ikoktejl

Asie
Tag: Asie Nalezeno 6 výsledků.
Tag: Asie Řazení

Chrámy i v moři

Chrámy i v moři 

 

   Text a foto Bohumil Bochník

 Mezinárodní konference o ochraně klimatu, která proběhla v prosinci roku 2007 na Bali, skončila k neuvěření obyčejných lidí prakticky krachem. Původní předpoklady, že vznikne nová úmluva, která nahradí Kjótský protokol, se nenaplnily. Výsledek se ztenčil na vytvoření jednací skupiny pro jednání o druhém období platnosti Kjótského protokolu a jeho revizi přesto, že význační politici strávili jednáním na Bali celých čtrnáct dní.

Když jsem navštívil Bali, na každém místě, ba dokonce kroku, jsem si velmi intenzivně uvědomoval, že zvolené místo je skutečně to nejlepší pro diskusi o ochraně světového životního prostředí.

Bali je neuvěřitelný ostrov v Indonéském souostroví, kde je nejenom úžasná příroda, ale i pestrá směsice kultur a náboženství. Najdeme zde azurové bílé písečné pláže, černé pláže s lávovým pískem, rozlehlé palmové lesy, příkré stráně s terasovitými rýžovými políčky, vysoké hory plné rozeklaných skal a vodopádů, vyhaslé sopečné krátery Gunung Agung a Nátur a prastaré chrámy prakticky všude v džungli, na skalách i ve vodě.

To vše je doplněno směsicí neutuchajících zvuků místní fauny. Opice volně pobíhají kolem silnic, papoušci sedí na stromech, ovce, kozy, krávy a koně jsou vidět všude. S tím se pojí pohled na děti ve školních uniformách, obyvatele ležící ve stínu bambusových chýší a usměvavé ženy a dívky s malým či velkým nákladem na hlavě. Na první pohled nádherná symbiosa lidí a přírody, skoro jako ve filmu Avatar. Na druhé straně je zde však bída a nedostatek práce, proto se lidé na Bali živí čím se dá a jak se dá, včetně toho, že loví ryby výbušninami a zabíjejí vzácné mořské želvy karety, čímž tento ráj na zemi devastují. Zkrátka, pro konferenci o ochraně země je to ideální místo se všemi kontrasty vztahu naší populace k přírodě.

Bali je dnes populární destinací, kam jezdí turisté z celého světa především za surfováním na obrovských příbojových vlnách Indického oceánu. V posledních letech zde zaznamenává velký rozvoj i sportovní potápění a potápěčské základny tu rostou jako houby po dešti. Potápění je především byznys, kterým se dokáže na Bali uživit spousta místních lidí zaměstnaných v místních potápěčských centrech. Převážně zahraniční majitelé sem však přijíždějí především proto, aby na tomto turistickém odvětví vydělali. Byl jsem proto nesmírně překvapen, když jsem na východním cípu ostrova narazil na člověka, který uvažuje a jedná zcela jinak. Setkání s ním bylo pro mne pohlazením po duši a potvrzením toho, že na světě stále ještě jsou lidé, kterým záleží více na věcech prospěšných než na vlastním zisku. Australan Chris Brown, majitel potápěčské základny Reef Seen Aquatics v městečku Pemuteran na východě Bali, zde žije již mnoho let. Přijel před sedmnácti lety a ostrov jej okouzlil natolik, že se tu rozhodl usadit trvale. Založil zde potápěčské centrum, které má však úplně jiné poslání než jiné základny na Bali. Vydělané peníze investuje zpět do záchrany původní kultury a přírodních krás Bali, a to prostřednictvím různých projektů a dalších prostředků, které získává ze sponzorských příspěvků a grantů. Chris je nesmírně energický, usměvavý padesátník, který miluje místní lidi, a oni zase nedají dopustit na něho. Po celou dobu našeho setkání jsem měl pocit, že hovořím s moderním misionářem, jehož misií je potápěčská základna. V době mého návratu z ponoru byla totiž základna proměněna v taneční školu, kde se pod dohledem místních učitelek učilo tradičním baliským tancům na padesát dětí od tří asi do dvanácti let. Chris je zakladatelem projektu „Reef Seen Bali Dancers“ zaměřeného na snahu o zachování mizejícího původního tanečníhofolkloru. Uvedl do života i „Project Penyu“ a „The Turtle Hatchery Project“ na záchranu karet, zejména karet pravých (Eretmochelys imbricata), které jsou nejohroženějším druhem želv na světě. Dále je také autorem a realizátorem projektu „Tempel garden“, neuvěřitelného podvodního hinduistického chrámu. Podílí se aktivně na projektu na záchranu korálů u břehů Bali „The Pemuteran Karang Lestari Coral Conservation Project“, který se zabývá obnovou korálových útesů na kovových klecích pomocí elektrického proudu.

Především ale šíří osvětu mezi místními obyvateli, hlavně dětmi, které vychovává k pozitivnímu vztahu k přírodě a vlastní kultuře. Jeho příběh je natolik poutavý, že jsme se dohodli a udělali spolu rozhovor. 

