ikoktejl

Martina Balzarová
Tag: Martina Balzarová Nalezeno 5 výsledků.
Tag: Martina Balzarová Řazení

Mnohoštětinatí červi

Mnohoštětinatí červi

 

   Text a foto Martina Balzarová

 Po mořském dně se plíží hlavně v noci neuvěřitelní tvorové − červi. Tito málokdy viditelní obyvatelé mají rozličné tvary a způsoby života. Jsou to stejně jako žížala kroužkovci (Annelida), ale narozdíl od žížaly patří do třídy tzv. mnohoštětinatých červů (Polychaeta).

Číst dál...

Techmeeting 2009

Techmeeting 2009

 

   Text David Skoumal, organizátor Robert Korim (ProDive Bratislava)

 Během loňského roku se uzavřela historie 10 setkání technických potápěčů regionu Central Europe. Od prvního setkání nadšenců pro věc, které proběhlo na Velkém sedle, se rozrostl počet účastníků každoročních setkání na přibližně 150 a místa setkání se pravidelně střídala mezi Moravou, Čechami a Slovenskem.

Loni Silvestr Pěkník vymyslel zvláštní cenu za věrnost, která by byla pro účastníky všech deseti setkání, ale bohužel zjistil, že jsme to pouze my dva, organizátoři většiny setkání. Proto jsme překvalifikovali parametr výběru na účastníky prvního a posledního Techmeetingu a těchto deset vytrvalých obdrželo cenu za věrnost. Mezi jinými se jedná o Roba Korima, Mirka Lukáše, Láďu Esterházyho, Tomáše Klojdu, Tomáše Sládka, Jindru Boehma a Ivana Kováře. Jirka Štětina se přihlásil až na poslední chvíli, takže nebyl nominován a ohodnocen diplomem.

Loni na podzim při setkání potápěčů a promítání v rámci akce pořádané potápěčským klubem Divestar a konference IANTD jsem probíral detaily programu dalšího Techmeetingu, organizovaného tentokráte Robem Korimem. Robo navrhl uzavřít historické desetiletí technického potápění v regionu střední Evropy vyhlášením Dvorany či Síně slávy. Jako prvního člena jsme bez váhání nominovali Silvu Pěkníka, který je bezesporu považován za jednu z největších postav vrakového technického potápění v Evropě, a to hlavně v Polsku, díky jeho dlouhodobé činnosti na polských vracích.

Při vyhlášení, kdy nikdo nic netušil, včetně samotného aktéra, jsme nechali zhotovit otisk Silvestrovy dlaně a jeho památné helmy, potom následovala krátká prezentace jeho dosavadní činnosti, a po přípitku ukončil úvodní akt potlesk všech účastníků vestoje jako výraz nehrané úcty a obdivu k tomuto člověku.

 

   Program

Vlastní program se skládal jako obvykle z tématických okruhů. První část byla věnována historii a technice, Jirka Trpík přednášel o technice, kterou u nás během rozvoje v 60. a 70. letech min. století používali potápěči, Silvestr Pěkník shrnul historii míchání plynů a směsového potápění u nás, dále následovala přednáška o desetileté historii technického potápění u nás – naše první trimixové sestupy v Hranické propasti a použití skútrů pro průniky v jeskyních. K doplnění této přednášky jsem použil i dobové fotografie z trimixového sestupu dvojice Benýšek a Travěnec do hloubky 110 m v Hranické propasti z roku 1981. Dalším přednášejícím byl Robert Klein z Polska, který  hovořil o počátcích explorací v zatopených jeskynních systémech Floridy.

Druhá část byla věnována nehodám v posledním období – během Expedice Garibaldi, ve vyvěračce Elefante Bianco, ve vyvěračce Zugo a slovenská nehoda na Attersee. Přednášející Robert Korim, Jiří Maté, Zbyněk Růžička a Marek Vůjtěch. Pak následovala přednáška o technické nehodě – exploze kompresoru v Magické Modré při plnění nitroxu, která se přihodila Frantovi Pudilovi.

