ikoktejl

Asie
Tag: Asie Nalezeno 25 výsledků.
Tag: Asie Řazení

Štěstí místo HDP

TEXT A FOTO: KLÁRA KAZELLEOVÁ

Jedno z posledních buddhistických království najdeme v Bhútánu. Do povědomí západního světa se dostalo kvůli takzvanému „hrubému národnímu štěstí“, které zde nahrazuje HDP. Bhútánci věří, že měřítkem úspěšnosti země není ekonomický růst, ale šťastní lidé.

Stojím na špinavém káthmándském letišti a dostávám letenku s nápisem Paro. Jde o jediné letiště pojící malé buddhistické království s okolním světem. Padesátiminutový let nad krajinou, jíž dominuje Mt. Everest, překonává s jemnými turbulencemi drobné královské letadlo Drukair. Přistání v Paro se vzhledem k jeho komplikované poloze uprostřed hor řadí k nejtěžším letištním manévrům mezinárodních aerolinek. Dráha končí u malé haly zdobené tradičními vzory, ornamenty a barvami, před kterou stojí cedule s velkým nápisem: „103 let míru, jednotnosti a štěstí“. Společně s fotkami posledních králů vstupuji do země, kde na mne nikdo nepokřikuje, nikdo nežebrá, nikde se neválejí odpadky, nevrhají se na mne neodbytní taxíkáři a dokonce i úředníci se na imigračním spokojeně usmívají.

 

Číst dál...

Himálaj na dlani

TEXT A FOTO: DAVID ŠACHL

Kdybych řekl, že se nebojím, lhal bych. V následujících několika dnech bude má krev notně ředěna adrenalinem. Před námi je totiž šest set kilometrů letu přes himálajské velikány a hluboká horská údolí.

Naše výprava se setkala v indické vesnici Patnitop. Dva Francouzi, dva Američané, dva Češi a indický pilot Adie Kumar. K tomu několik řidičů a samozřejmě naši strážní andělé, kteří celou tuhle bláznivou akci koordinovali – Anita a Anna. Počasí se kazí, a tak čekáme dva dny v horském hotýlku, kde je zima jako v márnici. Kousek nad námi leží sníh a Indové chodí oblečeni jak v létě, jen si navíc omotali tělo kusem takové té kousavé deky do psí boudy. Máme dost času na seznamování a domlouvání strategie letu i přesunu doprovodu po zemi. Máme v plánu přeletět na paraglidu celkem šest set kilometrů přes vrcholky Himálaje.

Číst dál...

Krvavá polévka

Krvavá polévka

TEXT A FOTO: BLANKA JÍLKOVÁ

Všechno trvá jen pár sekund. Chlapi kolem ringu křičí víc než ta ubohá zvířata, která se proti sobě pro zábavu lidí vrhají už stovky let. Kohoutí zápasy k Bali prostě patří stejně jako panensky krásná příroda.

Je to jen tři čtyři kilometry cesty,“ říká mi usměvavě Gedy z Tulambenu, vesničky na východu Bali. Naskakujeme na pronajatou babetu a já se těším jako malá holka, až uvidím proslulé kohoutí zápasy. Podle balijského kalendáře tento rituál existuje už od roku 933. Výraz pro kohoutí zápas – tajen – pochází ze slova tajian, což znamená ostří.

Když stoupáme do kopců s krásným výhledem na sopku, potkáváme Gedyho známého. „Je mi líto, ale už je po všem,“ rozhazuje rukama. „Běžné zápasy trvají tři hodiny, ale tito kohouti byli snad rychlejší než samotní ninjové.“ Snažím se to brát jako osud, ale v duchu si říkám, že z exotického Bali neodjedu, dokud alespoň jeden zápas neuvidím!

Číst dál...

Penis park

Penis park

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Některé turistky se tu rdí až za ušima, jiné vykřikují úžasem. Co je ale pro cizinky poněkud lascivní atrakcí, vnímají Thajky jako něco velmi posvátného. Stovky penisů v zahradě uprostřed Bangkoku jsou totiž vyjádřením díků bohyni Tuptim za vytoužené otěhotnění.

