a Pákistánu rozdělena na dvě části. Do té doby se datuje počátek protestů, stávek i občasných ozbrojených konfliktů, které z Kašmíru dělají horkou půdu. Což je škoda, protože tento kout Indie rozhodně stojí za návštěvu.

TEXT A FOTO: JAN MIKLÍN

Srínagar je letním hlavním městem státu Džammú a Kašmír. Leží jen necelých šedesát kilometrů od hranic s Pákistánem, a tak je zde vojenská přítomnost silnější, než v ostatních částech státu. „Upozorňujeme cestující, že letiště Šrínagar je zároveň vojenská základna, a proto je zde zakázáno fotografovat,“ upozorňuje hlas letušky, když letadlo začíná klesat na přistání. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi, kargilská válka, se odehrál v roce 1999, kdy se pákistánské síly spolu s kašmírskými separatisty infiltrovaly za hraniční linii, ale indická armáda je rychle vyprovodila zpět. Častou nepříjemností jsou zde protesty a demonstrace doprovázené vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení, zejména dříve nebyly výjimkou teroristické útoky od ostřelování autobusů po občasné výbuchy bomb či granátů.

Číst dál...

Potomci Čingischána

Potomci Čingischána

Tahle země má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné.

TEXT: PAVEL KUBÁT

Každý kus země u nás někomu patří, všude platí zákazy a omezení. Většina je oplocená a limitovaná.

V Mongolsku je to jinak. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše vlastní stát a ten dává lidem možnost se na jeho půdě neomezeně pohybovat. Mongolové tedy nemusejí řešit, kde si postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Na svá tábořiště se stěhují několikrát do roka. Nestěhují se ovšem jen tak. Každý přesun představuje náročný proces a stavění stanů není koníčkem pro zábavu. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok, a to před začátkem zimy a počátkem léta. Jejich zimní stanoviště jsou blíž nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se seskupují a drží se v méně nehostinných oblastech. V létě se kočovníci posunují dál od sebe a dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat. To je také období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů. Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro dobytek. Stádo většiny mongolských rodin se počítá i na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy.

Číst dál...

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

PTAL SE: PETR HORKÝ, FOTO: GETTY IMAGES

Letos v březnu to bylo pět let, co Arthur C. Clarke zemřel. Šestnáctého prosince by mu bylo šestadevadesát. Legendární autor sci-fi románů, vizionář, vynálezce. Nad¬šený potápěč a nálezce podmořského pokladu. Sám věděl, že se mu čas života zkracuje, trpěl post-polio syndromem a každoroční progrese byla pozorovatelná i pro laika. Náš spolupracovník, filmař Petr Horký se s ním několikrát setkal na Šrí Lance. A protože géniů a jejich myšlenek není nikdy mnoho, přinášíme vám výjimečný rozhovor s mužem, který nebude nikdy zapomenut, i když jeho duše už dnes putuje po nekonečných drahách vesmíru.

Jste asi jeden z nejchudších miliardářů, ne?

Jak to myslíte?

Vynalezl jste systém satelitní komunikace, ale neuznali vám patent.

To máte pravdu! Bylo to těsně po válce a v Británii platilo, že aby mohl žadatel dostat registraci patentu, musel ukázat alespoň jeden fungující prototyp. A i když jsem si tehdy byl naprosto jistý, že moje teorie platí, a že jednou lidé budou skutečně komunikovat přes satelit, nebylo jak to dokázat. Uvědomte si, že ve čtyřicátých letech ještě o výzkumu kosmu nikdo ani pořádně nemluvil, Rusové vypustili Sputnik až v sedmapadesátém roce!

Číst dál...

Vodní svět

Vodní svět

Z REALITY ČÍNSKÝCH VŠEDNÍCH DNÍ, KTERÉ JSOU PLNÉ HLUKU A PŘELIDNĚNÝCH ULIC, UNIKÁM DO SVĚTA PŘÍRODNÍ HARMONIE A MALEBNÝCH ZÁKOUTÍ PŘIPOMÍNAJÍCÍCH POHÁDKOVÝ SVĚT. NAJÍT TAKOVÉ MÍSTO V PŘELIDNĚNÉ ČÍNĚ SE ZDÁ NEMOŽNÉ A PŘECE JE. I KDYŽ ANI TAM ÚPLNĚ SAMI NEBUDETE.