Třetí část zahrnovala různá témata. Zde bych vzpomenul Petra Vaverku a prezentaci focení rozsáhlých prostor sérií postupových blesků na příkladu focení Suché rotundy v Hranické propasti. Velmi zajímavá byla také přednáška Jozefa Zelenáka (Maďarsko) o posledních objevech na vraku Szent Isztvan – objasnění příčiny potopení na základě zborcení nosníků po útoku torpédem. Michal Palkovič (Slovensko) přednesl excelentní přednášku − pohled na patofyziologii buněk při dekompresi. Provádí testy nových dekompresních postupů na laboratorních zvířatech a toto vnáší velmi zajímavé světlo do současných poznatků.

Dále byli účastníci seznámeni s novými vraky Baltu, dalšími objevy v jeskyních Rákoczi a Kossuth v Maďarsku a Honza Pokorný přednesl krátké sdělení o plánech na lomu ve Svobodných Heřmanicích.

Imrich Toth (Lighthouse Egypt) přednesl zprávu o zajímavých možnostech technického vrakového potápění v Egyptě na hlubších vracích, jeho centrum má za sebou již mnoho úspěšných výjezdů na tyto vraky.

 

   Technika

Technika byla představena jak v prezentacích – CCR rebreather Alfa dvojice Růžička/Nevtípil a ocelové tlakové láhve z vítkovické produkce – Renda Melichárek, tak i v samostatné místnosti, kde jako každoročně byly vystavovány novinky vhodné pro technické potápění.

Aleš Procházka předvedl podvodní akumulátorovou příklepovou vrtačku včetně praktické ukázky.

Na závěr programu seznámil Andrzej Kruckowski všechny přítomné s polským projektem překonání 9000 m vertikální vzdálenosti – výstup v Himálaji na osmitisícovku a sestup do hloubky 160 m.

Za chronického organizátora mnoha minulých ročníků bych zde chtěl poděkovat Robovi Korimovi za skvělou organizaci celého setkání a bratrům Pali a Ďuri Fukatschovcům, kteří připravili velmi zajímavou exkurzi zcela jiného typu jeskyně v malokarpatské oblasti. 

 

Národní parky Vietnamu

Národní parky Vietnamu

 

   Text a foto Martina Balzarová

 Překrásné tropické lesy, úžasné kulturní památky a neobyčejní lidé. Tak nějak se dá charakterizovat Vietnam. Poznávání jeho krás rozhodně stojí za to. Já jsem měla možnost poznat nejen život na pevné zemi, ale i ten pro většinu z nás skrytý pod mořskou hladinou.

Číst dál...

Mořské houby

Mořské houby

 

   Text a foto Martina Balzarová

 Mořské houby (Porifera) znali už staří Řekové a Římané. S pomocí houby mycí (Euspongia officinalis) si z těla odstraňovali nečistoty. Předlohou pro dnešní synteticky vyráběné houby na mytí byla tato prazvláštní mořská stvoření. Ještě dnes se na mnoha místech tyto ,,pravé“ mycí houby používají a dalo by se říci, že jejich obliba mezi lidmi stoupá. V současné době je známo asi 15 000 druhů, z nichž téměř 70 % ještě není popsáno, a stále se objevují nové unikátní druhy.

