Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)
Roční předplatné 249 KčNový rok je tu
Nejdůležitějším dnem ve vietnamském kalendáři je Tet Nguyen Dan čili Svátek prvního dne. Oznamuje příchod lunárního nového roku, ale má daleko hlubší rozměr než naše silvestrovské burácení. Je to doba, kdy se uctívají duchové předků, vše zlé se smaže a dluhy se zaplatí. Svátek se zpravidla slaví mezi 19. lednem a 20. únorem západního kalendáře.
Na druhém břehu
Válka barev
TEXT A FOTO: TOMÁŠ SVOBODA
Každý rok se na jeden den změní posvátné město Váránasí v ohromné bojiště. Jedinou povolenou zbraní v této bitvě jsou však barvy. Nehledí se přitom ani na tradiční kastovní systém. Budete-li v Indii v první polovině měsíce března, tak si rozhodně nenechte ujít slavnost Holi neboli svátek barev.
Festival zlata a krve
TEXT A FOTO: ROMAN VEHOVSKÝ
Pokud si pod názvem Vegetariánský festival představujete přehlídku cibulí a patisonů, může vám realita připravit pořádné trauma.Vegetariánský festival v thajském Phuketu je plný dýmu, dělobuchů a krve z ran, které si způsobují sebetrýzniči.
Za klukovským snem
PTALA SE: JANA SOUKUPOVÁ
Když se šestnáctiletý Simon Havas z Prahy dozvěděl, že se dostal mezi šestnáct účastníků letního výcvikového tábora Mikea Horna, byl nadšený. Podařilo se mu obstát v konkurenci dvou tisíců mladých lidí z celého světa a získal tak možnost zúčastnit se jedné z expedic na nejvíce ohrožená místa naší planety. Známý cestovatel a ochránce přírody Mike Horn se totiž rozhodl, že bude na svých cestách doplňovat členy posádky jachty Pangaea lidmi ve věku od patnácti do dvaceti let, tedy příslušníky generace, která pomalu uchopí osud Země do svých rukou.
Bav se dokud můžeš
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
Libanonci mají za sebou občanskou válku i poválečné snahy o obnovu, které čas od času přeruší nějaký ten náhlý zvrat událostí. Obyvatelé dřívějšího Švýcarska východu si zkrátka zvykli na to, že si s nimi život tak trochu zahrává. A začali mu oplácet stejnou mincí, hrají si se životem.
Polibek Ráje
Polibek Ráje
SEA LADY UW PHOTO COMPETITION 2009
soutěž podvodních fotografů – 26. září–10. října 2009
Text Jan Wurzel
Letos v říjnu se konal první ročník potápěčské fotosoutěže SEA LADY UW PHOTO COMPETITION, která probíhala dva týdny v Indonésii na lokalitách u ostrovů Nusa Penida a Komodo.
První týden soutěže proběhl na základně potápěčského centra MM Diving na ostrově Nusa Penida, druhý na lodi Sea Lady, která operuje v okolí národního parku Komodo.
Většina lokalit v okolí Nusa Penida je člunem dosažitelná zhruba do 30 minut. A opravdu je se na co dívat. Pod vodou zde potkáte tak rozmanitý život, že to až bere dech (ještě že máme vzduch v láhvi ;). Nádherná hejna velkých i malých ryb kroužící kolem pestrobarevných korálových zahrad narostlých do bizarních tvarů a výšin. Nic krásnějšího už snad být nemůže. A přeci, druhý týden v okolí Komoda přidal ještě něco navrch.
Dnes se s vámi podělím alespoň o jeden nezapomenutelný zážitek...
