ikoktejl

TEXT A FOTO: PETRA JEŽKOVÁ

Totonakové jí říkali caxixánat, Mayové zizbic a Aztékové tlil-xochitl. Černý květ čili vanilka. Přestože je tato aromatická rostlina původem ze Střední Ameriky, tak dnes už v Mexiku zůstalo posledních šest farem. Do jedné z nich jsme se podívali.

Malý bílý náklaďák drnčí po děravé silnici. Tilman a Lucy mě měli vyzvednout v sedm ráno. Přijeli ale pozdě, jak je v Mexiku dobrým zvykem. Přesně řečeno později o dvě kávy a jednu krátkou procházku se psem (rozhodla jsem se nevzít si hodinky ani mobil, a tak měřím čas jinak). „Proč vanilka,“ ptám se Tilmana. „Je to po šafránu druhá nejdražší rostlina, která se ve světě pěstuje.“ Asi pěta¬padesátiletý Němec přišel do Mexika před mnoha lety studovat archeologii. Pracoval na vykopávkách v Yucatánu. Pak ztratil práci, rozvedl se a málem se vrátil do Německa. Ale to by podle něj bylo jen fracaso (totální prohra). Tilman je každým coulem Němec a vždy bude, i když jeho domov už je v Mexiku. Jeho přítelkyně Lucy zdědila pozemky (tedy spíše pořádný kus neprostupné džungle) v oblasti Huasteca Hidalgo, pár hodin severně od Ciudad de México. A odvážný archeolog se rozhodl, že zkusí něco úplně jiného. Zasadil vanilku.

Číst dál...

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Kult palo je prastarou šamanskou formou komunikace mezi Bohem, živými a mrtvými. I přes pětisetletý tlak křesťanství tu rituály dovezené na ostrov černými otroky mají svoje místo.

Arriba – Palo – Juramento – Eróóó! Naléhavý chrčivý hlas bruja naráz vyplnil celou svatyni až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil. „Arriba-N--ganga-Juramento-Eróóó,“ zopakovaly modlitbu stejně úpěnlivě hlasy z druhého koutu místnosti. Žluté plamínky svíček se jakoby leknutím zatřepotaly ve tmě. Táhlé zvuky zpěvu se jako stužky kouře obtáčejí kolem zčernalých misek na podlaze. Nadechl jsem se a potopil se do písně kubánského bruja.

Vápnem nabílené stěny pokrývají vlhké fleky. Sůl mě štípe do očí, všichni – natlačeni až na zeď – se silně potíme. Na malém prostoru obřadní místnosti, spoře osvětlené svíčkami, se nás tísní asi dvacet. Muži, ženy, děti. Černé paže, černá záda a černé boky. Kloužeme vzájemně po svých zpocených tělech. Čicháme se zblízka.

Na podlaze, mezi mokrými otisky bosých chodidel, svíčkami a květinami stojí několik hliněných kotlíků plných různých klacíků a podkov. Jsou potřísněné černým mastným gelem, jakoby polité asfaltem. Na stěně visí zažloutlá fotka v rámečku. Vedle ní uslzená soška Panny Marie, pod ní trůní tlustý Buddha z růžového porcelánu. Po zdi se v šeru plazí pravěké kresby hadů a lebek.

Klečící muž s rudým šátkem přes oči tápavě, s nejistotou slepce zvedl hlavu. Po nahých zádech mu stékají krůpěje potu a jako oranžové blýskavé perličky padají na špinavou betonovou podlahu. Je to jeho velká chvíle. Jeho obřad, jeho přísaha. Rayamiento.

Číst dál...