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

Cínské báje, starodávné příběhy a pohádky jsou plné dobrých i zlých bohů, nebojácných hrdinů, pravdivé moudrosti a příběhů o stvoření. Jedna z mnoha čínských legend vypráví příběh oddané lásky boha Dage ke krásné bohyni Wunosemo. Dage obdaroval svou vyvolenou dárkem hodným její krásy. Poklekl u nohou půvabné bohyně a věnoval jí kouzelné zrcadlo stvořené z větru. Cestu jejich lásce však zkřížil žárlivý démon. Ten zapříčinil, že Wunosemo upustila důkaz Dageovy neutuchající lásky na zem. Vzácné zrcadlo se roztříštilo na sto čtrnáct jiskřivých kousků, které se proměnily v nádherná jezera lemující Údolí devíti vesnic. Podle legendy byla právě takto stvořena pohádková krajina národního parku Jiuzhaigou.

Číst dál...

Třpytivé odcházení

Třpytivé odcházení

VLASY ČERNÉ JAKO UHEL DOPADAJÍ NA ZEM KLÁŠTERNÍ PODLAHY. MALÝ BARMSKÝ CHLAPEC MÁ DNES SVŮJ VELKÝ DEN. PODOBNĚ JAKO PRINC SIDDHÁRTA OPUSTÍ TEPLO SVÉHO DOMOVA, ABY POZNAL ŽIVOT ZA JEHO DVEŘMI. VŽDY SE ALE MŮŽE VRÁTIT.

Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot lepí tričko na záda a snaží se překonat čelenku… Barmské slunce je i v pozdních odpoledních hodinách pro Evropana únavné, ale pro fotografa nádherně maluje, pohrává si s dlouhými stíny a barmské vesničce dodává atmosféru. Vesnice je skoro prázdná, jako by tu řádil hladomor. Jen devadesátileté stařenky se krčí ve stínu mangovníků či bambusových verand a dýmí banánovým listím ochucený tabák. Pod cigárem drží popelník z půlky kokosového ořechu. Jediný žhavý uhlík, kdyby nešťastně vypadl, by sežehl celou vyprahlou vesnici.

Z dálky je slyšet dusot koňských kopyt. Cval je stále intenzivnější, v zatáčce se najednou objevuje jezdec na bohatě zdobeném hnědouši a mává, abychom uhnuli z cesty. Něco se bude dít! Podvědomě sahám na bok, popruhem k sobě přitahuji foťák a přemýšlím, jaké sklo zvolit. Jsme v krajně nevýhodné pozici. Slunce je nízko, přímo proti nám. Skoro nic není vidět. Přibližuje se zvláštní hukot. Je to takové chytlavé břinkání, které postupně roztáčí celé tělo. Zvedá se oblak prachu, z něhož vystupuje průvod. Mám snad úpal? Z dálky to vypadá na alegorické vozy. Na začátku průvodu jede džíp vyzdobený květinami.

Číst dál...

Ohnivá brána

Ohnivá brána

TEXT A FOTO: KATARÍNA IŠKOVÁ, STANISLAV FILIPČÍK

Začátek sedmdesátých let, tým sovětských geologů hledající zásoby plynu a spalující turkmenská poušť. Když se při běžném průzkumném vrtu najednou propadá povrch země a na jeho místě se objevuje obrovský kráter, nikdo z přítomných netuší, že je právě svědkem vzniku jedné z největších turkmenských atrakcí pro nejméně čtyřicet příštích let.

Z obavy, že se bude unikající metan šířit do okolí a ohrozí obyvatele blízké vesnice, se vědci rozhodují kráter zapálit. Za normálních okolností plyn vyhoří během několika dní, v oblasti však leží zásoby zřejmě mnohem větší, než se kdokoliv odvažuje pomyslet. Místo si tak žije svým vlastním životem, oheň vyživovaný odněkud z hlubin země hoří dál a domácí dávají místu název Darvaza – Brána do pekla.

Číst dál...

Nečekaná pozvání

Nečekaná pozvání

Jaké to je, když vás uprostřed rušného Tokia zastaví v parku japonská babička a pozve k sobě domů na večeři? Japonský svět není tak uzavřený, jak se zdá.

TEXT A FOTO: VERONIKA AGEIWA

Číst dál...