Poprvé jsem se na tohle obskurní místo vypravil asi před deseti lety. Musel jsem se složitě vyptávat – Penis park totiž jakoby v thajské metropoli nikdo neznal. Neporadili mi v turistických kancelářích na proslulé „batůžkářské“ ulici Khao San, nepomohli mi ani jinak vždy skvěle informovaní thajští taxíkáři. Zabralo, až když jsem místo slušného názvu mužského genitálu vyslovil jméno bohyně Tuptim.

Číst dál...

Nový sedmý div

Nový sedmý div

TEXT: MILADA PETRŮ, FOTO: PARTHA DEY

Dlouhou cestu urazí řeka Ganga, než se spojí s mořem. K aktu, jenž vytváří jeden z nejunikátnějších a zároveň nejkřehčích ekosystémů, dochází v Západním Bengálsku. Můžete se zde cítit jako v ráji nebo jako v pekle. Záleží, zda se setkáte s králem této divočiny – tygrem indickým.

Je časně ráno, přesto už slunce nemilosrdně praží. Opouštíme rušnou Kalkatu a vydáváme se vstříc dobrodružství v džungli. Naše auto má poněkud netradiční posádku. Alespoň podle zvyklostí této země není běžné, aby cestovala skupinka ženských bez jediného mužského doprovodu, když nepočítám našeho řidiče. Kromě mě tvoří posádku čtyři Indky z různých koutů země, vesměs všechny s nějakým zájmem o přírodu a její ochranu. Dámská jízda v džungli může začít. Cílem naší cesty je Národní park Sundarbans. Za okny auta se přeplněné ulice Kalkaty postupně mění v menší města a vesnice, a jak se blížíme k cíli, přibývá jezírek, mokřadů a také ochranných hrází kolem vodních toků. Jsme v oblasti nížiny kolem delty Gangy a celá oblast od Kalkaty až k moři byla kdysi pokrytá souvislými mokřady. S rostoucím lidským osídlením už však na toto zbyla jen vzpomínka a krajina je postupně vysoušena a přetvářena k obrazu místních obyvatel.

Číst dál...

Nebeský pohřeb

TEXT A FOTO: ADÉLA STOULILOVÁ

Slyšel o něm snad každý cestovatel, který procházel mystickou tibetskou krajinou. Jen málokomu se ale poštěstilo tuto bizarní podívanou spatřit na vlastní oči. Nebeský pohřeb tak zůstává stále zahalen do mnoha legend a mýtů.

Kdesi uprostřed nekonečných pastvin Khamu ve východním Tibetu leží ospalá vesnička Gyergo. Nomádi z okolních pastvin mi o ní, a především o místní gompě vyprávěli jako o nejposvátnějším místě, které si nesmím nechat ujít. Zanedlouho po příjezdu do vesničky čítající několik desítek tradičních kamenných domků, lemujících jedinou silnici, spatřím, proč je toto místo tak legendární. V horní části vesnice, na plošině, kde se to hemží poutníky všech věkových kategorií v červených róbách a žlutých čapkách, stojí fascinující stavba, sestavená z úhledně na sebe naskládaných mani kamenů – ženský klášter Tashi Gompa. Každý z blízkého i dalekého okolí chce mít svoji vlastní modlitbu a mantru vytesanou do kamene a přidanou na stěnu kláštera, který je po obvodu lemován těžkými modlitebními mlýnky. Ty zde po směru hodinových ručiček roztáčejí tisíce rukou poutníků denně. K založení zdejšího kláštera se pojí legenda o poustevníkovi, který do údolí Gyergo doputoval z oblasti Danba, aby se zde usadil. Lama Tsemper, jak se mu dnes tady říká, zde do konce svého života žil v malé jeskyňce, živ pouze z toho, co mu místní a pastevci přinesli. Naučil se umění vytesávání modliteb a manter do kamene, a byl to pravděpodobně on nebo některý z jeho následovníků, kdo stavbu z mani kamenů inicioval. Těsně před smrtí si přál, aby byl do údolí poslán významný lama, aby v jeho práci pokračoval, což se nakonec stalo. Od té doby se Gyergo stalo živým a významným poutním místem, kde se kromě ženského kláštera v posledních dvou letech podařilo postavit také školu pro mnichy.

