ikoktejl

Asie
Tag: Asie Nalezeno 649 výsledků.
Tag: Asie Řazení

Šibuja nikdy nespí

Šibuja nikdy nespí

TEXT A FOTO: Martin Ondráček

Šibuja wa nemuranaj! Šibuja nikdy nespí! Rčení, které zná v Tokiu každý. Dobře vystihuje atmosféru jednoho z nejživějších míst města – místa pulsujícího energií, bláznivých módních kreací, nočních klubů, fashion obchodů a mladých lidí, ženoucích se za zábavou a povyražením.

Tokio patří k unikátním místům. Desetimilionová megapole má neopakovatelnou atmosféru, lze tu najít takovou spoustu zajímavostí, že během jediné návštěvy je prostě nemůžete vidět všechny. Dnes se vypravíme za tanoší, tedy zábavou. Navštívíme Šibuju, Haradžuku a Šindžuku, neboť ta jsou v této souvislosti pověstná. Kaneli tanoší!

Číst dál...

Rangůn express

Rangůn express

TEXT: Magdalena Sodomková, FOTO: Jana Čavojská

Lidi nejlépe poznáte, když se k nim dostanete dostatečně blízko a strávíte s nimi nějaký čas. Napadá vás lepší místo než vlak, do kterého nastupují lidé všech věků i povolání?

Takže dva lístky? To máme dva dolary,“ říká úředník v bílé košili. Vytáhne razítko a začne vypisovat lejstro. K tomu si vyžádá i naše pasy. Chtěli jsme jen jízdenku. Jízdenku na „Rangún expres“. Na okružní jízdu po prastarém barmském městě (Pozn. red.: Název Barma se od roku 1989 oficiálně nepoužívá, uvádí se Myanma.).

Číst dál...

Dobrodruhem v Afghánistánu

Dobrodruhem v Afghánistánu

TEXT: Aleš Gill, FOTO: V. Popelka

Lze se vůbec vydat do válkou rozervané země na normální vandr? S batohem na zádech, bez průvodce a vojenského doprovodu na každém kroku? My jsme to zkusili. A přežili jsme.

Jako před každou cestou jsem se sám sebe ptal – co o navštívené zemi vím. Lovím v paměti, co se v Afghánistánu stalo – v osmdesátých letech válka a sovětská okupace, na přelomu století vláda Tálibánu. Vím, co v Afghánistánu je – od roku 2001 válka s terorismem, občas nějaký bombový útok v Kábulu. Přestože se v médiích slovo Afghánistán skloňuje ve všech pádech, málokdo z nás ví něco víc. Možná si vzpomeneme na „rozvinuté zemědělství“, zejména pak mák a konopí. Víme, že je tam někde provincie Lowgar, kde pomáhá i naše armáda, a že problémové jsou zejména město Kandahár a provincie Helmand a Vardak.

Číst dál...

Kruh bídy

Kruh bídy

TEXT A FOTO: Tereza Hronová

Téměř každé osmé dítě na světě je chyceno v pasti dětské práce. Jen v asijské Kambodži jich pracuje přes jeden a půl milionu. Místo her vyrábějí cihly, těží sůl, drtí kameny… A to za pakatel nebo i zadarmo.