   Ahoj, Chrisi, rád tě osobně poznávám. Úplně jsem oněměl, když jsem se dozvěděl o tvém působení zde na Bali a o všech tvých projektech. Můžeš mi prosím říct pár podrobností k několika z nich? Co třeba něco o chrámové zahradě?

Žiju tady na Bali už dlouho, potápím se tady už skoro dvacet let. Asi po prvních čtyřech letech jsme při potápění našli místo, kterému jsme začali říkat Chrámová stěna. Přes den je tam krásné potápění, ale v noci je to ještě lepší. Chrámová stěna se to jmenuje proto, že na útesu nad ní, na kopci, jsou dva chrámy. Pak jsem dostal nápad, že bych tam rád vytvořil celý podmořský chrám - něco, co by připomínalo místní kulturu. To se mi honilo hlavou dlouho a často jsem o tom s lidmi mluvil, ale nikdy jsem neměl peníze, abych to opravdu zrealizoval.

Asi před dvěma lety se nakonec objevil chlápek, kterého jsem znal už z Jakarty. O svém nápadu jsem mu vyprávěl. On se mě zeptal, proč si na to neseženu nějakou dotaci. Nejsem moc na papírování, ale on mi poradil australský vládní program na rehabilitaci Bali a vnukl myšlenku, že mohu zaměstnat místní lidi. Napadlo mě založit tým, se kterým bychom se potápěli a starali se pod vodou o korály.

Mohl bych při tom využít zkušeností místních rybářů, nabídnout jim práci a vyšší výdělky a získat je tak pro udržování místní přírodní kultury. Byla by to výhra pro obě strany. Na tenhle projekt jsme peníze dostali, všechno šlo hladce a program měl úspěch. Později jsem vypracoval nový návrh na vybudování podmořského chrámu, na jěhož základě jsem dostal další grant a mohl jsem uskutečnit svůj dávný sen.

Po dně jsme rozmístili nějaké sochy a začali budovat podmořský chrám. Na začátku jsme museli vyřešit několik problémů - například oficiálně se zahrada nemůže jmenovat „chrám“, protože by se mohlo jednat o urážku některých hinduistických věřících. Místním by to ani nevadilo, ale nechtěli jsme mít potápění v chrámu jako atrakci. Proto jsme se nakonec rozhodli pro název Podmořská Chrámová zahrada. Dále jsme museli podepřít lávový vchod tak, abychom znemožnili parmicím podhrabávat vstupní bránu. Museli jsme se k tomu několikrát vracet a nakonec vybudovat silnější a větší základy a obložit je kameny tak, aby se k nim parmice nedostaly.

Stálo nás to hodně úsilí, všechno však - zdá se - spěje ke zdárnému konci.

Některým návštěvníkům říkám, že to je potopený chrám starý tisíce let, vystavěný v době, kdy hladina vody byla ještě mnohem níže, a oni tomu věří! Nakonec jim ale vždycky řeknu pravdu.

Doufám, že se z Chrámové zahrady stane vyhledávaná a oblíbená potápěčská destinace na Bali. Přitáhneme nové návštěvníky a tím posílíme místní ekonomiku a podpoříme lidi. Práci nabízíme pouze místním, abychom investice udrželi tady. Teď začínáme s druhou fází projektu. Sháníme další investice, artefakty a sochy, které bychom mohli umístit do menší hloubky a nabídnout zajímavé potápění už v patnácti metrech pod hladinou. 

   Organizujete v chrámě také noční potápění?

Ještě jsem se tam v noci nepotápěl, ale myslím, že by to mohlo být úžasné. Celá ta stěna je krásně barevná a v noci musí vypadat magicky. Myslím, že noční potápění by byl trochu strašidelný, ale silný zážitek. 

   Co děláte s tím, že stavba obrůstá korály? Čistíte sochy pravidelně?

Přestože tam chrám není dlouho, stačilo už všechno obrůst korálem. Teď máme dilema, jestli korál ze soch seškrabávat, aby bylo sochy lépe vidět, nebo to nechat tak. Kdybychom to ale úplně nechali napospas moři, za chvíli by přes korál nebylo vidět vůbec nic. Takže se snažíme najít vyváženost, čistíme zatím sochám jenom tváře a některé části, aby bylo poznat, o jakou sochu se jedná. Jinak necháváme korály volně růst spíš zespodu a ze stran, a navrchu jenom někde. Staráme se o to, aby místo stále vypadalo jako chrám se sochami, a ne jako korálová jeskyně. 

   Z vlastní zkušenosti mohu říci, že chrám skutečně působí velice magicky a tajuplně, hlavně ta část se vstupní branou v hloubce, kde je i v poledne docela šero. Co přinesla tato stavba místním lidem?

Samozřejmě práci při jeho výstavbě. Také začali toto místo uctívat, jak je tady zvykem v každém chrámu, a přestali v této části moře lovit ryby. Za každé potápění se platí malý příplatek, který jde přímo na podporu zahradníků z útesů, aby mohli pokračovat ve své práci. 