Číst dál...

Zaklínači hadů

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.

Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.

Číst dál...

Vyceněný Sabah

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

Nejvyšší vrchol Bornea ční do neuvěřitelné výše čtyř tisíc metrů nad mořem. Okolní krajinu převyšuje v průměru o 2,5 kilometru. Vertikální rozměr výstupu rozšiřuje navíc zážitek z průchodu několika vegetačními pásmy tropického světa.

Pralesy či kulturní krajinou v malajském státě Sabah nedaleko hory se kroutí slušná asfaltka. Rozlehlé okolí hory je pak důsledně organizovaným národním parkem. Výstup na Kinabalu je natolik atraktivní, že vedení parku už před mnoha lety zavedlo denní limit šťastlivců, kterým je vstup na vrchol povolen (přibližně 150 osob). Jako na mnoha jiných turisticky žádaných místech se i zde pojí zájem o ochranu lokality před devastací davy a zájem o zajištění bezpečnosti návštěvníků s finančními zájmy odvětví jménem turistický průmysl. Pro svobodomyslného českého batůžkáře pak možná bude trochu silným kafem absolvování naservírovaného „předvýstupového brífinku“ s podrobným popisem v podstatě jediné výstupové trasy, ze které navíc prakticky nelze sejít (kolem je prales), nicméně cesta na vrchol (s povinným průvodcem) je dobrovolným rozhodnutím každého z nás. Mohu dosvědčit, že zdolání Kinabalu za splnění všech byrokratických „povinností“ a zaplacení nezbytných položek rozhodně stojí. Ostatně, na slovenský Gerlachovský štít se už také bez průvodce nesmí.

Číst dál...

Noc ohňů

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Vířící pejzy, černé kabáty, klobouky a divoký tanec. Stovky převážně chasidských židů tančí svoji „noc ohňů“. Stojím uprostřed hrobky Šimona bar Jochaje v Galileji a pozoruji divoké křepčení kolem.

Ultraortodoxní židé. Stále zamračení muži ve svých černých kloboucích, oblecích a pláštích. Ženy oblečené jako z konce předminulého století a všude kolem nich houfy drobotiny. Holčičky podobné vzezřením svým matkám a chlapci s rozevlátými pejzy. Působí odtažitě, studeně a až příliš vážně. Kdo navštívil jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim, nebo se mu poštěstilo zavítat do jiné komunity, kde žijí převážně charedim, mohl by s takovou myšlenkou i odejít. Pokud se trochu zanoříme do této pro nás zvláštní kultury, budeme překvapeni, na co narazíme. Ve víře pevní a v tradicích neústupní, ale v oslavách bujaří a vstřícní. Tak nějak je možné spatřit „tučňáky“ (přezdívka od sekulárních Izraelců) během svátku Lag ba-omer, při němž se sjedou židé z celého světa na posvátnou horu Meron. V Jeruzalémě bývá „dobrým“ zvykem každého turisty ulovit si nějakou tu fotografii muže v černém, či s modlitebním šálem (hebr. talit gadol) přes ramena a nebo štrajmelem (klobouk, jenž bývá vyroben ze sobolí nebo liščí kožešiny) na hlavě. Nejčastějším nájezdním místem je obvykle čtvrť Mea Šearim a její obyvatelé. Mnohdy nepříjemné konfrontace, vznikající mezi těmito dvěma kulturně odlišnými skupinami, často končí křikem a nadávkami, avšak občas přijdou na řadu i kameny. Na Meronu to bylo jiné. V okolí se nevyskytoval žádný nežidovský turista, nebo přinejmenším použil stejný úskok jako já a na hlavu si nasadil jarmulku. Nebyl to nejpříjemnější pocit, ale každé setkání mě přesvědčovalo o tom, že jednám správně. Oči lidí mě často zkoumaly a velká většina jich prvně mířila právě na temeno hlavy. Celou dobu jsem se pokoušel uklidnit sám sebe, „jsi tu, abys fotil, ne způsoboval problémy, tak si to nech na hlavě, tvař se přirozeně, a snad to bude v pořádku“. Nešlo pouze o nebezpečí nějakého toho kamene, ale spíše o narušení nábožné atmosféry noci. Trocha respektu k tradici smíšeného s prevencí problémů.  

