Roční předplatné 499 KčÚdolí hladových tygrů
TEXT: DAVID GLADIŠ
Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy ležící na pomezí Thajska a Myanmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice tvoří Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast divoké přírody v jihovýchodní Asii. Naplní se smělý cíl výpravy – vidět tygra?
Kaeng Krachan, nejrozlehlejší z těchto národních parků chrání neobydlené údolí, známé také jako „Údolí hladových tygrů.“ Podle jednoho vysvětlení název údolí vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se sem v minulosti vydali, byli hladovými tygry rychle sežráni. Dnes už sem vesničané nechodí a šelmy si tak musejí hledat jinou kořist. A zjevně jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejíž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst.
Hlava na hlavě
TEXT A FOTO: LUCIE ŠINDELKOVÁ
Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimilionové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s mým kolegou Didarem pokřikovat, i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale za jízdy přiskakují další dva. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží, a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.
Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů druhé nejhorší místo k životu na celém světě. Tomu tady člověk snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků, snažících se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxíkáři a hoteloví naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka se samopaly.
Kde bydlí nirvána
TEXT A FOTO: DÁVID MALEC
Střelka mého kompasu ukazuje na sever, mířím do Sikkimu, království na úpatí třetí nejvyšší hory světa, kde v izolovaných vesničkách přežívá unikátní kultura.
Pro ty, kteří se chtějí alespoň dočasně očistit od civilizačního shonu, je Sikkim kulturní nirvánou. Několikadenní „monastery trek“ provede poutníky přes většinu důležitých buddhistických klášterů. Jeden z nejvýznamnějších leží paradoxně na jeho začátku, nedaleko malého městečka Pelling, kde moje sikkimská odysea začíná. Předtím mě ale čeká celodenní kodrcání v terénním autě. Místní řidiči nefandí zpomalovaní v zatáčkách a o pasažéry se starají méně než o neživý náklad. Početné jámy na cestě berou přímo, ale upřímně řečeno, příliš kličkování na indických cestách nemá valný význam. S úlevou skládám těžký batoh v prvním guesthousu, který mi přišel do cesty, a po rýži s čočkou, pokrmu, jemuž se tady říká bhat, usínám spánkem spravedlivých.