   Můžeš mi prosím přiblížit svůj další projekt se želvami „Penyu Turtle Hatchery“?

Měl jsem štěstí, protože jsem byl ve správný čas na správném místě.

Jednou jsem šel po pláži a uviděl malou želvu přivázanou u dveří. Zeptal jsem se, k čemu tam je, a dozvěděl jsem se, že bude usmažena k večeři, pokud ji nechci koupit. To mi vyrazilo dech a nabídl jsem, že želvu koupím. Zaplatil jsem za ni 1300 rupií, což jsou asi tři dolary. Doma jsem ji na noc dal do nádrže a ráno ji přivázal a nechal plavat u břehu moře. Mezitím jsem přemýšlel, co s ní.

Kdybych ji jenom pustil, zase by ji někdo chytil a zabil. Za dva týdny se mi stalo totéž. Znovu jsem želvu koupil a nechal si ji. Lidi na mě vrhali pohoršené pohledy a někteří mi vynadali, jak jsem k želvám krutý. O to víc jsem se snažil rychle přijít na to, jak želvám pomoci, jak přimět okolí k zájmu o ně a jak sehnat prostředky na projekt pro ochranu želv.

Peníze jsem nakonec sehnal. Později jsem kontaktoval místní vládní resort ochránců a nabídl jim spolupráci. Oni mi přivezli vejce, z kterých se zakrátko vylíhly želvy. Nejdřív jsme je měli jen tak v kbelících, ale následně jsme pro ně vybudovali speciální nádrže. Stále jsem však přemýšlel, jak zařídit, aby lidi želvy nelovili a nezabíjeli. Museli jsme najít nějaký strategičtější způsob pomoci. Když místním totiž řekneme, že nesmějí zabíjet želvy, protože pak tady žádné želvy nezbudou pro jejich vnuky, odpovědí nám, že když je nebudou moci zabíjet a jíst, tak žádné vnuky mít nebudou. Na jihu Bali je myšlení jiné, želvy jsou uctívány a využívají se při ceremoniích, ale tady? Když nějaké želvy chytí do sítí nebo když najdou na pláži vejce, jsou vděční, že mají co jíst nebo co prodat, aby mohli nakoupit rýži.

Řekli jsme si, že jsme to my, lidé ze západu, kterým zabíjení želv vadí, takže jsme to my, kdo za to bude muset zaplatit. Začali jsme želví vejcevykupovat za vyšší cenu, než byla tržní. Nechtěli jsme, aby nám vejcenosili, ale aby nám raději ukázali, kde jsou, a my jsme si je šli posbírat. Nato jsmenálezci zaplatili za každé vejce.

Nejdřív z toho byli celí udivení, ale když si to spočítali, došlo jim, že kdyžbudou želvy ochraňovat, vydělají na tom.Přestali želvyzabíjet, nechali je v klidu naklást vejce a odejít. Želvy se mohly znovu vrátit a naklást více vajec, za které místní dostali další peníze. Tahle logika začala brzo fungovat a když někdo náhodou zabil želvu, zlobili se na něj, že sice vydělal na prodeji masa, ale překazil výdělek mnoha dalším. Nemuseli jsme pak na ně ani dohlížet.

Já jsem se neustále staral, aby přicházely peníze, a napadlo mě, že návštěvníci a turisté by mohli platit za vypouštění želv a my bychom mohli využívat tyhle příjmy na výkup vajec. Co bylo pro místní nejzvláštnější, byl fakt, že za vypuštění malých želv do moře se tehdy platilo 25 tisíc rupií, dnes je to myslím mezi 75 až 100 tisíci. To bylo mnohem víc, než mohli dostat za prodej velké želvy.

Místní rybáři si sami zavedli pravidlo, že kdokoli, kdo úmyslně chytí želvu nebo ji zabije nebo sní, dostane pokutu 100 000 rupií (10 USD).

Také spolupracujeme s dětmi ze škol a školek. Například na každý Den nezávislosti k nám přijdou a můžou vypustit do moře spoustu malých želviček, na cestu jim řeknou něco, co v překladu znamená „budeme žít v míru a harmonii“.

Přicházejí k nám lidé z celého světa, ale nejlepší jsou reakce těch, kteří přijdou z druhé strany Bali jenom proto, aby nám poděkovali. Přijdou a řeknou mi: „Ty jsi k nám přišel jako cizinec a ukázal nám, co děláme špatně, bez toho, abys nás káral, a rovnou jsi nám ukázal, jak to dělat líp.“ Je to velmi jednoduchý projekt, který úspěšně funguje už přes šestnáct let a je vymyšlený tak, aby co nejvíce lidí přiměl se také zapojit. 

   V jedné z místních nádrží je veliká kareta pravá se jménem Billy. Co je to za želvu?

Billy byla do Želvího projektu přinesena majitelem restaurace v Sanuru roku 1999. Byla podvyživená a ve velmi špatném stavu. Po několika měsících se zotavila, a tak jsme se rozhodli ji pustit. Další den ale opět vypadala nemocně, a tak jsme se rozhodli její propuštění ještě o jeden den odložit. To se opakovalo celkem třikrát. Kdo ví – ačkoliv u nás nevyrostla, třeba může být součástí šlechtícího programu. 