Číst dál...

Indická Austrálie

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Andamanské ostrovy měly kdysi pověst nebezpečného území, a to nejen kvůli nevraživým domorodcům, ale i kvůli zdejší trestanecké kolonii. Dnes jsou ale nebezpečné už jen pro ty, kteří nesnesou pohled na pravý indický nepořádek.

Historie osídlování ostrovů poněkud připomíná dějiny Austrálie. O původních obyvatelích se na počátku 19. století nevědělo téměř nic a Angličané považovali ostrovy za neobydlené. Ještě dnes jsou původní kmeny, například Ongeové, Sentinelové, Andamanci nebo Jarawové nepříliš probádané a k okolnímu světu se stavějí převážně negativně, což je ale z hlediska zachování jejich identity to jediné rozumné, co mohou dělat.

Pokud nebyli příslušníci původních kmenů pohlceni indickou masou, tak žijí v počtu několika stovek lidí ve vymezených rezervacích, kam mají cizinci vstup zakázán. Jedině přes rezervaci kmene Jarawů vede „transandamanská dálnice“ spojující ostrovy Jižní, Střední a Severní Andaman. Je-li však situace napjatá, doprovázejí projíždějící autobusy vojáci.

Číst dál...

Země otevřených srdcí

Země otevřených srdcí

TEXT A FOTO: RADKA TKÁČIKOVÁ

Autobus se ve tmě blíží k řece, čekáme na povel k vystoupení, ale žádný pokyn nepřichází. Zůstáváme tedy s dalšími dvěma turisty na svých místech a po chvíli slyšíme šplouchání vody. Najeli jsme na přívoz a za pár minut přistáváme na ostrůvku Don Khong na Mekongu. Místní se rozptýlí ve tmě do svých domovů, já a dva spolucestující mžouráme do tmy a snažíme se zorientovat.

Jdu za světlem, jinak to ani nejde, a po chvilce klopýtání na břehu rozeznávám několik pensionů. U každého je příjemná venkovní restaurace s vynikající nabídkou ryb a výhledem na řeku. Na zapití nabízejí lahodné laoské pivo Beerlao a všudypřítomnou pálenku s příznačným názvem Lao-Lao. Laosané si ji pálí doma, a tak u každého chutná trochu jinak. Stát tyto aktivity toleruje.

Teprve ráno se dozvídám, kde jsem vlastně skončila. Jsem trochu výše proti proudu řeky, než jsem zamýšlela, ale Mekong má v této části na čtyři tisíce ostrovů. Spíše než řeku tak připomíná moře.

Číst dál...

Dobrá krev

Dobrá krev

TEXT A FOTO: MAGDALENA SKOPEK

Jezdila jsem se sobím spřežením, šila nitěmi ze sobích šlach, oblékala se do sobích kůží, používala mech coby toaletní papír a trávu jako vložky do bot, jedla jsem syrové maso, sbírala keře na oheň a viděla posvátná místa. Díky tomu se mi také dostalo něneckého jména – Mjagně Akatteto.