Podle statistik Mezinárodní organizace práce postihuje dětská práce v Kambodži až 45 % dětí mladších 15 let. Tyhle děti sice většinou chodí do školy, ale nepravidelně, a mnohé studium ani nedokončí. Často pracují v takzvaných nejhorších formách dětské práce, které přímo ohrožují jejich zdraví. Kambodža je nechvalně proslulá sexuálním turismem a dětskou prostitucí. Jiné děti pracují na rybářských lodích nebo na rozhlehlých kaučukových plantážích v oblasti Kompong Cham, další jako sběrači odpadků. Ještě nedávno byla uprostřed kambodžského hlavního města Phnompenhu jedna z největších skládek v jihovýchodní Asii, dnes už ji přesunuli za město a zakázali na ni vstup cizincům. Jinak se ale nezměnilo nic. „Stále tam pracuje hodně dětí, i těch nejmenších. Moc neváží a můžou snadno šplhat po horách odpadků,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá Heang, která se sama sběrem a tříděním odpadu živí. „Nejvíc peněz dostanete za hliník a měď,“ ukazuje Heang na opálené dráty na zemi. „Soukromé firmy ale vykupují i plast, papír nebo sklo. Já sbírám hlavně plasty a vydělám si až pět dolarů za den,“ dodává. Minimální oficiální mzda je v Kambodži šedesát amerických dolarů měsíčně, takže sběr odpadu může být relativně lukrativní obživou. Hlavně pro děti je to ovšem zdraví nebezpečné zaměstnání. Často sbírají odpadky děti ulice, většinou nemají rodiče a ostatní příbuzní se jich zřekli. Žijí ve skupinkách a vydělávají si, kde se dá. „Právě tyhle děti jsou nejzranitelnější. Končí u prostituce, jsou zneužívány v obchodu s drogami nebo nuceny k jiným činnostem, které křehký dětský organismus poškozují. V ,lepším‘ případě se stanou součástí sítě pouličních prodejců šátků, náramků a dalších suvenýrů pro turisty,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která koordinuje mezinárodní kampaň Stop dětské práci.

Číst dál...

Drsným Balúčistánem

Drsným Balúčistánem

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (Magazín Maxim)

Pokud se vydáte do Indie pozemní cestou, překročíte geografickou hranici Evropy a Asie na istanbulském mostě přes Bosporský průliv. Kulturní hranice dvou zcela odlišných světů ale leží až 4100 kilometrů odtud.

Three european person come here! I want your pasports!“ křičí bizarní angličtinou bělovlasý děda v pákistánské policejní uniformě. Prodral se davem, aby nás zachránil před neschopností Asiatů utvořit spořádanou frontu, a coby vznešené „sáhiby“ nás odvedl k přednostnímu odbavení. Některé koloniální tradice mají něco do sebe. Bílá kůže nás ale nezachrání před pověstnou pákistánskou byrokracií. Kromě řady pasových kontrol se musíme zapisovat do tlustých registračních knih, vyplňovat nesčetné formuláře, fotit se... K tomu si mnohokrát potřásáme rukama s uniformovanými muži, volajícími: „Welcome to my beautiful Pakistan, mister!“ a popíjíme s nimi nekonečné šálky čaje. „Cesta do Kvéty je nebezpečná. Přidělím vám policejní eskortu,“ říká policejní šéf. S díky odmítáme. Jedeme tudy do Indie už pošesté, a zatím jsme to vždycky přežili ve zdraví. „No, však ještě uvidíte...“ loučí se s námi se skrytou výhrůžkou.

Číst dál...

Jezero medvědů

Jezero medvědů

TEXT A FOTO: Petr Slavík

Kolem je skoro tma. Stanovým táborem putují postavy se světýlky čelovek na hlavách. Fouká studený vítr. Dým stoupající z vulkánu Mutnovskij je ještě chvíli růžový, pak zfialoví a s houstnoucím soumrakem vytvoří slábnoucí siluetu na tmavě modré večerní obloze…