Renesance domorodců

Renesance domorodců

HRAJÍ NA HMOŽDÍŘE, UCTÍVAJÍ DUCHY A PŘIPRAVUJÍ ČAJOVÉ LÁZNĚ. JEJICH PÍSNĚ SE TAKÉ STALY SVĚTOVÝMI HITY. TCHAJWANŠTÍ DOMORODCI VSTÁVAJÍ Z MRTVÝCH A SNAŽÍ SE CHOPIT ŠANCE, KTEROU JIM VLÁDA V TCHAJ-PEJ PO MNOHA DESETILETÍCH DALA.

Číst dál...

Dáma v přestrojení

Dáma v přestrojení

TEXT: LUCIE RADOVÁ

Ještě se pořád mohla vrátit, za sebou měla jen pár dní ze čtyř měsíců pochodu, ze dvou tisíců kilometrů mrazivým Tibetem. Byl to její několikátý pokus dostat se do zakázaného města. Do Lhasy.

Drobné francouzské orientalistce bylo v té době padesát šest let, a nikdo by se nedivil, kdyby svou pouť vzdala. To by ale nesměla soupeřit sama se sebou, s tvrdohlavou a cílevědomou Alexandrou David-Néelovou. „Začalo hustě chumelit. Roztáhnout nad sebou náš malý stan na způsob jakési ochranné přikrývky nepřicházelo vůbec v úvahu. Nezbývalo, než těch několik hodin hustého sněžení prospat jen tak, s hlavou položenou přímo na našich vacích,“ vzpomínala Alexandra na úskalí své cesty.

Číst dál...

Rýžový svět

Rýžový svět

TEXT A FOTO: ALEXANDRA SYNAC

Táhne se více než tisíc kilometrů od východu k západu a svou zalidněností připomíná tento ostrov jedno velké město, jehož pouliční džunglí můžete bloumat celé dny. Navzdory tomu základ života místních lidí je v přírodě, s nohama zabořenýma ve vodě a rukama pečujícíma o rýžovou sklizeň. Ta je na Jávě alfou a omegou bytí a přežití. Četné aktivní nebo spící sopky, které se táhnou jako páteř podél ostrova, dominují překrásné vulkanické krajině. Je to právě dávná sopečná aktivita, které vděčíme za úrodnost tohoto místa. A tak rýžová pole a rozlehlé plantáže patří k Jávě stejně, jako její sopky či muslimské mešity.

Číst dál...

Oběd u sikhů

Oběd u sikhů

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Najednou stojíš a zíráš a sbíráš dech a slova.“ Takto popsali své první dojmy z návštěvy svatyně sikhů v Amritsaru slavní čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund v roce 1960. Jejich slova platí stále. Brána, která tohle místo odděluje od jednoho z největších měst svazového státu Paňdžáb, je vstupem do jiného světa. Špinavé indické ulice zůstanou kdesi daleko za vámi a vy máte náhle pocit, jako kdybyste vstoupili do zahrad Edenu.

Číst dál...

Jak se najíst minami

Jak se najíst minami

TEXT: Marika Predná, FOTO: Zdenek Lněnička

Uháníme z Phonsavanu na zaprášené motorce po štěrkové cestě vedoucí kolem proslulé Planiny džbánů. Je poledne a úmorné vedro jen stěží zmírňuje jemný vánek pronikající pod naše košile. V dáli se tyčí zelené krasové kopečky a všude kolem nás se rozprostírá suchá planina plná obrovských kulatých kráterů. Sem tam se objeví nějaký další motorista, ale jinak jsme tu jen my a díry v zemi připomínající krátery po meteoritech. Po pár desítkách kilometrů dojedeme do malé vesničky s názvem Ban Napia, kde nás místní lidé s úsměvem zvou do svých domovů. Ukazují nám řemeslo, kterým se zde živí – přeměňují objekty sloužící k zabíjení v předměty, pomocí nichž se lze nasytit.

Číst dál...

Tady jedí psy

Tady jedí psy

TEXT A FOTO: David Těšínský

Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Může za to zřejmě Jerry, třicetiletý grafik, kterého stejně jako mě zajímají neobyčejné životy lidí. Společně jsme v Malakce, malajském městě se skoro milionem obyvatel, pátrali po vietnamské komunitě, která loví, zabíjí a jí bezdomovecké psy. Po pár dnech jsme konečně narazili na člověka, který nás vzal za svým známým, jehož rodina se na tuto nelegální akci chystala.

Číst dál...