Čerstvě zabitý sob se v létě jí přímo venku na trávě. Krev se hromadí v břiše vyvrhnutého a na dvě půle rozříznutého zvířete jako v míse. Dospělí a od krve ušmudlané děti sedí okolo soba a každý svým nožem odřezává kusy červeného masa. Na jednom konci se maso chytne zuby, druhý konec se drží v ruce a maso se odkrajuje až u rtů. Během mé premiéry u takové hostiny mě všichni pozorují a dávají dobré rady. „Magdo, dávej pozor na nos, aby sis ho neuřízla,“ prohodí každou chvíli někdo mezi záchvaty smíchu. Upatlanýma rukama se těžce fotografuje, ale všichni jsou nadšeni a hned si chtějí fotky prohlížet. „Co si o nás pomyslí u tebe doma, když jim ukážeš tyhle snímky,“ směje se Naďa. „Leknou se a určitě řeknou, že tady žijí nějací lidožrouti,“ dodává, strkajíc mi pod nos obrovskou sběračku plnou teplé krve. Bydlím u Něnců už dva týdny, ale každý den mě překvapí něčím novým. Něnci, dříve nazývaní Samojedi, jsou původní nomádští obyvatelé severní Sibiře. Dva měsíce jsem kočovala tundrou středozápadního Jamalu s něneckou rodinou Akatteto. Jejich příjmení znamená „u nich spousta sobů“. Do Salechardu, hlavního města Jamalsko-Něneckého autonomního okruhu, jsem přijela z Moskvy vlakem. Do osady Jar Sale na poloostrově Jamal jsem doplula z říčního přístavu lodí. Dále na sever k řece Harasavej do tábora čtyř čumů (něneckých domů) Alexandra Sergejeviče, v žertu přezdívaného Puškin, jsem se s trochou štěstí dostala helikoptérou. Ta se totiž prvního října jako každý rok vrátila s něneckými dětmi, které byly v uplnulých týdnech ve škole. Jiná možnost neexistuje. Takhle daleko na severu jsou už totiž polární medvědi, před kterými se není kam schovat. Až po obzor jsou po krajině rozesety jen zakrslé keře, po kolena vysoké vrby a plazící se břízky.

Číst dál...

Nastartovaný Vietnam

Nastartovaný Vietnam

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

První dominuje severu, druhé jihu. V prvním sídlí vládní úřady, v druhém koncentrují své pobočky největší světové firmy. První má prestižnější univerzity, druhé lepší infrastrukturu. Hanoj si drží tradičnější tvář, zatímco Saigon je kosmopolitní. Dvě největší města Vietnamu bezvýsledně soupeří o to, které je tím opravdovým centrem země.

Složitě se proplétám uličkami historického centra Hanoje. Nejde o jejich křivolaký půdorys, ale hlavně o to, že ve vietnamském hlavním městě jsou až do vozovky vystrčeny živnosti jednotlivých obchodníků od kořenářů až po železáře. Mezi tím se motají drobné ženy, které veškerou svoji nabídku přepravují na nosiči přes rameno, který připomíná několikanásobně zvětšené lékárnické váhy. Svůj obchod mají tam, kde na ně houkne potenciální zákazník. Nařízení radnice tento způsob prodeje sice zakazuje, ale nezdá se, že by to někdo respektoval. Obchodnice zmizí, jen když dostanou echo, že se blíží policejní hlídka. To se rozprchnou do všech stran jak detonací vystrašení vrabčáci. Další překážkou na chodníku ve spleti úzkých uliček jsou zaparkované motorky japonských značek vyrobené na vietnamském území, které v Hanoji nemilosrdně okupují zóny určené výhradně pěším. Člověku tak většinou nezbude, než pokračovat ve své cestě po silnici. Více než kde jinde je potřeba udržovat oční kontakt s řidiči na malých skútrech a stále se koukat doprava i doleva. To, že někdo jede v protisměru, tady není žádná rarita a výstředníkovi ostatní účastníci silničního provozu nijak nespílají. Cesta na oběd se tak stává adrenalinovým sportem. I když Vietnamci s chodci jako normální součástí vozovky počítají, takže tomu přizpůsobují i svou rychlost.

Číst dál...