Ráno je svěží a voda v horském potoce ledová tak, až brní zuby při čištění. Snídaně v letu. Rychlé balení fotografické výstroje a neustálé dilema, který objektiv bude potřeba a který je zbytečný. Jako vždy nakonec beru všechny. Naše výprava se vsouká na korbu terénního vozu, který nás se supěním vyveze k výchozímu bodu pro výstup do kráteru sopky. Je jasno a slunce rychle nabírá na síle. Lidský had se pomalu sune do svahu. Nevím, kde se vzal, ale připojil se k nám pes. Chvíli jde na konci skupiny, chvíli na jejím začátku. Jako by hlídal stádo ovcí. Nechá se pohladit, podrbat, ale je ve své funkci příliš důležitý, než aby věnoval delší dobu pozornost jedné osobě. To se nakonec stává i lidem. Když na chvíli zvednu hlavu od stezky, vidím, jak se z kráteru valí dým. Vzdává čest své pověsti jednoho z nejčinnějších vulkánů jižní části Kamčatky. Není vlastně pouze jeden, ale jedná se o systém vulkánů. Čas od času si zachrlí dle libosti a opět se uloží k předstíranému spánku. A jak jsou tak sopky už zvyklé, nikdo neví, kdy se znovu probudí, aby ukázaly svou obrovskou sílu. Popílek z Mutnovského lze najít i v sedmdesát kilometrů -vzdáleném Petropavlovsku-Kamčatském, který je výchozím bodem pro většinu expedic, mířících k vulkánům či jezerům jižní části poloostrova. Cesta do kráteru vede přes ledovcová pole. V teplém počasí připomíná natátý led skluzavku.

Číst dál...

Ohrožená pokladnice

Ohrožená pokladnice

TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK

Přestalo pršet. Hluk přívalového deště vystřídal nesmělý zpěv ptáků. Z lesa na protějším břehu stoupá pára a nad řekou se nese skřehotavý hlas zoborožce. Jsem zvědav, co nás na řece čeká. Vždyť to není ledajaká řeka. Tohle je Kinabatangan.

O řece Kinabatangan se říká, že je pokladnicí biodiverzity jihovýchodní Asie. Kupodivu je to pravda i přesto, že… V 19. století získala nad územím kontrolu britská koruna a hlavním správním městem se stal Sandakan, dnes druhé největší město státu Sabah. Dolní tok řeky Kinabatangan byl od správního města na dosah, a tak proběhly rozsáhlé průzkumy zaměřené na těžbu vzácného dřeva. Na začátku 20. století začalo na severu Bornea masivní odlesňování, které nabralo největší obrátky v 80. a 90. letech. Břehy řeky Kinabatangan samozřejmě nebyly ušetřeny.

Na konci 20. století tlak těžařských společností poněkud ustal. Vystřídal ho ovšem fenomén možná ještě děsivější, totiž pěstování palmy olejné. V současné době se odhaduje, že z Malajsie, Bornea a Sumatry pochází 85 % světové produkce palmového oleje. Nekontrolovaný rozmach palmových plantáží způsobuje vážné omezení životního prostředí pro místní unikátní formy života, které tlaku nedokážou dlouhodobě odolávat. Smutným paradoxem je, že pohnutkou pro vznik palmových plantáží byly ekologické snahy. Palmový olej se měl využívat nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale také jako biopalivo, které je šetrnější k životnímu prostředí. Zhruba 16 % světové produkce palmového oleje končí v zemích Evropské unie. A zatím na druhé straně planety ochranáři přírody vedou nekončící boj o záchranu každého hektaru lesa.

Číst dál...

Krok stranou

Krok stranou

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

Při každé cestě máte dvě možnosti – buď se vydat ve stopách tisíců dalších turistů a cestovatelů, nebo to zkusit jinak. Ukročit bokem od vyšlapaných cest a nahlédnout i za rohy, kam se běžně nedíváme.

Miluju přemisťování z české zimy do tropů. Když vás letadlo vyplivuje na malém letišti v kambodžském hlavním městě Phnompenhu, ani to nevypadá, že od sněhové bouře v Ruzyni vás dělí pouhých pár hodin letu. Horký a provoněný noční vzduch ovane tvář, odfoukne evropské stereotypy a mozek se přešaltuje do jednoduchého cestovatelského režimu. Jedna ze základních činností v zemi je smlouvání o cenu, a tak jsem začal s tréninkem disciplíny u řidiče tuktuku, kterým jsem se nechal odvézt do centra. Šlo to překvapivě lehce a za chvíli jsem svištěl naparáděným vozítkem po hladkém asfaltu. Za jízdy jsem první cigaretou zahájil návštěvu Kambodže.