Šáhova obora

Šáhova obora

TEXT A FOTO: Jiří Sladký

Jalovcové hory jsou plné roklí a kaňonů. Ale jsou taky rájem zvěře. Kdysi šáhův lovecký revír, dnes takřka neznámá rezervace divočiny v jedné z nejodlehlejších částí Íránu.

Íránská ochranářská tradice má historickou obdobu v královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ještě v 70. letech minulého století znamenala ochrana fauny v uznaných rezervacích neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy. Islámská revoluce přinesla pro stav zvěře další ránu. Mezi obyvatele se dostala spousta zbraní a střeliva – touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Nenávratně zaniklo mnoho útočišť velkých sudokopytníků. Až v posledních letech stavy divokých zvířat začínají stoupat a díky introdukci (z biologického a ekologického hlediska se jedná o vysazení druhu na místo mimo lokalitu výskytu) se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Takovým je i národní park Tendooreh (čti tendure) v jedné z nejodlehlejších částí Íránu – v pohoří Kopet Dag. Z původní malé rezervace založené šáhem je po čtyřech desetiletích rozlehlá oblast o 700 km2.

Číst dál...

Klášterní noci

Klášterní noci

TEXT: Viktória Bajaníková, FOTO: Wei Liu

Do tmy se ozývají údery gongu a já pospíchám do třetího patra chrámu, kde začínají ranní modlitby. Holohlaví mniši přicházejí majestátním krokem, vždy se třikrát pokloní a sednou si nejblíže k pozlaceným sochám Buddhy. Čeká mě rychlokurz vnitřní očisty.

Soul je plný spěchajících lidí, nákupních center, obchodů amerických značek a reklam na plastické chirurgy. „Chtěla bys teď jít nakupovat?“ ptají se mě korejské kamarádky snad po tisící, a pokaždé jsou překvapeny, že odpovídám ne. Pro ně je normální trávit každý víkend v centru v Myeong-dong, nákupní mece Soulu, ale mě jako cizince zajímají i jiné aspekty korejské kultury.

Číst dál...

Roboti a ti druzí

Roboti a ti druzí

TEXT A FOTO: David Těšínský

Jedna země a dva světy. Japonsko je pokrokový stát, ale jakou cenu má místo na špici? Lidští roboti pracují od úsvitu do soumraku, na odpočinek není čas. Také zde žijí lidé bez práce a bez domova, kteří se narozdíl od nich ještě nezapomněli smát.

Zivot japonského businessmana je stereotypní a suchý. Probudí se okolo páté ranní, pak vyrazí do práce, nastoupí do přeplněného vlaku s přestupy na přelidněných stanicích a pozdě večer ho čeká stejně úmorná cesta zpět. Není divu, že tito živí roboti rádi svůj každodenní stres po práci spláchnou v místních hospodách (izakaya) a mnohdy pak ani netrefí domů.

Číst dál...

Zakonzervujte Bali

Zakonzervujte Bali

TEXT A FOTO: Lucie Radová

Na Bali jsem se moc netěšila. Bála jsem se, že v džungli starbucksů, mekáčů a bílých turistů s látkovými čepičkami nenajdu nic zajímavého. Živý svět Ostrova bohů mě však adoptoval dříve, než jsem se stačila rozkoukat. Balijci svůj způsob života zbožňují a neváhají se o něj s kýmkoliv podělit.

„Za čtrnáct dní musíš přijít na kremaci, už máme tři nebožtíky a možná brzy přibude čtvrtý!“ říká mi s obrovským pobavením a úsměvem na tváři Yan, nejstarší syn rodiny, u které jsem se na Bali ubytovala. S hrůzou a překvapením pozoruji veselou náladu, kterou v něm evokuje zpopelnění člověka. Za dva dny mi nakoukne do pokoje a vítězně říká: „Máme čtvrtého!“

Číst dál...

Cafe diesel

Cafe diesel

TEXT A FOTO: Petr Mácal

Průjezd checkpointem rusko-čečenské hranice obsazeným vojáky a policisty napovídá, že situace v regionu je neklidná. Ježící se protitankoví ježci a hlavně kulometů příslušníků speciálních jednotek OMON, nenechají nikoho na pochybách. I tady ale platí, že v nouzi poznáš přítele.

Jedno z dobrodružství naší cesty do Kazachstánu 25 let starým terénním vozem značky Mitsubishi Pajero začalo slovy „zase to hřeje“. Zatuhlá čelist brzdy na zadním kole nám po výměně brzdových destiček způsobila problém, se kterým jsme nebyli schopni se ani po několika pokusech vypořádat. K tomu se ještě přidaly potíže s nádrží, zkrátka když se daří, tak se daří…

Číst dál...