Mořské houby byly využívány od počátku některých civilizací. Domorodci z egejských ostrovů se pro ně potápěli a používali je pro mnohé účely. Staří Římané si mořské houby pokládali pod brnění, aby se ochránili před odřením. Objevili také to, že přiložením houby na poraněné místo se rána zahojí za velmi krátkou dobu, a navíc po ní nezůstane ani památky. Ve středověku se mořská houba užívala k léčbě strumy (nemoc způsobená nedostatkem jódu v organismu). Dříve, než byl v roce 1811 prozkoumán jód jako prvek periodické soustavy, lidé nevěděli čím to je, že mořská houba výrazně podporuje a zrychluje hojení nejrůznějších jizev. Jak se ukázalo, jód má příznivé účinky antiseptické, antibakteriální a desinfekční, kouzlo mořských hub spočívá v tom, že obsahují přibližně 14 % jódu. Historie zkoumání rozličných mořských hub se začala psát v době Aristotela, který si všiml mnoha druhů hub, které vojáci používali k čištění svých helmic. Pravé zkoumání ale přeci jen započalo až o několik století později. V polovině 19. století skupina vědců založila obor zkoumající právě tyto prapodivné tvory. Velmi brzy se ukázalo, že právě toto jsou patrně první živočichové, z nichž se vyvinuly všechny ostatní formy života na Zemi (i když dnes se objevuje názor, že to mohly být medúzy). Během expedice H.M.S. Challenger bylo nasbíráno mnoho dat a ohromné množství druhů hub. Díky tomu mohlo začít systematické třídění skupiny. Klasifikace stále ještě není dokončena, se vznikem nových molekulárních metod se celý systém musí budovat téměř od začátku. Zkoumáním DNA se přichází na nové vztahy mezi jednotlivými druhy.

Mořské houby nejsou na první pohled ničím výrazné a oku člověka lehce uniknou. Jsou to primitivní přisedlé organismy s relativně měkkým tělem. Nejvíce druhů je v moři, ale najdeme i sladkovodní druhy (přibližně 150 druhů). Vyskytují se v mělkých příbřežních vodách i ve vodách až několik kilometrů hlubokých. Jsou to filtrátoři. Jejich tělo je protkáno sítí děr (ostie), kterými proudí do jejich těla voda s potravou. Veškerá cirkulace živin a odpadních látek probíhá prostou difuzí do buněk z vody a naopak z buněk do okolní vody. Některé hlubokomořské houby z čeledi Cladorhizidae se dokonce staly masožravci. Dostane-li se do jejich blízkosti třeba malá kreveta, ochromí ji svými žahavými buňkami a pomocí dalších buněk ji houba pohltí a tráví. Uvnitř těla je prostor pokryt tzv. choanocyty, buňkami, které pomocí bičíků vychytávají potravu z vody a ženou ji do trávicích buněk, uložené ve stěně entodermu. Houby mají pouze dvě vrstvy buněk, mezi nimi je tuhá mezoglea a jeden vyvrhovací otvor. Jejich tělní stěna obsahuje celou řadu speciálních útvarů – skleritů. Sklerity jsou jehličky různého tvaru z SiO2 nebo CaCO3 produkované buňkami zvanými skleroblasty. Tyto jehličky mají společně se spongiovými vlákny zpevňující funkci. Podle tvaru jehliček a jejich složení se potom řídí klasifikace hub. Houby mají velmi rozmanité tvary a tělní typy. Jednoduchý askonní typ je zřejmě nejprimitivnějším tělním uspořádáním. Houba vypadá jako pohár přisedlý na mořském dně. Poněkud složitější je sykonní typ, kdy jsou choanocyty umístěny v postranních dutinkách, a nejsložitější leukonní typ má komůrky s choanocyty, ústící do samostatných sběrných kanálků. Tento typ je nejdokonalejším. Rychlost proudění vody tělem houby se může měnit. Při vstupu se u malých druhů (kolem 10 cm) pohybuje kolem 6 cm/min, uvnitř tělních kanálků může zpomalit až na 3,6 cm za hodinu a při vyvrhování vody s odpadními látkami se rychlost opět zvýší na nějakých 8 cm za minutu, aby se odpad dostal co nejdále od houby a ona ho znovu nenasála. Dokáže takhle přefiltrovat až dvě tuny vody za den. Dýchání u nich probíhá celým povrchem těla. Rozmnožovat se dokážou jak pohlavně, tak nepohlavně. Jsou totiž mezi nimi gonochoristé, ale i hermafrodité. Nepohlavní rozmnožování se děje pučením. Z vajíček se líhnou volně plovoucí larvy, které potom usednou na mořské dno a přemění se v dospělce. Houby mají v těle mnoho symbiotických bakterií, které způsobují jejich zabarvení. Cyanobakterie (sinice) jsou také často součástí hub, vyrábějí cukr z odpadu, který houba vylučuje. Houby nejsou vůbec bezbrannými stvořeními – mnoho z nich aktivně tvoří jedy, aby se ochránily před predátory. Jed způsobuje poškození a záněty kůže. Jsou to Tedania ignis a Neofibularia nolitangere v západní Indii a Severní Americe, Microciona prolifera v severovýchodních vodách Spojených států a Neofibularia mordens, Neofibularia  irata v Austrálii. Po doteku většinou nic není cítit, až za několik hodin či dní se objeví pálení, píchání nebo svědění. Umytí rukou ihned po doteku nemá žádný efekt. Pokud se sliz dostane do očí, může způsobit vážné poškození a záněty. Hlavními predátory mořských hub jsou specializovaní plži. Určitý druh plže se živí určitým druhem houby a žádným jiným. Jako příklad slouží mezi potápěči velmi známý středomořský plž hvězdnatka tečkovaná (Discodoris atromaculata), kvůli svému bílému tělu s hnědavými flíčky familiárně nazývaná „kravička“, živící se výhradně houbou Petrosia ficiformis.

