ikoktejl

11
Tag: 11 Nalezeno 6 výsledků.
Tag: 11 Řazení

Editorial 11/2018

Editorial 11/2018
Kam se poděl podzim?   Věci přece mají mít svůj řád. V prosinci má padat sníh a v květnu pučet květy. Letos je krásný podzim, slunečný a teplý, jako by babí léto mělo trvat věčně. Až mi přijde nepatřičné chodit v druhé půli října v tričku. A co bych si jako měla přát? Škrábat ráno námrazu u auta (už jsem si na to pořídila sprej) a hledat cestu v mléčné mlze? Ta věčná lidská nespokojenost. Rozmarnost duše. Asi nás to pronásleduje celý život a českou náturu obzvlášť. Nikdy není nic dost dobře. Vzpomněla jsem si na Trautenberga a jeho věčné reptání: „To kyselo je málo kyselý a bramborák málo bramborovej.“ Taky byl věčně nespokojený. Snad ta naše lokální nespokojenost nemá hlubší kořeny a je jen takovou preventivní obranou před životní fackou, kdy člověk neví, odkud přiletí, tak aby se dopředu moc neradoval. Co by ale měli dělat v takové Kibeře, největším africkém slumu, kde prostá radost ze života je jedinou cestou, jak ho žít, aniž byste se zbláznili z toho, proč zrovna vy máte tak špatně rozdané životní karty. V tomto čísle najdete kromě mnoha jiného i reportáž z tohoto bohem opomenutého místa, kde kupodivu není nouze ani o veselé příběhy.   A když se tak dívám z okna na tu podzimní slunečnou oblohu, povím vám, houby zle.   Přeji vám krásné dny na cestách po světě i k sobě samým,   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

Editorial 11/2017

Editorial 11/2017

Přejít na články z Koktejlu 11/2017

Zdivočelá země

Víme o sobě. Já a srna. Oblíbila si okolí naší chaty, kde to má z nějakého důvodu stejně ráda jako já. Často tuhle štíhlonohou krasavici proklínám. To když se lopotím na zahradě, pleju, sázím a těším se na rozkvetlé plody své práce, na všechny ty růže, jiřiny a zvonky… Jenže sotva se objeví květy, ukáže se i srna a jejich ozdoby je bez milosti zbaví. A pak je tu pan krtek. Nevím, proč si vybral svůj podzemní obývák na tom jediném místě na zahradě, kde jsem se rozhodla mít květinový záhon. Letos už mi svitla jiskřička naděje, že se odstěhoval, ale nikoliv, vypadá to na trvalého rezidenta. A když se náhodou stane, že na mém bývalém květinovém záhoně něco zbyde, nastoupí slimáci a zůstane po nich jen oslizlá stopa. Jenže pak začne pršet a člověk jen zírá, kolik vyleze dalších sousedů. Bydlí u nás i slepýši a žáby. Sem tam se objeví plachý mlok skvrnitý, který na trávě svítí jako diamant. Jak mě upozornila pětiletá dcera, musím si dávat při sekání trávy pozor, abych tyhle tvorečky neporanila. Je to jako na houpačce. Nemám radost, když se divočáci rozvalí na trávníku a nechají po sobě spoušť. A mám radost, když vidím srnu s mládětem  schovanou ve vysoké trávě, kde se cítí bezpečně.

Pochopila jsem jedno, že zahrada nepatří mně, jsem tam jen v laskavém pronájmu. Rezignací na krtince, rozrytou trávu a oholenou zeleň jsem se osvobodila. Příroda tu není pro nás, to my jsme její součástí. Téma tohoto čísla je věnováno džungli. Dobrá zpráva, na Zemi je stále místo, které by mohlo být předobrazem ráje – gabonský prales. Kéž bychom k němu přistoupili jako k pokladnici, která se nesmí vykrást, ale uchovat jako klenot pro další pokolení. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2016