Filologické perličky

Filologické perličky

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (magazín Maxim)

Únor 1994, moje první pozemní cesta do Indie. V pákistánské provincii Sindh klimbáme v lokálním vláčku, ploužícím se na sever do Láhauru. „To není možný!“ zařve najednou kamarád Dáda a s nevěřícným smíchem zírá z okna. Vyhlédnu taky a spatřím nádražíčko s názvem, který vidíte na fotce. Vystoupit jsme tehdy neměli čas. Stanice Nasrat se mi ale do paměti zapsala tak silně, že jsem ji na jedné ze svých dalších pozemních cest na Východ chtěl navštívit znovu. „Jací lidé tam asi žijí? V co věří a k jakým hodnotám vychovávají své děti?“ ptal jsem se sám sebe v duchu. Jenže najít Nasrat byl docela problém. Kde přesně leží jsem si nepamatoval a Google Earth ho neznal. Až po složitém googlování jsem objevil stránku železničních fandů, kde je Nasrat popsán. A tak jsme si na jaře 2010 ve městě Sukkur najali auto a vyrazili k jihu. Řidič se musel složitě vyptávat, protože o Nasrat nevěděli ani domorodci. Z hlavní silnice tam vedla jen prašná cesta. U nádražní cedule zevlovalo pár místních obyvatel. „Jak se vám tady žije?“ ptal jsem se jich. Muži mlčeli, protože anglicky neuměli. Pak jsem se rozhlédl a spatřil sluncem vyprahlou pustinu a opuštěnou stanici na cestě odnikud nikam, kde staví jen lokální couráky. Spatřil jsem hliněné chatrče opodál, jejichž zdi byly oplácány koláči kravského trusu, který se v Pákistánu používá na topení. Spatřil jsem špinavé hábity mužů, kteří na nádraží postávali jen proto, že zrovna neměli co dělat, a netušili, čím zaplnit prázdnotu. Prostě existenční situace, která člověku sevře srdce představou, že by v Nasrat musel taky žít.

Číst dál...

Pocta nedotknutelným

Pocta nedotknutelným

TEXT A FOTO:Ivan Brezina (magazín Maxim)

Tádž Mahál? Váránasí? Arunáčala? Bódhgája? Na všechna tahle „duchovní“ místa zapomeňte. Pokud chcete skutečně pochopit Indii, rozjeďte se raději do nenápadné budovy na předměstí Dillí.

Proč to nepřiznat? Do okrajové čtvrti Mahavir Enclave jsem mířil jako hledač povrchní novinářské senzace. Indii mám projetou křížem krážem, ale „Mezinárodní muzeum záchodů“ slibovalo něco nového, lehce bizarního. Ukázali nám ho ale až potom, co jsme se po přivítání zúčastnili ranního „obřadu čistoty“. Desítky dětí ve školních uniformách zpívaly pod transparentem s nápisem „Sanitace je naše náboženství“. My tři poutníci z Evropy jsme byli veřejně dekorováni květinovými věnci a označeni za „vzácné hosty“, kteří prý vážili dalekou cestu do Dillí jen proto, aby se tu poklonili čistotě. „To je nějaká sekta?!“ varovala mě moje kritická západní mysl. Vzápětí jsem byl ale vyveden z omylu. V muzeu záchodů a přilehlé škole jsme se totiž seznámili s celoživotní misí obdivuhodného muže, který bez nadsázky zlidšťuje celou dnešní Indii. „Na rozdíl od tělesných funkcí, jako je třeba tanec, zpěv, běh nebo zápas, je defekace považována za něco ošklivého a nečistého, o čem se na veřejnosti nemluví,“ vyprávěl nám dr. Bindheshwar Pathak, charismatický muž v bělostné košili. „Nositel Nobelovy ceny za medicínu Charles Richet toto mlčení odvozoval od zápachu a neužitečnosti produktů lidského zažívání. Jiní autoři spojují tabu s blízkostí vyměšovacích a pohlavních orgánů. Společnost defekaci každopádně ignoruje a vědci se jí nezabývají. V roce 1968 jsem se to rozhodl změnit potom, co jsem jako sociolog prováděl terénní výzkum tzv. nedotknutelných – skupiny, která v indickém kastovním systému stojí až na nejnižší příčce...“

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group