   Je to skutečně skvělý projekt! A co ta spousta dětí, co se tady navzájem malují?

To souvisí s mým dalším projektem, s „Reef Seen Bali Dancers“. Pracujeme s malými dětmi a znovu je učíme jejich tradičním tancům, které zde pomalu vymizely. Tyhle děti jsou moje druhé malé želvičky. Mimo jiné jsme vytvořili nový tanec o mořských želvách. Na Bali měli tance snad o všem. O lásce, nenávisti, zvířatech, ptácích, o čemkoli, jen ne o želvách, což se nám zdálo zvláštní. Tanec vznikal přímo tady a tady se také běžně tančí. A malují se proto, že mají dnes večer v hotelu na pobřeží vystoupení pro zahraniční turisty. 

   Ještě mi řekni, kdy a proč jsi na Bali vůbec přišel?

No, abych řekl pravdu, nikdy jsem neplánoval odjet na Bali. V Austrálii je Bali známé jenom jako levné letovisko. Předtím jsem pracoval jako počítačový inženýr, ale ve třiceti jsem svoji práci opustil a začal podnikat v potápění. Nejdřív jsem se potápěl a pracoval v Sydney, v Cannes a pak v Miami, a pak jsem odjel na Bali. Moc se mi tu zalíbilo a rozhodl jsem se tu zůstat. Dlouhou dobu jsem tu bydlel jako jediný cizinec v okruhu padesáti kilometrů. Bylo to úžasné. Naučil jsem se mluvit indonéštinou s místním venkovským přízvukem, dostal jsem indonéské jméno a místní mě přijali mezi sebe. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu dělat tohle, myslel bych si, že je blázen. Chodil jsem rád do barů, do klubů, měl jsem rád svoje jídlo, ženy, a to všechno zůstalo doma. Život na Bali, to je něco… něco, co mi úplně změnilo život. 

   Máš tady na Bali ženu?

Žil jsem s jednou ženou z Jávy z Bandungu, ale teď jsem sám. Teda mám dvě krásné děti, devítiletého kluka a šestiletou holku, a ty žijí se mnou. 

   Doufám, že jdou v tátových šlépějích…

Jsou ještě malé, ale syn, Lee, se dokáže volně potápět do hloubky tří metrů. Má to strašně rád.

Je ve vodě jako ryba. Když se unaví plaváním, nadechne se, potopí se na dno a odpočívá. A dcerka už mi taky rok a půl pomáhá a baví ji to. Teď se učí plavat a jde v bratrových stopách. Možná to tady po mně jednou převezmou, až budu opravdu starý. 

   Děkuji za zajímavé povídání. Bylo mi velikým potěšením.

Není zač a přijeď se k nám zase potápět. Vezmi s sebou i hodně přátel, potřebujeme nějaké peníze.

 

Podle materiálů IUCN a dalších světových organizací, věnujících se ochraně biodiverzity a speciálně ochraně želv, je Indonésie významnou světovou oblastí pro zachování biodiverzity společenstev organismů a unikátních ekoregionů. Součástí indonéského přírodního bohatství je i mimořádně diverzifikovaná a bohatá želví fauna. Právě proto se Indonésie v souvislosti s expanzí a globalizací obchodu se želvami stala jedním z hlavních cílů neskrupulózních obchodníků se želvami. Jejich vinou právě importy z Indonésie (většinou nelegální) tvoří významnou součást světového trhu se želvami.

Tato oblast se tak stala jednou z „frontových zemí“ boje za záchranu ohrožených želv, boje, který vyžaduje komplexní spolupráci odborníků, politiků i široké veřejnosti.

 

   Potápění na Bali

Vhodné období: celoročně  (od listopadu do března období dešťů, ale prší převážně v horách nebo v noci)

Teploty: vzduch i voda 26-29°C, na severu 28-33°C. Tropická oblast s vysokou vlhkostíPotápěčské vybavení: neopren 3 mm, INT, píšťalka a signalizační bóje

Potápění: ze břehu i z lodi, vesměs proudové, dobrá viditelnost

Lokality v místech: PADANG BAI, TULAMBEN - vrak lodi Liberty, PEMUTERAN - "Projekt Penyu Turtle Hatchery" a projekt "Tempel garden", Tulamben – vrak lodi Liberty, Pemuteran – „Projekt Penyu Turtle Hatchery“ a projekt „Tempel garden“

Ceny potápění: 50–80 eur za dva ponory z lodi vč. občerstvení a nápojů

Ostrov draků

Ostrov draků

 

   Text Jan Wurzel

   Foto Tomáš Hradec, Richard Polák, Jan Wurzel

 

Potápění v okolí ostrova Komodo přináší nevšední zážitky. Zdejší fauna i flóra je nesmírně bohatá a rozmanitá na ostrově i pod vodní hladinou. Podle ročního období a lokalit zde můžete potkat snad všechny zástupce vodní říše, na které si vzpomenete, je tady i mnoho endemitů a poddruhů, které jinde nepotkáte. Z větších ryb považuji za nejatraktivnější manty, měsíčníky, žraloky a delfíny. Stává se ale, že k jižní části ostrova připlouvají i vorvaní rodinky, a to je teprve podívaná. Velké problémy však mohou působit všudypřítomné a nevyzpytatelné proudy. Bez dobrého průvodce tu jde doslova o život. Rád bych vám popsal několik zážitků a na mapě ukázal pár atraktivních lokalit...