Andělé a blesky
Jeden z nejkrásnějších zážitků potápěče je setkání s mantami. Byli jsme u pahorku v celkem malé hloubce, kde se náchází čisticí stanice. Síla vln byla cítit i v 15m hloubce, pohupovaly s námi možná 2 m sem a tam. Čekání nebylo dlouhé, čistička byla volná a manty se vzápětí blížily... Napětí se šířilo vodou jako před přestřelkou na divokém západě. Byly stále blíž a blíž, a fotografové se pustili do akce s prsty pevně přitlačenými na spoušti, dodržují uctivou vzdálenost. Tichá, ale přátelská stvoření si majestátně kroužila všude kolem, jakoby jim blesky dychtivých fotografů ani nevadily. Byly zvědavé stejně jako my a pořád se přibližovaly k nám. Z ničeho nic se mezi nimi objevila sotva půlmetrová želva. Že by zdejší modelka :)? No, spíš vůbec netušila, co se děje. Krátce zapózovala a zmizela.
Kluci fotili jak o život a já si ukládal do paměti ten zvláštní pocit, tu krásu a intenzivní zážitek. Náhle ze strany připlula velká tmavá manta a zvědavě se na mne koukla shora. Sotva jsem stihl zareagovat a nemotorně hledal spoušť. Co mám ale dělat dřív, fotit nebo si užívat? Snažil jsem se stihnout oboje, než tahle krasavice zmizí v modravé dáli. Byla ale zvědavější než se zdálo, a svůj manévr opakovala ještě dvakrát dokola kolem pahorku a najížděla na mě pro změnu zespodu. Kdybych neměl náhubek, pardon automatiku, tak by se mi v tu chvíli zatajil dech. Najednou se tu objevilo pět mant a za nimi další a další. Opojením jsem je nestačil ani spočítat.
To byl první, zdaleka však ne poslední intenzivní zážitek z Nusa Penidy a Komoda. O tom a dalších dobrodružstvích z Indonésie se dočtete už v příštím čísle oceánu.
Fotosoutěž
V pohodové a přátelské atmosféře se vše odehrává od ponoru k ponoru, den za dnem.
Ve volných chvílích jsme si vzájemně sdělovali dojmy, předávali rady a zkušenosti a také hodnotili své fotoúlovky.
Pravidla soutěže byla celkem volná, šlo pouze o to, vybrat na konci pobytu deset nejlepších UW fotografií pořízených za 14 dní zde. Ty pak odevzdat zástupci poroty Petru Vaverkovi.
Výsledky budou otištěny v jarním vydání Oceánu (2010), kde se také dozvíte o nových podmínkách dalšího ročníku SEA LADY UW PHOTO COMPETITION.
Závěrem
Není důležité vyhrát, ale zůčastnit se! Možná je to trochu klišé, ale pravda. A pokud nefotografujete, tak mi věřte, že tato malá část Indonésie rozhodně stojí za návštěvu. Nemělo to chybu!
Pygmejský mořský koník
Pygmejský mořský koník
Text a foto Petr Slezák
Loď kotví již druhý den v několik kilometrů dlouhé laguně atolu Layang Layang a já dnes již potřetí nastupuji do zodiaku s foťákem v ruce a dvojčetem na zádech. Stejně jako jsem se potápěl třikrát včera a stejně jako se budu potápět zítra. Jedna věc je ale jiná. Na tento ponor jsem přemontoval objektiv a místo širokoúhlého jsem nasadil makro. Předpokládám, že ponor strávím na jednom místě a že asi nebude tak dlouhý, jako ostatní. Netuším, že bude jedním z nejdelších za tuto plavbu.
Většinu ponorů na této úžasné výpravě Jihočínským mořem severozápadně od Bornea fotím žraloky a velké ryby. Ponory mají vesměs podobný profil. 25 až 30 minut v hloubce zavěšen v modru, sotva na dohled k útesu čekám na velké ryby. Potom návrat k útesu a podél stěny pomalý výstup s dekompresí, která zabere něco přes hodinu. Vynořuji se obvykle mezi devadesátou a stou minutou ponoru.