Lov mořských hub je na některých místech naší planety dlouholetou tradicí. Např. na ostrově Krapanj nebo Kalymnos ve Středomoří. Mořské houby ale nepoužívá jen člověk, jak se ukázalo v posledních letech. Bylo pozorováno několik delfínů, kteří houby používají na čumáku jako ochranou rukavici. Tento jev je momentálně pečlivě zkoumán vědci. Tito delfíni ze Shark Bay (Austrálie) byli spatřeni jako jediní, kteří tuto činnost provádějí. Je to druhý případ využívání nástrojů mořskými savci kromě mořských vyder. Vědci zatím zjistili, že tuto činnost provádějí hlavně samice a dokonce učí své dcery tomuto prazvláštnímu chování. Samci mají úplně jiný společenský život a nemají čas učit se novým věcem. Raději se věnují vytváření a zkoumání sociálních svazků ve skupině.

Mořské houby se používají v kosmetickém průmyslu na odličování, mytí, masáže, tampony, peeling nebo vyhlazování strií. Ale také pomáhají při úklidu. Látky z nich získané se využívají ve farmakologii. Ve všech směrech jsou to tedy užitečná zvířata. Bohužel je možné, jestliže bude stávající trend v používání mořských hub pokračovat, že to bude mít negativní vliv na stávající populace. Houby jsou dále ohrožovány vzrůstajícím znečištěním oceánu a globálním oteplováním. Velmi markantní na některých potápěčských místech je i mechanické poškození lidmi, které je pro houby většinou smrtelné. Stejně jako v případě korálů je ze strany potápěčů na místě ohleduplnost při pohybu kolem kolonií mořských hub. I tito jedineční a křehcí tvorové si zaslouží naši pozornost a obdiv. Vždyť jsou na naší planetě v nezměněné podobě od devonu, což je více než 450 milionů let!        

 

   Martina Balzarova

Martina Balzarová je studentkou Zoologie na Přf JU v Českých Budějovicích, specializuje se převážně na mořské bezobratlé a zkoumá jejích ekologii a etologii. Jako potápěč má kvalifikaci PADI Divemaster a specializaci na podvodní foto a video.

 

Hlubokomořská společenství

Hlubokomořská společenství

 

   Text a foto Martina Balzarová

Hlubokomořská společenství pokrývají až 65 % povrchu zemského. Přestože je zde velmi vysoký tlak, naprostá tma a nepříliš vysoká teplota vody. Nejsou zde fotosyntetizující organismy a veškerý život je tak závislý na přísunu uhlíku z povrchových vod. Je zde také vysoká limitace ostatních živin. Přesto je desetina veškeré živé biomasy právě na nehostinném dně oceánů.