Rajské peklo

Rajské peklo

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK, (REDAKTOR ČRO1 RADIOŽURNÁLU)

Zemřel Ježíš na kříži a vystoupil na nebesa, nebo mohl žít i dál i po svém ukřižování? Bestseller Dana Browna Šifra mistra Leonarda zpochybnil křesťanské jistoty. Erwin Lutzer, chicagský pastor knihu dokonce označil za „nejvážnější útok proti křesťanství, jakého kdy byl svědkem“. Přesto v indickém Šrínagaru žijí lidé, kteří neochvějně věří, že právě zde byl Ježíš pohřben.

NAD JEZEREM

Starý lodník stojí na zádi a dlouhým bidlem odráží loďku ode dna. Šikara, loď s baldachýny nad sedadly vystlanými polštáři, se neslyšně šine po hladině. Klid jezera narušuje jen hlasitý křik vodního ptactva. Na vodě se vznášejí kvetoucí lekníny. Když se přiblížíme k malým zeleným ostrůvkům, zvednou se k nebi pestrobarevní ledňáčci. Vyletí vzhůru proti kulise vysokých hor. „Kašmír byl vždycky rájem na zemi. Jen se rozhlédni kolem sebe,“ říká mi hrdě stařík.

„V poslední době je to ale ráj uprostřed pekla.“ Starý muž ví, o čem mluví. Hrdí obyvatelé krásné země touží po nezávislosti a mnozí jsou za ni ochotni bojovat se zbraní v ruce nebo s bombou u pasu. I proto je dnes Kašmír plný indických vojáků, kteří se snaží udržet v zemi pořádek. Jejich přítomnost ale vyvolává jen další napětí. Na jezeře Dál o sobě dává vědět jen jako temné hučení vojenských nákladních aut, projíždějících v kolonách po jeho břehu.

Číst dál...

Čokoládová Čína

Čokoládová Čína

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (ZPRAVODAJ ČRo V ČÍNĚ)

Slavná Velká zeď i terakotová armáda prvního císaře Říše středu, čínský porcelán i luxusní kabelky… To vše z čokolády. Svět jako z pohádky Karlík a továrna na čokoládu se ukrývá v těsném sousedství Národního stadionu, kde to od olympiády zeje prázdnotou.

Ňadra ukrytá ve sladkém krunýři, sukýnka à la bonbon a na hlavě obří klobouk z nejjemnější čokolády. Módní show, pořádaná na počest posledního v řadě zprovozněných muzeí v čínské metropoli, měla obrovský úspěch. A není divu, všechny modely, a nepochybně i samotné modelky byly doslova k nakousnutí. „Čokoládové šaty vábí pozornost žen už kvůli jejich vůni,“ prohlásila jedna z modelek Čchen Jüan. A já dodávám, že přitahuje nejen příslušnice něžného pohlaví. V každém případě nechyběly ani různé doplňky včetně šály ve tvaru čínského draka. Pochopitelně z čokolády, navíc dovezené až ze Švýcarska. Organizátoři nezapomněli ani na ekologii. K výrobě obleků totiž vybrali jen recyklovatelný balicí papír. Na samotné exponáty vystavené v muzeu pak použili celkem osmdesát tun čokolády, většinu opět ze zahraničí. Vynaložené prostředky se jim prý stoprocentně vrátí, především zvýšeným zájmem čínských zákazníků o sladkosti a tím i vyššími zisky.

Číst dál...

Timurova pohádka

Timurova pohádka

TEXT: PŘEMYSL RABAS

Poprvé jsem navštívil Uzbekistán ještě v dobách hlubokého komunismu, podruhé dvacet let poté. Změnilo se toho mnoho, ne však vlídná tvář místních obyvatel.