 

Číst dál...

Sipadan

Sipadan

 

   Text a foto Petr Stolz

 Sipadan je ostrov, který se malajská vláda rozhodla velmi přísně ochraňovat. Původně byly na tomto malém ostrůvku rozmístěny čtyři rezorty sloužící k ubytování potápěčů. V roce 2004 byl tento ostrov prohlášen za přírodní rezervaci a všechny rezorty se z něho musely odstěhovat na okolní ostrůvky a reefy. Vstup na ostrov je od té doby přísně zakázán (kromě jedné malé pláže u strážců ostrova).

Číst dál...

Podivný svět pod hladinou

Podivný svět pod hladinou

 

   Připravil a vyfotografoval Václav Kříž

 

Konečně… Úmorná sedmnáctihodinová cesta se dvěma přestupy, ve Frankfurtu a v Singapuru, končí na letišti Sam Ratulangi nedaleko města Manado na severním výběžku indonéského ostrova Sulawesi. Mátožné postavy procházejí zdravotnickou uličkou pod dohledem termokamery a bdělých očí, vykukujících zpod roušek, bránících v nádechu obávané H1N1. Kdo tomu věří…

Pak už následuje zběsilý průjezd uličkami manadského přístavu a čekání na zvětšující se bod na obzoru, na bárku, která nás, zemdlené a nevyspalé, dopraví do pravého potápěčského ráje. Aspoň tak si to všichni představujeme. Copak to může být jinak, když doporučení na zřízení přírodní rezervace Bunaken, na kterou se tak těšíme, vydal sám veliký J. Y. Cousteau?

 

   Bunaken

Přivítání na základně Two Fish je, mírně řečeno, nestandardní. Vysypali nás, jinak se to říct ani nedá, naštěstí bez zavazadel rovnou do vody asi sto metrů od pobřeží zarostlého mangrovovou spletí. Vykasané nohavice byly málo platné, vlnky nám laškovně dorážely až do půli stehen. K tomu písečné dno, pokryté stovkami tlustých mořských hvězdic. První dotyk Celebeského moře. A tak jsme klopýtali a poskakovali mezi hvězdicemi ke křovinám na pobřeží. Původně jsem si myslel, že takový výsadek byl jen rozmarem posádky, to abychom si užili tropy s celou parádou. Až později jsem pochopil, že to nešlo jinak. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu víc než dva a půl metru, a my si vybrali k příjezdu ten nejnevhodnější čas. Taky průchod zelení nás trochu zaskočil, úzká cestička, lemovaná ostrými hroty mladých mangrovových výhonků vypadá tak, že by se i fakír polekal. Jen proboha nezakopnout! Následky raději nedomýšlet.

Na řadu přišel uvítací rituál. Právě takový, jaký je v Indonésii pro turisty zvykem. Papíry, papíry a zase papíry. Formuláře cestovní střídají ty potápěčské a nakonec jako tečka ještě platba za vstup do přírodní rezervace. Za to fasujeme plastový odznak, který musíme nosit viditelně přidělaný k potápěčské výstroji pro případnou kontrolu. Na pokraji zhroucení jsme konečně obdarováni klíčkem a můžeme do svého bungalovu. Ten nabízí jednu větší místnost se širokou postelí, za dveřmi je i hodně jednoduchá koupelna. Pitná voda se čepuje z plastového výměnného zásobníku, opodál stojí přenosný ventilátor. Pod střechu se ještě vejde menší veranda s křesílky a houpací sítí. Šmytec! Jednoduché, ale příjemné a čisté. Teď teprve do­opravdy začíná náš vysněný týden na Bunakenu.

Ráno po noci plné zvuků z mangrovového houští a po slušné snídani přichází na řadu první ochutnání moře. Vyplouváme rovnou na jednu z vyhlášených lokalit (ostatně tu ani jiné nejsou). Na palubě je už všechno přichystané skoro bez našeho přičinění. Ustrojené láhve, plastové bedny s drobnou výstrojí a obleky, my přicházíme jako lordi jen s fotoaparáty v náručí. Máme štěstí, ráno je příliv a voda tedy sahá až ke kraji pláže. Žádné brodění. Na palubě se seznamujeme s našimi průvodci Krisem, Kenem a Hendrou, kteří společně s kormidelníkem Samem a pomocníkem Leem budou po celou dobu plnit všechna naše přání nad vodou i pod hladinou. Skutečně to tak bylo, tihle kluci byli neskuteční ve své vstřícnosti, poctivosti a ochotě nejen se o nás starat při potápění, nosit výstroj, plnit láhve a krmit nás, ale každý večer ještě měli sílu a hlavně chuť vysedávat s námi pod palmovou střechou místní osvěžovny a zpívat a hrát do úmoru. Všechno za plat kolem osmdesáti eur měsíčně! To ale nebylo o penězích, co tihle mladíci předváděli, to bylo o čiré radosti ze života a všeho, co dělali. A nejen oni, ale i všichni obyvatelé Bunakenu. Vesničané, farmáři a rybáři ze tří malých vesniček v blízkém okolí nám každý den dokazovali, že žít se dá i jinak, než v úporném spěchu a se zamračenou tváří.

