ikoktejl

12
Tag: 12 Nalezeno 341 výsledků.
Tag: 12 Řazení

Hranice zákona

Hranice zákona

POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.

Číst dál...

Silnice utrpení

Silnice utrpení

MILUJETE ADRENALIN A MÁTE HODNĚ ČASU? VYDEJTE SE DO DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY KONGO A VYZKOUŠEJTE SILNICI, NAZÝVANOU TAKÉ DÁLNICE, SPOJUJÍCÍ MĚSTA KISANGANI A BUNIA. ZÁŽITEK TO BUDE VÝJIMEČNÝ. POVAŽUJI TOTIŽ TUTO SILNICI ZA NEJHORŠÍ V AFRICE.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Cestovat po Demokratické republice Kongo je jako snít o něčem, co skoro není možné. Veřejná doprava neexistuje, trosky letadel před většinou odletových hal naznačují, že ani letadlem často nemusíte doletět, a jet po zemi se rovná takřka sebevraždě. Můžete to dokázat, jen pokud se vybavíte velkým množstvím peněz a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. Kdy dojedete do cíle, neví totiž nikdo. Konžané jsou ale zvyklí, sami říkají, že není důležitý čas, ale především dosažení vytouženého místa.

Číst dál...

Ostrovy štěstí

Ostrovy štěstí

NA ZEMI UDUSANÁ HLÍNA, MATRACE Z PALMOVÉHO LISTÍ A MOSKYTIÉRA, TAK SI ŽIJE BĚŽNÝ VANUAŤAN. A PŘESTO TU POTKÁTE JEDNY Z NEJMILEJŠÍCH LIDÍ SVĚTA. „MÁME KRÁSNOU PŘÍRODU, SVOBODU, TRADICE A PLNÉ BŘICHO,“ ZNÍ VĚTŠINOU JEJICH ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, PROČ JSOU TAK ŠŤASTNÍ.

TEXT A FOTO: PETRA DOLEŽALOVÁ

Propadáme se do ticha korálových útesů lemujících posvátný ostrov, kterému se podle jeho tvaru říká Klobouk (Hat Island). Přestože je dnes obloha zatažená a pořádně fouká, tady dole se ve světlech naší kamery odhaluje ve svém klidném rytmu fascinující svět mořských živočichů a korálů neskutečných tvarů a barev. Vanuatu patří k těm několika zbytkům míst na zemi, kde ještě můžete spatřit neporušený a doposud neprobádaný podmořský svět. Zrovna dnes ráno, přímo pod lodí při zajišťování kotvy objevila naše posádka novou lokalitu s překrásnými gorgoniemi. 

Číst dál...

Editorial 12/2013

Editorial 12/2013

Přejít na články z Koktejlu 12/2013

Reálně (ne)reálné

V Paříži jsem pochopila, že linka mezi tím, co skutečně je a co skutečně není, je proklatě tenká. Možná tenčí nežli jediný list papíru. Nejdřív jsem se ale musela potopit, abych uvěřila. „Připravená na ponor?“ zeptal se mě anglicky Cedrick s roztomilým francouzským přízvukem. Nemohla jsem jinak, nežli mu odpovědět stejně roztomile: „Oui.“. A tak jsme se propadli devadesát metrů hluboko do hlubin Středozemního moře v blízkosti Toulonu k vraku lodě Ludvíka XIV., s poetickým názvem –- La Lune (Měsíc). Její osud však byl tragický. V roce 1664 nebyla vpuštěna do bezpečí toulonského přístavu, potopila se a spolu s ní i stovky mužů a šedesát tisíc artefaktů. A my jsem se teď po 350 letech procházeli po dně, abychom probádali tyto podmořské Pompeje. „Vidíš tenhle kanoón,?“ ukazuje Cedrick na místo pod mýma nohama. „Ten je z litiny“. „Podíváme se pod zem, jak je hluboko. A támhle tenm je ze železa, poznáš to podle usazenin. A támhle…“ Chrlí ze se sebe Cedrick jednu informaci za druhou. Asi po hodině se mi začíná točit hlava. Ne však z mořské hloubky, ale z brýlí. 3D brýlí. To celé totiž bylo jen jako, i když tak blízko skutečnosti. Co jsme viděli na dně, totiž skutečně na dně je. Společnost Dassault Systemes se zabývá možnostmi využití virtuální reality ve vědních oborech, a tak vyslala na dno robota, který vše důkladně naskenoval. Odborníci data převedli do 3D a historikům se tak otevřelyi netušené možnosti dalšího výzkumu.

Abych nezapomněla, během tří hodin jsem se potopila k historickému vraku, procházela se po ledovcích v Grónsku, stala se součástí obrazu Paula Gauguina…

Do té doby jsem 3D technologie vnímala jen jako neškodnou zábavu v kině anebo jako nebezpečí pro ty, kteří utíkají ze svého skutečného života do toho umělého a pak se ztratí. Díky vlastní zkušenosti jsem pochopila, že virtuální realita v sobě skrývá možnosti, které by posunuly možnosti vědeckých výzkumů., Dděti by začala bavit výuka, a nikomu by se nechtělo z muzea. Cesta k takovému cíli je dlouhá, i když nikoliv nereálná.