Editorial 11/2016

Přejít na články z Koktejlu 11/2016

Poslední večeře

Sedím u dlouhého kamenného stolu, jehož se dotýkaly mnohé ruce přede mnou. Pomáhaly jíst, gestikulovat, utírat slzy od smíchu i neštěstí… Kdyby tak tento němý svědek minulosti mohl vyprávět příběh rodiny, jež ho stvořila, aby jim i v nouzi nejvyšší dal pocit naděje a sounáležitosti. Sytý sotva uvěří bídě, obzvláště zde, v jihošvýcarském kantonu Ticino, který je vydařeným spojením švýcarské preciznosti a italské dolce vity. Ještě před dvěma sty lety měl zdejší život trpkou příchuť. Pro nejednu rodinu byl každodenním bojem o holou existenci. I malé děti musely tvrdě pracovat. Chlapci se vydávali pěšky do Itálie, aby si přivydělali jako kominíci a vylepšili rodinný rozpočet. A tak se u dlouhého kamenného stolu nad hrncem polenty spřádaly sny o lepší budoucnosti. Vize se začala zhmotňovat v roce 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka. Pro stovky a později tisíce ticinských mužů to byla šance dostat se ven z hladové pasti, cesta k zaopatření členů rodiny.

Grotto America ve vesničce Ponte Brolla je dnes restaurace s pověstným geniem loci, který neutváří jen kouzelné prostředí plné zeleně, šumění řeky Maggia či výtečná kuchyně. Je to jeho minulost, na níž jsou nám vzpomínkou kamenné stoly, u nichž se rodiny scházely na poslední večeři. Poslední společné jídlo před odjezdem do Ženevy, kde se nalodili většinou jen muži a vyrazili daleko od domova, naplnit svůj americký sen. Pracovali na farmách, dojili krávy, pěstovali víno. Ne všichni zbohatli, některým ale štěstí přálo. Grotto America byla pojmenována jako připomínka na exodus obyvatel Ticina do Spojených států. Dnes zase jiní klepou na jejich dveře a hledají lepší život tam, kde ho jejich předci opustili. Historie se opakuje. Bez ohledu na dobu všichni hledáme to stejné. Dobře žít.

Přeji vám krásný a ničím nezkažený listopad,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2015

Editorial 11/2015

Přejít na kompletní obsah Koktejlu 11/2015

Příběhy dušičkové

Když jsem byla malá, ráda jsem podnikala výlety se strejdou Pavlem. Byl originál, což se projevovalo i tím, že jsme v rámci našich vycházek několikrát zabrousili také na hřbitov. U hrobů jsme zapalovali svíčky, kytkám doplňovali vodu a tu a tam oprášili zanedbaný náhrobek za laskavého přihlížení nebožtíků z černobílých fotografií. Naše dušičkové výpravy se mi silně vtiskly do paměti. Nevím, jestli ze strejdovy strany šlo o pokus, jak dítě v praxi seznámit s lidskou smrtelností, řadu věcí jsem si ale začala uvědomovat… Hřbitov pro mě byl místem ticha, kde odpočívají babičky, dědové a pradědové a my je tam chodíme navštěvovat a postarat se o jejich příbytek. Později pro mě hřbitov představoval unikátní sbírku lidských příběhů, z nichž mnohé by neměly být zapomenuty. Pokud se tak stane, je to selhání smrtelníků. Pro zajímavost, třetinu uren si v České republice nikdo nevyzvedne, což je fakt, který šokoval naše sousedy z katolického Polska. Znamená to snad, že nemáme rádi naše předky nebo to odráží postoj českého neznaboha, pro kterého lidská pouť kremací končí? Na Taiwanu jsem viděla pragmatický přístup k posmrtnému životu. Pozůstalí nakupují papírové miniaturky běžného zboží jako jsou pračky, mikrovlnky a podobně a ty pak v chrámech spálí a tímto způsobem je pošlou nebožtíkům, aby na druhém břehu nestrádali. Pálí se i papírové peníze. Jak se dočtete v tomto čísle, ve Vietnamu také na předcích nešetří, vidět to můžete na hřbitově, který je přehlídkou okázalosti a uměleckých výstřelků, zároveň je zajímavou architektonickou studií. Nepostarat se o nebožtíka je ve vietnamské kultuře považováno za nestoudné. My jsme se v rámci našeho dušičkového tématu vypravili na bohnický hřbitov, jestli jste se dosud nebáli, vězte, že začít věřit na duchy, není obtížné.

Mějte krásný listopad špatnému počasí navzdory,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2014

Editorial 11/2014

Přejít na články z Koktejlu 11/2014

Nebeský konec nebo začátek?