Guest house, do kterého jsem měl doporučení, se sice nakonec ukázal jako neexistující, ale na 136. ulici je ubytovacích kapacit více než dost. V jednom z hotýlků blízko břehu řeky Tonlesap jsem shodil ze zad krosnu a oddělil nepotřebné věci. Nakonec zůstalo jen pár kousků oblečení a foťák. Ostatní zbytečnosti, podobně jako evropské starosti, jsem zanechal na recepci hotýlku. Byly dvě hodiny po půlnoci, takže program byl jasný – projít si uličky žijící z turistického ruchu, sníst směs rýže a kuřecích vnitřností na posilněnou a hurá na kutě. Druhý den ráno jsem měl totiž namířeno směrem k prastarým khmerským chrámům, do města Siem Reap. 

Číst dál...

Sýrie se bouří

Sýrie se bouří

TEXT A FOTO: PETR ZOUHAR

Demonstranti si to asi představovali jinak. Mysleli si, že stejně jako v Egyptě nebo Tunisku dojde v zemi k rychlým změnám, po kterých volají. Místo toho se už přes rok zmítá Sýrie v konfliktu podobném občanské válce. Která strana je blíže k vítězství?

Psal se srpen 2010 a my jsme odpočívali na malé syrské pláži v Ras Al Basitu nedaleko tureckých hranic. Kousek vedle nás opravoval svou loďku opálený padesátník. K našemu překvapení nás vzápětí oslovil německy. Vrátil se do Sýrie po čtyřicetileté zkušenosti z Evropy, v Darmstadtu učil Turky jazyky. Plánoval si v rybářské osadě užít klidného stáří. K večeru se v přístavu objevil i mladý pekař Ibrahim a jeho kamarád. I oni uvítali příležitost poklábosit si se zahraniční návštěvou. Přes týden se vždy věnovali malému krámku v nedalekém městě Latákii, víkendy trávili u rodičů na venkově. V noci nebo časně ráno sbalili harpuny, baterky, sítě, ploutve, šnorchly a velký nafukovací kruh a s touto výbavou pak dlouhé hodiny křižovali pobřežní vody, chytali ryby a korýše. Pozvali nás také do hor, kde žije manželka jednoho z mladíků. Pod starým fíkovníkem jsme seděli u čaje a opunciových plodů. V Latákii jsme se pak rozloučili bez výměny kontaktů, protože Ibrahim neměl přístup k internetu. Naposledy jsme mu zamávali z autobusu.

Číst dál...

Hra s ohněm

Hra s ohněm

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Na thajských plážích můžete každou noc sledovat bizarní představení. To, co na první pohled vypadá jako „mystická asijská tradice“, je ve skutečnosti novodobá atrakce pro turisty. Ale co na tom? Vypadá to efektně a hlavně to živí lidi, kteří by jinak možná měli hlad.

Pláž Hat Sai Kaew na ostrově Ko Samet se pomalu noří do tmy. Číšníci z nedalekých hotýlků už při západu slunce rozmístili řady nízkých stolečků osvětlených svíčkami a roztopili grily. Romanticky kýčovitá večeře pod hvězdami, podmalovaná šploucháním vln, může začít. Zatímco si objednáváme barakudu na rožni, grilované chobotnice a kraby se sladkokyselou omáčkou, vynoří se ze tmy několik polonahých postav. Tři kluci v rozmezí asi osm až patnáct let nesou podivné předměty. Muž, zřejmě jejich otec, má na zádech plechový kanystr. Pár metrů od první řady stolků se skupinka zastaví a začne instrumenty z kanystru polévat jakousi tekutinou. Otec škrtne sirkou.

