Roční předplatné 499 KčCesta do minulosti
TEXT A FOTO: Martin Dlouhý
Nikdy bych nevěřil, že během čtvrt kilometru se můžete dostat do jiného světa. První cesta na východ od Česka se člověku vryje do paměti. Vše začalo přejezdem hranic v Užhorodu, rázem jako bychom se vrátili o sto let zpět.
Za první republiky by se žádná hranice nepřecházela, prostě by to bylo domácí putování v rámci Československa, ale časy se mění. Tady se však čas zastavil na přelomu 19. a 20. století. Samozřejmě ne ve všem, obzvláště ne ve větších městech. Mobilní telefony, televize, automobily a podobně nejsou žádnou zvláštností. Ovšem rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi jsou jasně vidět a právě ti, co žijí pod hranicí chudoby (to je početnější skupina), poukazují na pomalý rozvoj. Můžete zde klidně spatřit vedle koňského povozu prorezavělého žigulíka či nové audi.
Riviéra východu
TEXT A FOTO: PETR ANDREAS
Poloostrov ve tvaru dravého ptáka, lovícího v Černém moři, se může pochlubit tak pestrou historií a vývojem osídlení jako málokterý kout Evropy. Nárokovali si ho a postupně obývali Řekové, Hunové, Byzantinci, Janované, Tataři, Turci či Rusové a je studnicí neuvěřitelného kulturního bohatství.
Ráno se rozkoukáváme na oděském avtovakzalu, tedy autobusovém nádraží. Řidiči se procházejí před budovou a vykřikují názvy cílových stanic. „Izmail! Izmail! Nikolaiv! Nikolaiv!“ Pár užitečných rad nám česky dává paní, která pracovala v Praze. Vlakové jízdenky jsou na několik dní dopředu zcela vyprodané, do Sevastopolu se pojede autobusem, ale to až večer. „Ja prehral děngi v báre, igráju na gitáre a pojedu do Oděsy na bál“ zazněla mi v duchu hospodská odrhovačka při korzování po milionovém městě a největším ukrajinském přístavu Oděse, kterému dominuje gigantická socha batolete symbolizující kosmopolitnost celého města. Na hlavní Primorski Bulvar vystoupáme po 192 stupních Potěmkinových schodů, které posloužily Sergeji Eizenštejnovi jako kulisy pro slavnou davovou scénu s jedoucím kočárkem po schodišti v filmu Křižník Potěmkin. Bulvárem korzujeme až k Akademickému divadlu opery a baletu, první elektricky osvětlené budově v Oděse. Samotná budova vznikla již roku 1809, avšak o 64 let později vyhořela. Nové divadlo bylo postaveno za dalších deset let. Zajímavostí je, že ho navrhli pánové Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, předlohou jim byla Semperova opera v Drážďanech. S přibývajícím časem jsme obešli v podstatě celé srdce Oděsy a navázali na druhé křídlo Primorského Bulvaru. S tmou se rozsvěcí pouliční osvětlení a k mému údivu dokonce i všechny stromy v aleji. Za dne jsme si nevšiml malých lampiček v mohutných korunách stromů. Nevím, zda to nazvat zkrášlením nebo kýčem, ale rozhodně je to jeden z odlesků místní kultury.
Mumie z Kyjeva
TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Zabralo to několik let a návštěv Kyjeva, než se mi podařilo proniknout do srdce pravoslavné církve. Do místa nejsvětějšího z nejsvětějších, komplexu Kyjevskopečorské lávry. Ta ukrývá jeskyně s mumiemi svatých, které obestřeny legendami a mýty přečkaly celá staletí.
Než se letadlo odlepilo od plochy pražského letiště, nebylo vůbec jasné, zda odletí kvůli závějím sněhu. Naopak v Kyjevě byl drobný deštík a docela příjemný den bez mrazu, něco nevídaného. Všechny průvodce o metropoli se vzácně shodnou na atrakcích, které by žádný návštěvník neměl minout, jednou z nich je Kyjevskopečorská lávra, považovaná za pravý poklad. Rozsáhlý komplex kostelů, kaplí, katedrál, ubytoven a muzeí je dosud živým organismem, který funguje nezávisle na městě. Polovina areálu je zpoplatněna a tady, za velkou zdí, se dá spatřit řada vzácných exponátů sesbíraných po celé zemi.