Vyhlášená lokalita se jmenuje Fukui a nikde na světě jsem neviděl tak velké zévy jako tady, na jihozápadní stěně ostrova Bunaken. Křišťálová voda a spousta života, to je obrovské plus zdejší rezervace. Na manty ani obří žraloky zde sice nenarazíte, ale ve spodních patrech korálových stěn krouží pravidelně velcí žraloci. A nalijme si čistého vína, díky masivnímu přílivu a odlivu jsou tu taky pěkné proudy. Voda táhne v úžinách mezi ostrovy a nezbývá nic jiného, než se přírodě podřídit, nechat se unášet a hlavu si vykroutit nad všemi úžasnostmi kolem dokola. Ovšem na fotografování to moc není. A tak to šlo každý den, pokaždé něco nového. Ať už se jednalo o návštěvu želvího království, korálové zahrady sousedního ostrůvku Montehage a nebo potopený bezejmenný vrak obchodní lodě u pobřeží Molas, který byl snad tím nejhezčím, jaký jsem kdy navštívil. Dokonalý objekt třeba pro natáčení filmu. Nescházelo mu nic, tajemné prostory se spoustou různých zařízení a zbytků nákladu, krásné propelery v přijatelné hloubce 40 metrů, paluba zarostlá bohatým porostem hub a korálů. Takových kdyby bylo víc.

A nebylo jenom potápění. Rozhodně stojí za to, vydat se na prohlídku blízkých vesniček Bunaken, Tanjung Parigi a Alungbanua. Lidé tu jsou velmi přátelští a k fotografování až neskutečně vstřícní. Stačí posunkem požádat o dovolení – ani jednou mě nikdo neodmítl. A co je až zarážející, za každé focení ještě poděkují! I pro kokos na palmu s radostí vyšplhají. Procházka vesničkou je pastvou pro oči. Všude záplava květin, mezi tím pobíhá domácí zvířectvo a spousta psů. Hodných, milých a neagresivních, podotýkám. Právě takových, jako jsou jejich majitelé. Ostatně, jak se říká, jaký pán, takový pes.

 

   Molucké moře

Týden uběhl v činorodém ruchu, jak říká klasik, a přišel čas se rozloučit. Přesunuli jsme se na druhou bázi Two Fish do průlivu Lembeh, na druhou stranu Sulawesi Utara, jak se tady říká severnímu cípu ostrova. „Naši kluci“ jeli s námi, i potápěčská výstroj zůstala v bednách. Slabá hodinka plavby lodí do Manada byla jako pohlazení, i cesta taxíkem napříč poloostrovem utekla rychle. Navíc bylo cestou na co koukat. Třeba na obrovskou, neuvěřitelně bílou sochu Krista na kraji města, možná větší než je ta slavná v Riu. V přístavu Bitung už na nás čekal člun a bez zdržování jsme vyrazili na druhou stranu průlivu na ostrov Lembeh. Ovšem tady, v jiném moři, Moluckém, bylo všechno trochu jinak. Černý sopečný písek na plážích, neprostupný prales kolem dokola a voda už ne tak křišťálově čistá, že křišťálovější není. Jen příliv a odliv se moc nezměnil.

Po papírových útrapách, na které už jsme si zvykli, nastal obvyklý ubytovací rituál. Domečky z bambusu a teaku jsou tu navlas podobné buna­kenským, vládne tady ale ještě přátelštější atmosféra, pokud je to vůbec možné. Z místa není mimo vodu kam uniknout. Prales dotírá ze všech stran a na nějaké výlety po souši tak není ani pomyšlení. Pokud nenasednete do člunu a nevyrazíte „přes řeku“ vstříc civilizaci do nepříliš vzdáleného Bitungu s jeho 250 000 obyvateli, nezbývám vám po večerech nic jiného než kolektivní zábava. Na tu zdejší se ale nezapomíná, zvlášť když kluci vytáhnou kytary a někteří ještě k tomu zasednou k podivnému hudebnímu nástroji, vyrobenému z překližkové bedny s otvorem a s nasazeným dlouhým, jednostrunným krkem. Jejich písničky se dají poslouchat dlouho do noci.