Nevím, jak pro vás, ale pro mě je stále nepochopitelné, že lidský život není trvalejší, že visí na tenkém vlásku, stačí jen trochu zatahat a … Zlomí se. Představení končí, i když se vás nikdo neprosil o svolení. Svou roli jsi odehrál, čas ti vypršel, vystřídá tě jiný herec, právě teď se narodil a už z plných sil křičí na svět. Je čas rození a čas umírání. Poprvé pláčeme štěstím a podruhé žalem, ale ne všude je to stejné.

Pro Tibeťany představuje lidské tělo pouhou schránku na duši, kterou využívá v daném životě a kterou po smrti již nepotřebuje, proto je vhodné vrátit svůj fyzický obal zpět přírodě. Způsob, jakým to stoupenci buddhismu provádějí, je pro naši kulturu nepřijatelný, ale pro Tibeťany jde o rituál nebeský. Rogyapas „porcovač“ rozřeže nebožtíkovo tělo a připraví z něj hostinu pro supy, velké kosti rozdrtí a smíchá je s campou, ječnou moukou, která je denním chlebem Tibeťanů. Pak dá nedočkavým dravcům znamení, obloha zčerná a ptáci se slétnou na svůj hodokvas. Pokud nespořádají všechny ostatky, duše zemřelého se nemůže rozletět do nebeských planin, kde setrvává, dokud se nepřevtělí. A nikdo netruchlí, protože život je pomíjivost a nebeský pohřeb je aktem poslední šlechetnosti, kdy mé tělo nakrmí jiné bytosti. Sup se pak rozletí a duši odnese daleko do nebes.

Dívala jsem se s dcerou na noční oblohu, když se mě zeptala: „Maminko a kde je dědeček?“ „Tamhle se na tebe dívá z té hvězdy,“ povídám. „A kde?“ „Tamhle, Sofíčku.“ „Tam?“ „Ano.“ „Tak já mu tam zavolám, jo?“

Někdy je nejlepší dívat se na svět dětskýma očima.

Přeji vám krásný dušičkový listopad, nezapomeňte na ty, které máte, i na ty, jejichž duše už plují kdesi vesmírem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 11/2013

Editorial 11/2013

Přejít na články z Koktejlu 11/2013

Zavřená brána

„V Americe zavřely všechny národní parky,“ vyhrkl na mě manžel, sotva jsem stihla otevřít dveře našeho bytu. „Cože?“ Vůbec jsem tomu nerozuměla. „Jak někdo může zavřít národní parky…? Co to je za nesmysl?“ Kroutila jsem nechápavě hlavou. Běžela jsem si pustit zpravodajství na CNN a mezitím zakopla o bagáž v předsíni, kterou měl Petr nachystanou na expedici. Další den měl totiž fotografovat v Yellowstone. Na obrazovce běhaly červené titulky s nápisem GOVERNMENT SHUTDOWN, GOVERNMENT SHUTDOWN… Demokrati a republikáni si neodsouhlasili rozpočet, jablkem sváru se stala Obamova zdravotnická reforma a vláda tak dočasně zavřela dveře všech institucí dotovaných z federálního rozpočtu. Úřady mají pracovat v nouzovém režimu, zajišťovat pouze aktivity nezbytně nutné pro fungování země. Statisíce úředníků bylo odveleno na nucenou dovolenou, zavřely se brány národních parků, zoologických zahrad, památníků... „To snad není pravda,“ supěla jsem. „Tohle, že je ta nejlepší demokracie na světě?“

Petr do Yellowstone odjel v naději, že se situace brzy vyřeší. Nezměnilo se zatím ale nic. Kongresmani se stále přou a představitelé největších ekonomik světa začínají být nervózní, kam tahle situace povede. Přišla mi smska: „LIDI JSOU TU NASTVANI NA VLADU. MAJI PO SEZONE. JSOU ALE DESNE MILI A OCHOTNI. PRIRODA JE KRASNA.“

Tak si říkám, že jestli demokracie je historicky nejlepší fungující model státu, tak nám někdy dost komplikuje život. Ještěže příroda si dělá, co chce, politikům navzdory.

Mějte krásný listopad,Barbora Slavíková Literová

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group