Číst dál...

Hyena v posteli

Hyena v posteli

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Slunce ještě nevyšplhalo příliš vysoko, a tak se dá v klidu mašírovat po ulicích bez jeho nepříjemného doprovodu. Máme dva dny volna, a když už jsme tady, proč nenavštívit jeden z nejdéle osídlených klášterních komplexů na světě.

Flo, můj německý kamarád Florian, se snaží procpat přes bránu do Betléma našeho štěněčího ochránce, vlčáka Budyho. „On snad opravdu ví, že tam nesmí,“ směje se. „Je to izraelský pes, tak se mu na západní břeh moc nechce,“ podotýkám. „No tak to moc nekřič, ať ho ještě nedostaneme do problémů. Vždyť víš, že Židé do Betléma nesmějí,“ uculuje se Flo. Po krátkém boji nad odrostlým štěnětem vítězíme a jsme na cestě s cílem dojít k řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Ten je ukrytý asi 25 kilometrů na jihovýchod od Jeruzaléma na palestinském okupovaném území. Máme před výplatou, a tak nejlepší možností dopravy jsou naše nohy. Většina lidí, které potkáváme, se nám pokouší domluvit taxíka. „Je to moc daleko, tam nedojdete,“ říkají snad všichni Palestinci, které seznámíme s naším plánem. Diví se a nechápou, dva turisté bez peněz, to není zrovna obvyklý jev v Betlémě a vlastně ani nikde jinde v okolí. První kilometry ubíhají lehce, až na časté dětské pokřikování a provokování Budyho jde vše dobře. Někteří Arabové a Židé mají ze psů strach, někdy dost velký, jiní jimi opovrhují a házejí po nich kameny. Malé děti naše štěně dráždí a některé se ho dokonce pokoušejí bouchnout. „Pusť ho. Třeba utečou,“ zoufale navrhuji Florianovi. Ten jen zakroutí hlavou, a tak trávíme ve společnosti dětského davu ještě pár minut, než je zažene starší muž. „Šukran,“ děkujeme arabsky.

Číst dál...

Věže života a smrti

Věže života a smrti

TEXT: JAN FALTYS, FOTO: SHUTTERSTOCK

Když se řekne Írán, spousta lidí si vybaví nějakého šejka nebo ropného magnáta v bílém kaftanu, s mercedesem a tučným kontem v bance. Avšak zde jsou k spatření zajímavější věže než ty ropné, pumpující černé zlato z nitra země.

Pokud mám vybrat dvě největší odlišnosti tohoto místa v srdci Íránu proti ostatním částem země, tak jsou to architektura a náboženství. Všichni vědí, že Írán je muslimskou zemí, ale to neznamená, že by zde neexistovala pluralita vyznání. Ostatně křesťané, židé i zoroastriánci jsou právě pro Jazd příznační. Mají i své stálé zástupce v íránském parlamentu. Místní obyvatelé jsou velice vstřícní, pokud návštěvníkům není něco jasné, stačí se zeptat kohokoliv, kdo je po ruce. Pokud dorazíte do Jazdu v brzkých ranních hodinách, což není zas tak ojedinělé vzhledem k praktičnosti nočních dálkových autobusů, tak ideálním místem pro dospání je mešita na autobusovém nádraží. Můžete se zde bez otálení natáhnout na měkký koberec a na pár chvil si zdřímnout. Nikoho tím nepohoršíte – praktikuje to zde mnoho lidí, a hlavně získáte autentickou zkušenost.

Číst dál...