A co vám virtuální realita nedá? Vůni rozkvetlé louky, radost ze sSlunce, ruměnce ve tvářích, požitek z dobrého jídla… Tak nezapomeňte opravdu žít.

Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Ostrovy štěstí – Ke spokojenosti prý stačí málo. Vítejte na Vanuatu.

Silnice utrpení – Vadí vám stav českých silnic a dálnic? Projeďte se s námi po té v Demokratické republice Kongo.

Hranice zákona – Kdo se pustí do pašeráckého řemesla, dostává se na hranici nejen státu, ale též právataké zákona.

Kvíz

Historie a archeologie

Rozhovor – Členka rodu – Jak se jednou jmenuješ Cousteau, máš o své roli v životě jasno.

Lahodný Petrohrad – Stále hledáte důvod proč naávštívitěvu Ruskoa? Co třeba výprava za jídlem?

Mezi Amišiy – Uprostřed Nikaraguyi působí komunita novokřtěnců. Co je k tomu jejich víře vede?

Téma – Divotvorný svět

Noční odhalení – Malajský prales v noci? To je úchvatná kolekce objektů k fotografování.

Boží studna – V naší republice existují místa, kde ze země vytéká voda, která je podle legend posvěcena samotným Bohem.

Nový život – Objev z malého kampusového rybníčku v Melbourne otvírá bránu poznání nových forem života.

Cesta do doby ledové – Stokilometrový pochod po zamrzlé řece Zanskar je jedinou spojnicí s civilizací.

Útěk z pekla – Dobrodruh Bear Grylls vyhledává nebezpečí a učí nás, jak přežít.

Věda a technika

Ztraceno v džungli – Čtyřdenní túůra pralesem ke ztracenému indiánskému městua odskrývá mnohá překvapení.

Zlato nad zlato – Kam se poděly indiánské poklady? Do muzea!PřírodaRyba na suchu – S myšlenkou „poručíme větru dešti“ se vrhli ruští odborníci do projektu, který způsobil jednu z největších ekologických katastrof světa. PředplatnéČintamani a ptáci – Stopy povídky Karla Čapka nás zavedly až do Íránu.

Tipy pro vás

Tagy:

Nejmladší na zemi

Nejmladší na zemi

TEXT A FOTO: Martin Mykiska

Všudypřítomný kouř a prach, stoupající žár a otevírající se země. Před téměř sedmdesáti lety se zničehonic zrodila před zraky lidí v Mexiku nová sopka a pohřbila vše, co ji stálo v cestě.

Pohled na svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, říká staré arabské přísloví. V okolí mexické sopky Paricutín se pohled z koňského hřbetu může navíc zdát jedním z nejzajímavějších. Spolu s indiánským průvodcem jsme vyjeli z vysokého lesa na zvláštní mýtinu. Z plochy pokryté šedým pískem bylo vidět vyrážející mladé, čerstvě zelené borovičky. Působily trochu nepatřičně, jako by je tam někdo napíchal. Za nimi byl vidět začátek jakési skalnaté hradby – čelo lávového pole. Podél čela lávy jsme pokračovali dalších sedm kilometrů. Povrchu dominovala popelově šedá barva, z ní v pravidelných intervalech trčely sazeničky mladých stromků. Někde bylo vidět i stromy vzrostlé – tam se začalo se zkulturněním krajiny dříve, asi tam byla menší vrstva sopečné strusky. Rostlinný svět pomalu, ale jistě osidluje panenské území lávy. Ke konci jízdy jsme stále častěji viděli za lávou vrchol přibližujícího se pravidelně kuželovitého kopce. Byla to sopka, a ne ledajaká.

Číst dál...

Tajemné postavy adventu

Tajemné postavy adventu

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Zima až praští, spousta sněhu a dřímající krajina. V tomto ospalém období procházejí vesnicemi tajemné postavy v kožešinách, ověšené zvonci. Jako by se člověk ocitl v jiném století, tady v kopcích se slaví Vánoce jako před staletími.

Je ještě tma, zima, kdy ani psa nevyženete, a v domě na kopci nad vsí se mihotá světlo v garáži. Srocují se zde kluci, kteří se netrpělivě chystají na svoji celodenní pouť. Čekají je samoty, vesničky, ale i zaváté kopce. Rodiče jim pomáhají obléknout masky z těžkých ovčích kabátů a na hlavu usazují škrabošky ověnčené pentlemi. Není divu, tradiční hricové už neodmyslitelně patří ke koloritu Vánoc tady na Kysuci. Před dům přicházejí další strašidelné postavy, a také tři kluci v bílých košilích s vysokými válcovitými klobouky, zvaní betlehemci, česky spíše betlémci. Když jsou všichni pohromadě, Jano z Polgrúňa, se kterým jsem se seznámil den před samotnou obchůzkou, dá povel a průvod se vydává dolů do vsi. Masky připomínají přízraky, cinkání zvonců dokáže v tuto hodinu opravdu budit hrůzu, i jindy štěkající psi raději zmizeli do boudy, kde se krčí a pozorují příchod Vánoc. Hricové stoupají hlubokým sněhem do sedla, kde se již pravidelně setkávají s dalšími tlupami nezvyklých postav. Namáhavý výstup až metrovými závějemi po zledovatělém sněhu na loukách je prokletím. V kožichu sice nikomu není zima, ale propocené oblečení na vrcholu hned zamrzá. V sedle už čekají další hricové a betlémci, takže si člověk připadá jako na shromaždišti tajemných bytostí.