Tento uzavřený systém neměl mít podle vědců žádné propojení s ostatními částmi oceánu, žádný pohyb sedimentů a ani žádné proudy. Ale dnes díky několika studiím již víme, že tomu tak není. Mnoho materiálu a sedimentů se z mořského dna může dostat zpět k povrchu za několik dní.

Hlubokomořské sedimenty na mořském dně nám odhalují nečekaná tajemství. Společenství mikroorganismů, která zde žijí, jsou napadána viry, které tak mohou být důležitým, ne-li dokonce klíčovým prvkem v globálním koloběhu uhlíku. Viry zde zabíjejí ostatní mikroorganismy, kontrolují tak stav jejich populace a zároveň stimulují i jejich růst. S rostoucí hloubkou je vliv virů na ostatní jednobuněčné organismy větší. V hloubce přes 1 km jsou díky nim téměř veškeré buňky přeměňovány na organický detritus. Větší množství virů v hlubokomořských sedimentech než v mělčích  příbřežních sedimentech je nejspíše způsobeno pohlcováním virioplanktonu částicemi padajícími do hloubek oceánu a jejich pozdějším usazováním na mořském dně. Zejména lytické viry jsou schopné zabít až 80 % jednobuněčných organismů v hlubokomořských sedimentech. Způsobují prasknutí napadené buňky. Tímto mechanismem se uvolní každý rok až 630 milionů tun uhlíku, což je velmi důležitý, ale zároveň nestabilní zdroj organického uhlíku v hlubokomořském ekosystému. Na některých místech se zdá, že lytické viry nemají převahu, např. u hydrotermálních vývěrů je více virů, které prasknutí napadené buňky nezpůsobují. Vztah lyzogenních virů a hostitele je klíčovým faktorem pro prokaryota v tomto extrémním ekosystému.

Virové infekce nejspíše způsobují vysokou mortalitu autotrofních a heterotrofních organismů v povrchových vodách oceánu s kaskádovým efektem na koloběh uhlíku a obnovu živin. Rozpad napadených buněk uvolní organický materiál, který může být znovu použit ostatními nenapadenými buňkami. Tento proces podporuje produkci heterotrofických prokaryot, ale zároveň snižuje efektivitu transportu uhlíku do vyšších potravních stupňů. Zásoba uhlíku v oceánech tím modifikuje množství uhlíku transformovaného potápěním částic z povrchových vod na dno oceánu. Abychom pochopili fungování oceánů, musíme pochopit i roli virů v biogeochemických a trofických modelech. 30-45 % veškerého mikrobiálního uhlíku je obsaženo ve svrchních 10 cm hlubokomořských sedimentů ve formě prokaryot. Obrovské množství prokaryotické biomasy bohaté na dusík a fosfor představuje potenciální vysoký a kvalitní zdroj živin pro bentické konzumenty v hlubokomořském ekosystému. Ale v experimentech bylo prokázáno, že tato prokaryotická biomasa prokazatelně nepřispívá potravním nárokům vyšších trofických stupňů. Vysoká prokaryotická biomasa v potravně limitovaném hlubokomořském ekosystému a zároveň nemožnost jejího využití jsou dva zatím nevyřešené paradoxy v hlubokém oceánu. To by mohlo být částečně vysvětleno právě působením virů. Viry v hlubokomořském ekosystému redukují prokaryotickou biomasu a ta se tak stává nepoužitelnou pro vyšší potravní stupně. Robert Danovaro s kolegy prozkoumali 232 vzorků hlubokomořských sedimentů a měřili vliv virů na hlubokomořská prokaryota a jejich vliv na biogeochemické cykly. Množství virů a prokaryot bylo zjišťováno epifluorescenční mikroskopií s použitím vysoce citlivého fluorochromu. Výsledkem bylo zjištění, že virové infekce jsou důležitým prvkem ovládajícím stav prokaryotické biomasy, stimulování jejich metabolismu a spouštění bio­geochemických procesů. Působení virů by se tedy mělo zahrnout do globálního koloběhu uhlíku, dusíku a fosforu.