Život v nájmu

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (zpravodaj ČRo v Číně)

Čínští Kazaši jsou dnes posledním čínským etnikem žijícím ve volné přírodě. Navzdory vládě, která je chce nastěhovat do paneláků, si tito lidé chtějí zachovat svou svobodu a život v zemi svých předků. Letadlo se nepříjemně klepe. Naštěstí krátce na to přistáváme v I-ningu, nejzápadnějším čínském městě, nacházejícím se v blízkosti hranice s Kazachstánem. Nasednu do jednoho z čekajících taxíků. O chvíli později už se proplétáme mezi obrněnými transportéry. Od největších násilných střetů mezi Číňany a Ujgury v Urumči uplynuly už skoro tři roky, přesto v době výročí jsou komunistické jednotky v maximální pohotovosti. Cestou autobusem do Bole, metropole mongolské autonomní prefektury, si všímám, že Číňané prakticky nedodržují žádná pravidla, a na silnicích to platí 100%. Naštěstí nám štěrkovitý povrch neumožňuje vyvinout vyšší rychlost, i tak nás od srážky s některým z nákladních automobilů dělí jen centimetry. Po zhruba pěti hodinách se dokodrcáme do nadmořské výšky dvou tisíc metrů a před námi se rozprostře jezero Sayram. Pohled na azurovou vodní plochu připomíná spíše nějakou fototapetu než reálnou scénu. A když spatřím několik Kazachů uhánějících na koních, je rozhodnuto. „Zastavte,“ vykřiknu a vystoupím. K mým uším ještě dolehne šťavnatá nadávka řidiče na adresu cizinců, já už ale vnímám jen panenskou přírodu před sebou. Z hlavní silnice zamířím na zpevněnou cestu lemující jezero a s baťohem na zádech si tak vykračuji ještě asi pět kilometrů. Pak ale najednou zahlédnu strážní budku se závorou. Nejde sice o kontrolní stanoviště čínských bezpečnostních sil, přesto musím zaplatit poplatek za vstup do kazašského, pardon čínského ráje. V nejlidnatější zemi světa si totiž musíte koupit lístek prakticky do každého národního parku, přírodní rezervace či na posvátnou horu. Po zvednutí závory však rychle zapomínám na svět, který nechávám za sebou. Můj cíl je jasný, dorazit k mým kazašským známým.

Číst dál...

Hulmani v mlze

Hulmani v mlze

TEXT A FOTO: ALEXANDR POSPĚCH

Českým vědcům se v pralesích Bornea podařilo to, co nikomu předtím. Zdokumentovali jednoho z nejvzácnějších primátů světa – poddruh hulmana šedého. Podle některých primatologů měl být dávno vyhynulý, ale jak se ukázalo, hulmani se mají čile k světu.

Vroce 2005 zorganizoval Stanislav Lhota roční expedici Frontata na indonéskou část Bornea. Cíl výpravy byl ambiciózní – poznat jednoho z nejtajemnějších primátů světa hulmana běločelého (Presbytis frontata). Tehdy neexistovaly žádné fotografie této opice. Expedici jsme s napětím sledovali z Česka díky Standovým pravidelným zprávám z Bornea. Přesvědčili jsme se tak o tom, že pozorovat hulmany bylo téměř nemožné. Setkání s těmito tvory trvala minuty a sekundy, zatímco hledání hulmanů týdny.

O tři roky později jsem se do Balikpapanského zálivu na šest týdnů vydal i já. Jedním z mých velkých přání bylo hulmana běločelého vyfotografovat. Nakonec jsem v pralese Sungai Wain, lokalitě tajemných hulmanů, mohl strávit asi jen týden. Jak se dalo očekávat, hulmany běločelé jsem ani nezahlédl. Na jaře roku 2011 odjel Stanislav Lhota opět na roční pobyt na Borneo. Přidávám se k němu asi po měsíci. Chystáme se na výpravu americké neziskové organizace Ethical Expeditions, kterou vede Brent Loken. Tři měsíce intenzivních příprav, abych mohl po dva měsíce fotografovat průběh etno-ekologické studie v oblasti Wehea a zdokumentovat i současnou situaci projektu Zoo Ústí nad Labem s názvem Pesisir Balikpapan (v indonéštině „Balikpapanské pobřeží“), který Stanislav Lhota vede od roku 2007.