Mým cílem při této výpravě je ovšem kromě focení velkých ryb i něco docela malého. Na jednom místě na Layang Layang žijí maličcí pygmejští koníci. Poprvé v životě mám možnost podívat se na tato úžasná stvoření, která byla objevena teprve nedávno a v podstatě náhodou. Pygmejský koníček žije na rohovitkách (gorgonie) rodu Muricella a byl objeven, když byla tato rohovitka přivezena do akvária za účelem studia. Je velmi obtížné ho rozeznat, protože jeho tělo má stejnou barvu jako gorgonie a je pokryté výrůstky, které vypadají stejně jako polypi hostitele. Hrbolky na těle i zkrácený nos koníčků odpovídá barvě a tvaru polypů na rohovitce, zatímco tělo přesně napodobuje stonek. Koník je pevně přichycený chápavým ocáskem, natahuje se do vody a nasává plankton. Stejně jako ostatní koníčci má tuhé tělo kryté kostěnými destičkami a hlavu sklopenou jako kůň s přitaženou opratí. Zřídkakdy dorůstá délky větší než dva centimetry. Žije v tropických vodách jihozápadního Pacifiku v hloubkách mezi deseti a padesáti metry.
Sedím v zodiaku, který se pohupuje na vlnách a míří ke stěně útesu vzdálené asi 600 m od naší lodi. V hlavě si přehrávám informace o lokalitě. V hloubce mezi 22 m a 28 m rostou z kolmé stěny gorgonie a na nich bych měl hledat koníky. Blížíme se k místu sestupu. Ještě zkontroluji fotoaparát a za pár minut již skáču ze člunu do vody. Stěnu mám po levé ruce. Pomalu sestupuji do hloubky 20 m, zapínám fotoaparát, oba blesky a zkouším, jestli vše funguje. Po pár minutách nacházím první gorgonie. Chvíli hledám takovou, která by rostla dost daleko ze stěny a okolo které bude dost místa pro mne. Podél stěny teče proud. Je sice slabý, ale zůstanu-li úplně v klidu, pomalu mě odnáší pryč. Vím, že pygmejští koníci jsou malí a že mají dobrou kamufláž, tak civím do korálu několik minut a hledám. Nic nenacházím, tak se pomalu přesouvám od korálu ke korálu a u každého strávím několik minut hledáním. Až konečně. Na jedné gorgonii nacházím asi 7 mm velkého koníka. Namířím na něj fotoaparát, nasměruji blesky, ale v tom proudu, který mezi tím trochu zesílil, se mi nedaří zůstat nehybně viset a tak se mi obtížně zaostřuje. Gorgonie má asi tak metr krát metr a já se snažím tu sedm milimetrů velkou potvůrku, co je zbarvená úplně stejně jako korál, najít a udržet v hledáčku. Čas běží neskutečně rychle. Když fotím pod vodou, mívám většinou počítač na zápěstí a záložní hloubkoměr s hodinkami přímo na pouzdře fotoaparátu, abych měl informaci o hloubce a času pod vodou přímo na očích. Při fotografování pod vodou je celkem snadné ztratit pojem o čase. Po chvíli focení se přesouvám k jiné – o něco menší – gorgonii, na které jsem našel dalšího koníka.
Pygmejští koníci jsou ryby z čeledi jehlovitých. Většina těchto drobných živočichů má blízký vztah se svým hostitelem. Jsou to většinou gorgonie, mořská tráva a řasy. Většina druhů koníčků byla objevena v posledních deseti letech a je velmi pravděpodobné, že jich mnoho ještě na své objevení čeká. V současnosti je známo devět druhů. Od větších mořských koníků se odlišují ve více směrech. Například nemají břišní vak. Zrání zárodků probíhá v malé dutině na břiše samečka, která se zřejmě vzhledem k jejich velikosti otevírá směrem dolů. Do této dutiny samička naklade vajíčka a sameček je oplodní. Zárodky ve váčku samečka dozrávají až do porodu. Koníčci nemají mnoho mláďat. Bylo zaznamenáno narození 34 mláďat najednou, ale většinou jich není víc než 10 (na rozdíl od mořských koníků, kteří mají v závislosti na druhu mezi 100 až 200 mláďaty).