Geochemické modelování předpokládá, že u respirace mikroorganismů v hlubokomořských sedimentech převládá redukce sulfátu spřažená s anaerobní oxidací metanu. Naše vědomosti pocházejí převážně ze studia prostředí, kde vyvěrá metan. Vysoká koncentrace metanu a sulfátu zvyšuje produkci zdejších společenství bakterií a archeí. Velmi málo se ví o organismech ukrytých hluboko v sedimentech, kde je malý přísun metanu. Jeniffer F. Biddle ve své studii v Peru zkoumala archaea a jejich způsob využití metanu. Zjistila, že v obou skupinách archeí, žijících v hlubokomořských sedimentech, existuje vysoká ekofyziologická flexibilita. Jedna skupina (Crenarchea) oxiduje metan, ale neasimiluje z něj uhlík, což může připomínat metabolickou strategii jiných archeí. Znamená to tedy, že tato archea využívají jiný zdroj uhlíku, než je metan – tedy ostatní organický materiál v sedimentech. Což samozřejmě opět ovlivňuje náš pohled na biogeochemické cykly v tomto ekosystému a převážně na cyklus uhlíku.

Vědci se tedy nyní začali zabývat tím, co všechno se na mořském dně odehrává a jaké organismy zde vůbec žijí a jakou mají úlohu. Představa byla taková, že na mořském dně jsou převážně bakterie. Což bylo potvrzeno i několika výzkumy, kdy se z mořského dna podařilo získat velmi mnoho bakterií, ale jen malé množství archeí. Samozřejmě, že výsledky výzkumů mohly být zkreslené – mnoho jich bylo založeno na extrakci DNA a barvicích metodách, které mohly mít omezený účinek v průniku relativně neprostupnou membránou archeí. Dále metody založené na monitorování fosfolipidové membrány (zejména mastných kyselin, které jsou dobrým markrem pro živé bakterie), nemohou v tomto případě pomoci, protože některá archea takovéto kyseliny vůbec na membránách netvoří. Poslední studie tvrdí, že na dně jsou hlavně zástupci skupiny archea. Kai-Uwe Hinrichs se svými kolegy zjistil, že u dna je více archeí než bakterií. Sesbíral mikroorganismy ze sedimentů na hlubokomořském dně, více než jeden metr od povrchu dna. Nasbírané buňky smíchal s dusíkem, aby ztratily své membrány a také změřil obsah lipidů, ovšem takových, které jsou přítomny u obou skupin, jak bakterií, tak archeí. Přestože je na mořském dně více archeí než bakterií, neznamená to nutně, že musejí ovládat biogeochemické pochody v hlubokomořských sedimentech. Podle dosažených vědomostí se předpokládá, že archea by měla být lépe přizpůsobena extrémním podmínkám, jaké panují na mořském dně a v hlubokomořských sedimentech. Zatímco bakterie jsou úspěšnější v dynamickém prostředí.

Bohužel výsledky několika výzkumů na několika místech na Zemi nemohou prokázat, co doopravdy na mořském dně je. Pro tyto spekulace známe prozatím příliš málo faktů a budoucí výzkum je nadále omezen dostupnou technikou. Jsou nutná technologická vylepšení pro získání přesnějšího obrázku o tom, jak to s mikroorganismy v hlubokomořských sedimentech opravdu je. Vliv virů a dalších organismů na globální koloběh uhlíku také stále čeká na objasnění.  