Potápění na Bunakenu bylo jen takové zahřívací kolo, to abychom viděli, jak může vypadat potápěčský ráj. Ale ten fotografický na nás čekal na Lembeh Strait, jak se téhle úžině správně říká. Je to meka podvodních fotografů, těch, kteří váží cestu přes půl světa, aby vyfotili něco, co jinde na zeměkouli není k vidění. Mezi takové jsme patřili i my. Už první ponor nám potvrdil všechno to, co jsme měli načtené z knížek a nakoukané z internetu. Spadli jsme po zádech z naší lodě nedaleko břehu na místě zvaném Pantai Parigi a první, co jsme uviděli, byla černošedá bahnitá pustina pod námi, která se táhla, kam až bylo možné dohlédnout. Trochu se to podobalo dnu na některém z českých lomů. Měl jsem to „štěstí“, že jsem se vzápětí ztratil a první ponor absolvoval o samotě, tak jak se to nemá dělat a jak to mám jako fotograf nejradši. Mírný svah usnadnil orientaci a tak jsem koukal a koukal… Napřed nic. Dlouho. Až po chvíli se začaly objevovat skrumáže barevných mořských ježovek Astropyga radiata. Najednou se ta nejbližší rozběhla na dlouhých nožičkách. Na to jsem byl připravený z literatury. Patřily krabovi Dorippe frascone, který si nosí ježka na hřbetě jako ochranu před predátory. Asi ví proč. A pak se mi úžasný podmořský svět Lembehu otevřel naplno. Na každém potopeném kusu dřeva, na osamělém balvanu nebo na korálovém ostrůvku bylo něco neuvěřitelně zajímavého. Tak zajímavého, že se za tím vyplatí cestovat přes půl světa…

 

   Nártouni a noc v pralese

Když už jsme po pár dnech přeci jen měli potápění dost, vyrazili jsme na výpravu do deštného pralesa, do rezervace Tangkoko Reserve na úpatí sopky Dua Sudara. Nebyla to žádná improvizace, měli jsme to v plánu už v Praze. V téhle rezervaci totiž žijí neuvěřitelní tvorové, tarsiové – nártouni. Malé poloopičky, známé i z televizní reklamy, s očima prý většíma než jejich mozek. Ty jsme si nemohli nechat ujít, když jsme byli tak blízko.

Odjeli jsme ze základny až odpoledne. Nebylo kam spěchat, nártouni vyrážejí za potravou po soumraku. Lodí do Bitungu to byla chvilka, tam už na nás čekal objednaný terénní taxík. Cesta přes město byla rychlá, horší už bylo dalších asi 50 kilometrů po silničkách na úpatí sopky. Ocenili jsme zdejší zvyk při předjíždění a do zatáčky lehce zatroubit. Je to tak jednoduché, a funguje to! Do rezervace jsme přijeli se soumrakem. Místní rangeři se nás ujali a doporučili nám se hned a bez prodlení důkladně natřít vodičkou proti moskytům. Pak jsme se vydali na pochod pořád temnějším pralesem. Všude obrovské kořeny a liány silné jako lodní lana, z okolí se navíc pořád ozývaly divné zvuky. Najednou nás obklopila tlupa makaků. Černé opice ve stmívajícím se lese…, byly jako duchové kolem nás. Zbyl čas jen na několik fotografií. Museli jsme dál, noc přicházela a nártouni nečekají. Přes hory a doly, přes padlé kmeny a mezi liánami tlustými jako stehno jsme se do kopce a z kopce prodrali až k pořádnému fíkovníku. Takového benjamínka máme doma v pokoji, tady jsme se museli ale pořádně zaklonit. Jeho koruna se proti hvězdnaté obloze rýsovala v dobrých třiceti metrech. V tropech člověk lehce podlehne pěstební skepsi. Co si doma pipláte v květináči, to tady bují až ke hvězdám. Stáli jsme pod objemným kmenem, kde propletenec rostlin vytvořil na kmeni skrýš. V té se nártouni přes den skrývají. Průvodce vytáhnul z kapsy tučnou kobylku a posadil ji na větev před námi. A najednou stál ten malý, okatý skřítek, před námi. No…, stál…, seděl, tak jak opičky sedávají. Velké oči na nás zíraly ve světle baterek, držel se téměř lidskými prstíčky za větev a nebyl nijak vyděšený. A ani druhý, který se držel opodál. Sem tam nějaký záblesk z našich aparátů je nijak nevyděsil, asi jsou zvyklí na turisty. Odvážnější po chvíli pomalu slezl a schoval se za tlustou liánu. Byl ode mě metr daleko. Zamířil jsem objektiv na zelenou kobylku a čekal na skvělý záběr. Najednou kobylka zmizela. Nejen, že jsem nestačil zmáčknout spoušť, k vidění nebyla ani ta malá pracička, která se vynořila ze tmy a neuvěřitelnou rychlostí sebrala potravu. A bylo po představení... Nártouni se vrátili do vyšších pater a jemně povřískávali na rozloučenou. Za chvíli už bylo jejich domlouvání slyšet z daleka. Noc zčernala a chlupaté poklady zmizely kdesi v pralese.