Číst dál...

Sirný zážitek

Sirný zážitek

TEXT: PAVLA CHLEBOUNOVÁ

Těžba síry? Vždy jsem si představovala těžké stroje, zavrtávající se do hlubin země. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem stála tváří v tvář realitě. Žádné stroje, žádná technika. Jen zdrcující lidská práce.

Je pět hodin ráno a my směřujeme zhruba tříkilometrovou stezkou na vrchol indonéské sopky Kawah Ijen. Ještě to netušíme, ale před námi je jeden z nejsilnějších zážitků pobytu v Indonésii. Chystáme se navštívit sirné doly. Leccos už jsme o nich slyšeli, ale vlastnímu zážitku se nic nevyrovná. Síru, nebo také pekelný kámen, jak se nerostu přezdívá, tu dolují muži holýma rukama přímo ze srdce vulkanického kráteru. Jedinými ochrannými pomůckami, dá-li se tomu tak honosně říkat, jsou jim holínky a kus tkaniny, kterým se chrání před vdechováním jedovatých par. O odborech tu nikdo nikdy neslyšel, vše je na vlastní riziko a zodpovědnost. Práce je to ale dobře placená, a tak se k dolům denně vydává na třicet mužů z okolních vesnic.

Číst dál...

Asasínům v patách

Asasínům v patách

TEXT A FOTO: RICHARD HONS

Írán zůstává tajemnou zemí, evropskými turisty ne zcela objevenou. V jeho krajině se doplňují tiché pouště s divoce rozeklanými pohořími, podobně jako se v jeho historii střídala období klidu s událostmi, nad kterými tuhne krev v žilách. Jeden takový příběh se odehrával na hradě Alamút.

Postáváme na stanovišti taxíků a čekáme na další dva pasažéry, abychom zaplnili obstarožní paykan a mohli vyrazit do hor. Netrvá to dlouho. Přichází chlapík s černou kabelou a hned po něm děda v bílé čepičce. V Íránu se pro delší cesty hodně využívá sdílené taxi. Vyznačuje se tím, že vyjíždí až po zaplnění čtyřmi cestujícími, kteří se podělí o jízdné.

Číst dál...

Rýžová plavba

Rýžová plavba

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Zemědělci v Tam Coc na severu Vietnamu mají nádherné pracovní prostředí. Přímo ze zelených rýžovišť rostou fotogenická vápencová skaliska. Vychutnají si i rolníci pohled, když se při obdělávání základní plodiny regionu stále musejí brodit vodou?

Zahanbeně se cítím jako bílý kolonista. Vezu se na přídi pramice a kolem sebe vidím Vietnamce s jejich kuželovými klobouky, jak se bosí brodí v matlavém bahýnku, ze kterého rostou třicet čísel dlouhá stébla rýže.

Do sklizně plodiny, kterou mají v jihovýchodní Asii na talíři v různých formách od snídaně po večeři, je ještě daleko. Zrnka se na rostlinách ještě ani nezačala formovat. Zemědělci mezi řádky vybírají parazitické šneky, kteří by mohli ohrozit úrodu a tak i pozici Vietnamu na pátém místě největších světových producentů rýže (po Číně, Indii, Indonésii a Bangladéši). Někteří vyhazují měkkýše na břeh, jiní je dávají do igelitky. Jedna z žen využívá toho, že dnes sluneční paprsky neprotrhly šedivou oblačnost nad krajem Tam Coc na severu země. Snímá z hlavy klobouk a dělá z něj improvizovanou nádobu na nepohodlné živočichy.

Číst dál...

Šílený nápad

Šílený nápad

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

V bílém plátně zabalené lidské tělo nakládají zřízenci do ambulance. Na krátký okamžik jsem ho spatřil. Byl to mladý muž. První obrázek po přechodu hraničního terminálu Erez na severu Gazy mi mnoho odvahy nedodal.