  

   Globální koloběh uhlíku

Globální koloběh uhlíku je součástí tzv. biogeochemických cyklů na naší planetě. Jedná se o pohyb chemických prvků mezi organismy a atmosférou, litosférou a hydrosférou. Uhlík je součástí všech živých organismů jako jeden z hlavních stavebních prvků. Mezi zemské rezervoáry uhlíku patří hydrosféra (rozpuštěný oxid uhličitý a organická hmota), sedimenty (uhličitany, látky s obsahem uhlíku včetně fosilních paliv), atmosféra (CO2) a biosféra (organická živá i neživá hmota). Největší zásoba uhlíku se nachází v půdách, v atmosféře ve formě CO2 je pouze 0,03 %. Atmosférický uhlík si rostliny pomocí fotosyntézy zabudovávají do svého těla a v této formě ho dále poskytují herbivorům a ti dále karnivorům. Uhlík je tak hlavní součástí tzv. potravních řetězců, kdy se jeho energie přenáší od primárních producentů (rostlin) až k vrcholovým predátorům (při přechodu z jedné trofické úrovně na jinou dochází vždy ke ztrátě asi 90 % veškeré energie). V suchozemském ekosystému je nejvíce biomasy uloženo právě v rostlinách, u vodních ekosystémů je tomu opačně. Ve vodním ekosytému jsou primárními producenty zelené řasy a sinice (fytoplankton). V moři si některý fytoplankton (např. rozsivky) zabudovává část uhlíku do svých schránek. Po jejich odumření schránky klesají na dno a uhlík se ukládá ve formě sedimentů. Zpět do oběhu se uhlík dostává respirací živočichů a rostlin (výdej ve formě CO2), rozkladem rostlinné a živočišné biomasy za pomocí bakterií (v aerobním prostředí vzniká CO2, v anaerobním metan), spalováním fosilních paliv a při sopečných erupcích. V poslední době vrůstá spotřeba fosilních paliv a během jejich spalování se do atmosféry dostává velké množství CO2, což má za následek jeho postupné hromadění v atmosféře (cyklus není v rovnováze). Je také jedním z faktorů ovlivňujících globální oteplování planety. Dalším jevem je acidifikace oceánů (změna pH) v důsledku většího absorbování CO2 v mořské vodě a jeho následné reakce s H2O za vzniku dalších látek, jako H2CO3, HCO31- a CO32-. Reakce jsou ovlivňovány teplotou vody a její zásaditostí. Acidifikace má neblahý vliv na mořské organismy, převážně na ty, které si vytvářejí vápenité schránky (dochází k rozpouštění schránek).

  

   Archaea

Jsou tzv. třetí říší organismů mimo Bacteria a Eukaryota (houby, rostliny, živočichové). Podobně jako u bakterií se jedná o prokaryotické organismy, ale při bližším pohledu najdeme mnoho rozdílů. Mají odlišnou stavbu cytoplazmatické membrány, buněčné stěny, genomu a dokonce i jiný metabolismus. Podle dosavadních studií jsou více příbuzní Eukaryotům než samotným bakteriím. Na Zemi se objevila již před 3,5 miliardami let, vyskytují se v různých typech prostředí. Nejčastěji je nalezneme v extrémních habitatech, jako jsou stanoviště s vysokou teplotou, vysokým pH či zvýšeným obsahem solí. Hrají významnou roli v koloběhu prvků, zejména C, N a S.

 

   Použitá literatura:

Biddle, J. F. and all (2006) – Heterotrophic archea dominate sedimentary subsurface ecosystem off Peru – PNAS Vol. 3, p. 3846-3851

Danovaro, R. and all (2008) – Major viral impact on the functioning of benthic deep-sea ecosystem – Nature Vol. 454, p. 1084-1088

Lipp, J. S., Morono, Y., Inagaki F. and Kai-Uwe Hinrichs (2008) – Significant contribution of Archaea to extant biomass in marine subsurface sediments – Nature Vol. 454, p. 991-994

Lipp, J. S., Morono Y., Inagaki F. and Kai-Uwe Hinrichs – Significant contribution of Archaea to extant biomass in marine subsurface sediments. Suplementary information. Nature, doi. 10.1038/nature 07174

Ledford Heidi (2008) – Death and life beneath the sea floor – Nature Vol. 454, p. 1038

Williamson, S. J. and all (2008) – Lysogenic virus-host interactions predominate at deep-sea diffuse-flow hydrothermal vents – ISME 2008, p. 1-10

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group