Vrátili jsme se na základnu plní dojmů a vrhli se znovu pod hladinu k „běžné“ denní práci, fotografování podivných stvoření, critters, jak tady říkají. Tentokrát došlo na jednu ze zdejších perel, na koníčka Hippocampus bargibanti, zvaného Pygmy. Není to endemit, vyskytuje se v celé jihovýchodní Asii, ale byl nalezen teprve před pár lety. To proto, že je tak malinký, asi 1,5 cm velký, a perfektně maskovaný ve větvích gorgonie Muricella paraplectana. Najít se nám ho podařilo jen s pomocí našich průvodců. Kdyby neměli šikovná ukazovátka z nerezového drátu, bůhví jak by to s naším fotografováním dopadlo. A nebyli to jenom koníci, ale taky spousta dalších úžasných zvířátek, třeba vlasatých rozedranců „Hairy frog fish“, chobotnic a ryb, které často ani jako ryby nevypadaly. A to nemluvím o desítkách druhů nádherně zbarvených mlžů a plžů. Je to podivný svět pod hladinou Lembeh Strait.       

 

   Sulawesi

Bunaken National Marine Park, založený v roce 1991, leží v Bay of Manado – manadském zálivu na severním konci ostrova Sulawesi (Sulawesi Utara). Je rozdělen na tři části, ostrovní, vzdálenou přibližně půl hodiny plavby lodí západně z přístavu Manado s centrem na ostrově Bunaken, a dvě příbřežní, známé jako Molas-Wori Coast na severu a Ara­kan-Wawontulap Coast na jih od Manada. Ostrovní část v sobě zahrnuje ještě ostrovy Siladen, Manado Tua, Montehage a Nain. Celková rozloha parku je přibližně 80 000 ha, z toho 97 % zahrnuje vodní plocha. Pobyt a potápěčské aktivity na území parku jsou tu od roku 2001 podmíněny platbou 15 USD. Jsou deklarovány tři úrovně ochrany přírody: lokality se zakázaným vstupem, místa s podmínkami ustanovenými v provozním řádu parku a území s neomezeným pohybem. Průměrná hloubka moře je 200 metrů, mezi ostrovy Montehage a Manado Tua dosahuje rekordních 1360 metrů. Zde je také zaznamenán výskyt živé fosilie – Latimeria menadoensis, blízké příbuzné v minulém století senzačně objevené latimerie u jižního pobřeží Afriky a Komorských ostrovů.

Na ostrově Bunaken a Siladen je několik potápěčských základen s celoročním provozem a bohatou nabídkou služeb.

www.twofishdivers.com

www.starfish.ch

www.siladen.com

 

   Lembeh Strait

je úžina mezi pobřežím severního Sulawesi a ostrovem Lembeh o délce asi 15 kilometrů a průměrné šířce 300 metrů. Největší hloubky tu dosahují něco málo přes 50 metrů. Místo je vyhlášené výskytem specifických, často endemických živočichů, žijících na bahnitém dně, složeném ze sopečného bahna a písku, s korálovými stěnami v příbřežním pásmu. Průliv je oblíbenou lokalitou podvodních fotografů z celého světa, zvláště specialistů na makrofotografii.

Potápění tu zajišťuje několik základen se značně rozdílnou cenovou nabídkou v souvislosti s nabízeným servisem. Ale co je drahé, nemusí být vždy to nejlepší, zvláště pro pohodlí fotografů.

www.twofishdivers.com

www.kunkungan.com

www.diving-on-sulawesi.com

Chapadla na hlavě

Chapadla na hlavě

 

   Text a foto Natalia Červiakova

    Překlad Petr Slezák

 Chapadlo chobotnice se jemně dotýká mé ruky. Pomalu se prodlužuje a ztenčuje. Skoro to vypadá, že to není část zvířete, ale samostatné stvoření. I přes silný neopren svého suchého obleku cítím její přísavky. Největší z nich mají průměr 3 až 4 cm. Ne, není to scéna z hororu, jen pohodový ponor s největší chobotnicí na světě.

Před několika lety jsem dostala nabídku pracovat jako odborný poradce a asistent podvodního kameramana na projektu ruské televize. Jednalo se o sérii filmů o podmořském životě Bílého moře, Barentsova moře, Rudého moře a Japonského moře. Námětem filmů bylo ukázat mořský život v jeho přirozeném prostředí. Kromě zajímavé kameramanské a biologické práce to byla i výzva a možnost zajímavých ponorů v různých místech světa.

Číst dál...

BAJKAL - rodící se oceán

Bajkal - rodící se oceán

 

   Text a foto Andrej BizjukinK Bajkalu jsme dorazili měsíc po tom, co se zde zanořil předseda ruské vlády Vladimír Putin v  batyskafu Mír. Když se nacházel v nejhlubším místě Bajkalu, hydrofonem se spojil s novináři „Ponor probíhá výborně, za iluminátorem vidím pozoruhodný svět, dno Bajkalu, které je krásně čisté.“

Avšak pan předseda byl překvapen, že voda v jezeře nebyla tak průzračná, jak se říká. „Voda z ekologického hlediska je čistá, ale v reálu vypadá jako polévka z planktonu, řekl bych,“ komentoval předseda. Rozhovor publikovali ve všech ruských mediích, ale my jako typičtí diveři jsme tomu nepřikládali příliš velkou váhu.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group