Čas běží. Střídavě hledám, ostřím, fotím a zase hledám. Když už udržím koníčka v hledáčku aparátu, otočí se ladným pohybem okolo stonku rohovitky a schová se. Chvílemi mám pocit, jako by mi to dělal naschvál. Jsem v hloubce 26 m, na zádech mám dvojče s nitroxem 36. Původně jsem si myslel, že to bude bezdekompresní ponor, ale již při hledání prvního koníka jsem pochopil, že bude focení vyžadovat delší čas, než jsem zamýšlel. Znám rychlost, s jakou spotřebovávám dýchací směs (v technickém potápění se tomu říká hladinový ekvivalent spotřeby) a tak si i pod vodou spočítám, co si mohu dovolit, abych měl dost dýchací směsi na dekompresi. Nakonec mi po 85 minutách focení svítí na počítači 26 minut dekomprese a já vím, že musím zahájit výstup. Voda má skoro 30 st. C, takže chlad není to, co tady žene potápěče z vody. Pomalu stoupám a na hloubkách jednotlivých zastávek si krátím čekání hledáním dalších zajímavých živočichů, jako jsou různé malé krevetky nebo rybky. Na hladině jsem zpět za 111 minut od zanoření a podávám do člunu fotoaparát a přístroj. Člun letí k lodi. Většina potápěčů, se kterými se plavím Jihočínským mořem, je již několik desítek minut zpátky na lodi. Už si za těch pár dní zvykli, že se s Martinem vracíme někdy i o hodinu později.
Přemýšlím, jaký osud asi pygmejské koníky čeká. Zatím nejsou známa žádná nebezpečí, která by jim hrozila, ačkoliv jejich atraktivní zabarvení z nich může udělat potenciálně zajímavý akvarijní obchodní artikl. V dnešní době již existují projekty k ochraně koníků a jejich prostředí. V Austrálii je koníček zahrnut v Australian Wildlife Protection Act z roku 1998, který stanovuje zvláštní povolení pro vývoz a i většina dalších zemí přistoupila k podobným opatřením.
Byl to nádherný ponor. Vidět na vlastní oči tyto malé koníčky, o kterých se toho zatím ví poměrně málo, byl svátek. Zapadající slunce barví mraky do sytě oranžové barvy a já si užívám pocit, že jsem po přibližně třech tisících ponorech viděl pod vodou něco úplně poprvé.
Říše: Animalia/živočichové
Kmen: Chordata/strunatci
Podkmen: Vertebrata/obratlovci
Nadtřída: Osteichthyes/ryby kostnaté
Třída: Actinopterygii/paprskoploutví
Řád: Syngnathiformes/volnoostní
Čeleď: Syngnathidae/jehlovití
Rod: Hippocampus/koníček
Hon na kladivouny
Hon na kladivouny
Text Igor Jícha
Foto autor a Petr Slezák
Každému z nás se občas stane, že když slyší určitou melodii, ucítí známou vůni, vybaví se mu vzpomínky na konkrétní situace, které se k nim vážou. Tak i já, když jsem slyšel slovo LABUAN, okamžitě jsem si vzpomněl na oblíbený film z dětství – Sandokan a na jeho lásku Mariannu - Perlu z Labuanu.
Instruktorský KURZ
Instruktorský kurz na Koh Tao
Text Milan Valenta
Fotografie Sylvie a Milan Valentovi
Z malého ostrůvku Koh Tao, který se nachází zhruba 70 km od pevniny v Thajském zálivu, se postupem času stává meka světového potápění. Podobně jako se na Island jezdí za sopkami a gejzíry nebo na Kubu za vůní vyhlášeného tabáku, na Koh Tao se jezdí za potápěním.
Plovoucí podvodníci
Dobro, zlo a oheň
Krásné ženy beze jména
Poplatky? V Nepálu i za vizitu, říká lékař Rastislav Maďar
Pomoc s úsměvem
Na trajektu mimo vyvolené
Jezero dvou tváří
NEJrychlejší NEJtvrdší NEJnebezpečnější
Záhadné krásky z věže
Mrakodrapy z hlíny
