Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)Nebeský pohřeb
TEXT A FOTO: ADÉLA STOULILOVÁ
Slyšel o něm snad každý cestovatel, který procházel mystickou tibetskou krajinou. Jen málokomu se ale poštěstilo tuto bizarní podívanou spatřit na vlastní oči. Nebeský pohřeb tak zůstává stále zahalen do mnoha legend a mýtů.
Kdesi uprostřed nekonečných pastvin Khamu ve východním Tibetu leží ospalá vesnička Gyergo. Nomádi z okolních pastvin mi o ní, a především o místní gompě vyprávěli jako o nejposvátnějším místě, které si nesmím nechat ujít. Zanedlouho po příjezdu do vesničky čítající několik desítek tradičních kamenných domků, lemujících jedinou silnici, spatřím, proč je toto místo tak legendární. V horní části vesnice, na plošině, kde se to hemží poutníky všech věkových kategorií v červených róbách a žlutých čapkách, stojí fascinující stavba, sestavená z úhledně na sebe naskládaných mani kamenů – ženský klášter Tashi Gompa. Každý z blízkého i dalekého okolí chce mít svoji vlastní modlitbu a mantru vytesanou do kamene a přidanou na stěnu kláštera, který je po obvodu lemován těžkými modlitebními mlýnky. Ty zde po směru hodinových ručiček roztáčejí tisíce rukou poutníků denně. K založení zdejšího kláštera se pojí legenda o poustevníkovi, který do údolí Gyergo doputoval z oblasti Danba, aby se zde usadil. Lama Tsemper, jak se mu dnes tady říká, zde do konce svého života žil v malé jeskyňce, živ pouze z toho, co mu místní a pastevci přinesli. Naučil se umění vytesávání modliteb a manter do kamene, a byl to pravděpodobně on nebo některý z jeho následovníků, kdo stavbu z mani kamenů inicioval. Těsně před smrtí si přál, aby byl do údolí poslán významný lama, aby v jeho práci pokračoval, což se nakonec stalo. Od té doby se Gyergo stalo živým a významným poutním místem, kde se kromě ženského kláštera v posledních dvou letech podařilo postavit také školu pro mnichy.
Zaklínači hadů
TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)
Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.
Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.