NEVĚSTY NA PRODEJ
NÁŠ SPOLUPRACOVNÍK ZPOVÍDAL ČLENA UKRAJINSKÉ MAFIE Ta zpráva ČSTK zněla jako sen - luxusně oblečené slečny kola automobilů zahraničních diplomatů za účelem nemocničního seznámení, od něhož je už jen krůček k osobnímu vztahu, či dokonce sňatku. Technická proveditelnost skoku pod auto bez vážného poranění předpokládá opravdu varietní mistrovství, věrně však dokumentuje, jaká je touha tamních mladých dívek po životě kdekoliv jinde, než v zemi, která je jejich domovem.
OBRAZY Z PODKARPATÍ
ŽE PŘIJÍŽDÍTE DO JINÉHO SVĚTA, VIDÍTE HNED NA HRANICI. Před závorou jedné z posledních železných opon světa pomalu a s dobráckým úsměvem rázují vojáčci v těžkých kabátech na paty, celnicí pobíhá smečka polodivokých psů. A pak přijíždíte do hlubokých lesů Nikoly Šohaje, kde ještě dnes žijí jeleni, vlci a medvědi a všechno je tu přímější a drsnější než v civilizovaném světě.
ČERNOBYLSKÁ TRAGÉDIE
Dne 26. dubna 1986 v jednu hodinu a třicet minut se na čtvrtém bloku jaderné elektrárny v Černobylu náhle zvýšila radiace na třicetinásobek. Následovaly dva výbuchy. Po nich se vydal radioaktivní mrak na „okružní cestu“ Evropu, aby se na závěr rozptýlil na okolím Moskvy.
CESTA z města
TEXT: VÁCLAV WORTNER, FOTO: SWIATOSLAW WOJTKOWIAK/FILCKR.COM
Welcome home!“ vítali mě s úsměvem všichni, když jsem zadýchaný vystupoval na horskou louku, po které byly rozesety týpí, stany a jiné improvizované příbytky, tvořící celý kemp letošního festivalu alternativní kultury Rainbow.
Pohádka se vším všudy
Tataři versus kozáci
A co dál, Černobyle?
NENÍ JANTAR JAKO JANTAR
KDYŽ SE SLUHA STANE KRÁLEM - ČERNOBYL PATNÁCT LET POTÉ
Autor: Hynek Adámek
Vítejte v zóně podivnosti, života a smrti. Ti, co tady žili, se nesmějí nikdy. Pohled kolem je koncentrovaná hrůza. Nad gorodem atomščikov zvítězila příroda. Spolehlivě vás dorazí ticho.
POSMUTNĚLÉ MĚSTO HUMORU
TEXT: Michal Novotný
FOTO: Oldřich Kilián
Jaká jsi, Ukrajino, sedm let po odtržení od bývalého SSSR? Obilnice Evropy s výstavními městy a bohatstvím kulturních památek, tak jsme se to učili ve škole a ti šťastnější to viděli na vlastní oči
ZAPOMENUTÁ VÁLKA
BŮH U NÁS V KARPATECH NEMÁ NA VYBRANOU, říká misionář Peter Krenický
DOBYVATELÉ DIVOKÉHO VÝCHODU
Autor: Libor Michalec
Víra a síla byla stejná jako u amerických osadníků. Jen se vydali špatným směrem.Místo na Divoký západ, na ještě divočejší Východ. Místo Indiánů potkávali Ukrajince, a tak se o nich nevyprávějí
KYJEV
KRYSTALY V PODZEMÍ
MRTVÍ TANČÍ S VODKOU
TEXT: Adéla Knapová
FOTO: Karel Cudlín
Pokud zase budete příští rok na Dušičky pokládat věnce na hroby svých blízkých a zapalovat za ně svíčky, vězte, že na zakarpatské Ukrajině se slouží mše za každého mrtvého, pije se na jeho věčnou