Hallo, come visit my shop – zve mne pohledná pestrobarevně oděná prodavačka s čertíky v očích k návštěvě svého krámku se stejně pestrobarevnou keramikou. Když jsem tady v Buchaře pod jedním z největších minaretů Střední Asie stál před dvaceti lety, nebyla asi ještě na světě. Možná jsem tu tenkrát potkal její rodiče, bratry, strýce. Tenkrát se na mě obraceli se slovy: „Zdrávstvujte, odkuda vy? Pribaltika?“ Volně pohybujících se cizinců tu tehdy mnoho nebylo, a tak mě, vzhledem k mé ne příliš vybroušené ruštině, pokládali většinou za občana Litvy, Estonska či Lotyšska. Toulám se znovu křivolakými uličkami prastaré Buchary, plnými překřikujících se prodavačů, kteří se snaží zmocnit se svého turisty. Z paměti se mi jak karavana v zamlženém oparu pomalu vynořují vzpomínky na mou poslední návštěvu. Sortiment zboží byl skrovnější, lidé vás oslovovali rusky a… často se opatrně rozhlíželi kolem.

Číst dál...

Údolí hladových tygrů

Údolí hladových tygrů

TEXT: DAVID GLADIŠ

Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy ležící na pomezí Thajska a Myanmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice tvoří Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast divoké přírody v jihovýchodní Asii. Naplní se smělý cíl výpravy – vidět tygra?

Kaeng Krachan, nejrozlehlejší z těchto národních parků chrání neobydlené údolí, známé také jako „Údolí hladových tygrů.“ Podle jednoho vysvětlení název údolí vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se sem v minulosti vydali, byli hladovými tygry rychle sežráni. Dnes už sem vesničané nechodí a šelmy si tak musejí hledat jinou kořist. A zjevně jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejíž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst.

Číst dál...

Hlava na hlavě

Hlava na hlavě

TEXT A FOTO: LUCIE ŠINDELKOVÁ

Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimilionové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s mým kolegou Didarem pokřikovat, i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale za jízdy přiskakují další dva. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží, a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.

Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů druhé nejhorší místo k životu na celém světě. Tomu tady člověk snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků, snažících se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxíkáři a hoteloví naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka se samopaly.

Číst dál...

Kde bydlí nirvána

Kde bydlí nirvána

TEXT A FOTO: DÁVID MALEC

Střelka mého kompasu ukazuje na sever, mířím do Sikkimu, království na úpatí třetí nejvyšší hory světa, kde v izolovaných vesničkách přežívá unikátní kultura.

Pro ty, kteří se chtějí alespoň dočasně očistit od civilizačního shonu, je Sikkim kulturní nirvánou. Několikadenní „monastery trek“ provede poutníky přes většinu důležitých buddhistických klášterů. Jeden z nejvýznamnějších leží paradoxně na jeho začátku, nedaleko malého městečka Pelling, kde moje sikkimská odysea začíná. Předtím mě ale čeká celodenní kodrcání v terénním autě. Místní řidiči nefandí zpomalovaní v zatáčkách a o pasažéry se starají méně než o neživý náklad. Početné jámy na cestě berou přímo, ale upřímně řečeno, příliš kličkování na indických cestách nemá valný význam. S úlevou skládám těžký batoh v prvním guesthousu, který mi přišel do cesty, a po rýži s čočkou, pokrmu, jemuž se tady říká bhat, usínám spánkem spravedlivých.

Číst dál...

Sloní vzpomínání

Sloní vzpomínání

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

I když se na Šrí Lance ještě dnes používá pro práci v lese, sedmdesáti procenty místních obyvatel, kteří se hlásí k buddhismu, je považován ze posvátné zvíře. Řeč je samozřejmě o slonu. Moderní doba pro něho našla nový job, při kterém může svým pánům vydělat slušné peníze, a to když na svém hřbetě vyveze turisty na výlet. Kromě toho cizinci platí desítky dolarů za to, aby mohli vidět divoké slony v národních parcích.

S TURISTOU NA ZÁDECH

Sami Šrílančané nepovažují jízdu na slonu pro zábavu za příliš uctivou, zvlášť pro ženy je podle nich nevhodná. Nesluší se pro pouhou kratochvíli jezdit na zvířeti, za jehož hlavní zaměstnání je i dnes považována chrámová služba, tj. účast na náboženských buddhistických slavnostech (nejvelkolepější a nejvýznamnější z nich se koná v srpnu ve městě Kandy v tamějším Chrámu Buddhova zubu).

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group