Jsi blázen, že tam jedeš. Koleduješ si o pořádné problémy,“ vybavují se mi slova kolegyně Rity. Možná mluví pravdu. Původně na území pásma Gazy sídlil nesemitský národ Pelištejců (v češtině známý jako Filištíni), který sem přišel pravděpodobně z Kréty a vytvořil spojenecký svaz pěti městských států – Gaza, Ašdod, Aškelon, Gat a Ekron. V roce 1517 bylo toto území dobyto a zabráno Osmanskou říší a té patřilo až do 1. světové války. V té době sem přichází islám a v 19. století zde kulturně dominuje Egypt. Po dobytí Gazy Brity 1917 ji až do nepokojů v Palestině 1926 osidlují izraelští Židé. V současnosti je Pásmo Gazy, kde společně žijí muslimové i Židé, pod kontrolou palestinsko islámistické strany Hamás, která v roce 2007 vyhrála volby. Má uzavřenou hranici s Egyptem a Izrael kontroluje jeho vzdušný prostor i přístup k moři. Po byrokratickém boji s celními úředníky pokračuji taxíkem hlouběji do blokádou sužovaného území. Pásmo Gazy s jeho hlavním městem Gaza se skoro půl milionem obyvatel mě uvítalo typickým zápachem a špínou. V taxíku projíždím kempem na cestě k domu mého průvodce.

Číst dál...

Štěstí místo HDP

TEXT A FOTO: KLÁRA KAZELLEOVÁ

Jedno z posledních buddhistických království najdeme v Bhútánu. Do povědomí západního světa se dostalo kvůli takzvanému „hrubému národnímu štěstí“, které zde nahrazuje HDP. Bhútánci věří, že měřítkem úspěšnosti země není ekonomický růst, ale šťastní lidé.

Stojím na špinavém káthmándském letišti a dostávám letenku s nápisem Paro. Jde o jediné letiště pojící malé buddhistické království s okolním světem. Padesátiminutový let nad krajinou, jíž dominuje Mt. Everest, překonává s jemnými turbulencemi drobné královské letadlo Drukair. Přistání v Paro se vzhledem k jeho komplikované poloze uprostřed hor řadí k nejtěžším letištním manévrům mezinárodních aerolinek. Dráha končí u malé haly zdobené tradičními vzory, ornamenty a barvami, před kterou stojí cedule s velkým nápisem: „103 let míru, jednotnosti a štěstí“. Společně s fotkami posledních králů vstupuji do země, kde na mne nikdo nepokřikuje, nikdo nežebrá, nikde se neválejí odpadky, nevrhají se na mne neodbytní taxíkáři a dokonce i úředníci se na imigračním spokojeně usmívají.

 

Číst dál...

Himálaj na dlani

TEXT A FOTO: DAVID ŠACHL

Kdybych řekl, že se nebojím, lhal bych. V následujících několika dnech bude má krev notně ředěna adrenalinem. Před námi je totiž šest set kilometrů letu přes himálajské velikány a hluboká horská údolí.

Naše výprava se setkala v indické vesnici Patnitop. Dva Francouzi, dva Američané, dva Češi a indický pilot Adie Kumar. K tomu několik řidičů a samozřejmě naši strážní andělé, kteří celou tuhle bláznivou akci koordinovali – Anita a Anna. Počasí se kazí, a tak čekáme dva dny v horském hotýlku, kde je zima jako v márnici. Kousek nad námi leží sníh a Indové chodí oblečeni jak v létě, jen si navíc omotali tělo kusem takové té kousavé deky do psí boudy. Máme dost času na seznamování a domlouvání strategie letu i přesunu doprovodu po zemi. Máme v plánu přeletět na paraglidu celkem šest set kilometrů přes vrcholky Himálaje.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group