Číst dál...

Tanzanií na motorce

Tanzanií na motorce

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

Chtěli jsme poznat Tanzanii, ale profláklý sever se svými světoznámými národními parky a Kilimandžárem je drahý a turisty tak nabitý, že doslova praská ve švech. „Na to se vykašlete, tam můžete jet jako důchodci,“ poradil nám kamarád Dan, který v Tanzanii žije. „Já vám půjčím motorku a můžete si to tu projet podle svého.“

Po pár dnech strávených v Dar es-Salaamu, největším městě Tanzanie, konečně nasedáme na motorku, čínskou stopětadvacítku, a společně s přítelem Alešem vyrážíme. Hned po prvních dvou kilometrech nás staví policajti, že prý jsme se na křižovatce nedovoleně otočili do protisměru. V zemi, kde si každý víceméně jezdí, jak chce, mi to přijde naprosto absurdní. Ale jsme mzungu, běloši, v čemž páni policisté vidí svou šanci něco z nás vytřískat. Rozumná konverzace není možná, takže jen smlouváme o výši „pokuty“. Nakonec se ze 150 000 šilinků (asi 100 dolarů) dostaneme na 10 000. Náš první úplatek… O dalších 35 kilometrů dál zjistíme, že máme prázdnou gumu. Naštěstí jsou tady všude ochotní lidé a servis je nedaleko. Leč tam zjistíme, že nám z pneumatiky trčí dráty a nakonec nám ji po velkém smlouvání vymění za 105 000 šilinků, což je pořádná pálka. Myslím si, že horší už to být nemůže. Omyl! Když po dvou hodinách tady strávených chceme konečně odjíždět, zjistíme, že chybí foťák.

Číst dál...

Lyžování u klokanů

Lyžování u klokanů

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Lyžovat v zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu a rozžhaveného Uluru? A ještě k tomu v červenci? Proč ne? Pravda, je to zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si nemohli nechat ujít.

Jízdu na australském sněhu si člověk může užít jen pár týdnů v roce. Navíc se to nepoštěstí každému, protože pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Ovšem pro místní Viktoriánce a Walesany je flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice je tato varianta trošku dražší, hlavně kvůli povinnému vstupnému do rezortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Též je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí, a nejednou jsme byli svědky, jak se někteří návštěvníci museli otáčet zpět. Naštěstí v každé horské vesnici je možné si řetězy vypůjčit. Pokud nechcete v horách zůstat do jara, je důležité sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou vždy, když to je možné, protože v horách je čerpacích stanic málo a nejedna je přes zimu zavřená.

Číst dál...

V zemi trollů

V zemi trollů

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.

Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.

Číst dál...

Grizzly na dosah

Grizzly na dosah

TEXT A FOTO: Pavel Záhorec

Jsou oprávněně považováni za krále severu. Majestátní, neoblomní, ale také tolerantní, pokud je zbytečně neprovokujete. A když se poštěstí, dostanete se k nim téměř na délku paže.

Z pravého okénka malého letadla vidíme zasněžené štíty pohoří Chigmit s dominantní činnou sopkou Iliamna. Její vrchol dosahuje až do výšky 3053 metrů. Na protější straně se vlní modrý Pacifik lemovaný obrovskými plochami písku a bahna. Uprostřed tohoto kontrastu se leskne hladina posetá miliony žlutých květů vodních lilií. Do této žlutozelené nádhery bezcitně ponoří své plováky hydroplán a ladným pohybem doklouže do míst, kde je vodní porost natolik hustý, že unese i vystupujícího pasažéra. Jezero, kde se každoročně vytírají tisíce lososů, nese výstižný název Silver Salmon Lakes.

Ledový vítr upozorňuje na to, že Aljaška nebude ani ve slunečném období, které zde nyní panuje, k návštěvníkům z teplé Evropy přívětivá. Krvelační komáři si nenechávají ujít svou příležitost přivítat návštěvníky jako první. Úzkou blátivou cestou se dostáváme do cíle naší cesty – Silver Salmon Creek Lodge. Privátní kemp poblíž „Stříbrného lososového potoka“ byl založen v roce 1983 Davidem Corayem původně jako rybářské zázemí. V posledních patnácti letech je však více využíván ke sledování a fotografování medvědů hnědých, všeobecně známých jako grizzly.

Číst dál...

Zrádná milenka

Zrádná milenka

TEXT A FOTO: Jana Kollerová

Když hrabě Clarence, odsouzený k trestu smrti, dostal na výběr, jak chce odejít z tohoto světa, přál si být utopen v sudu s vínem z Ostrova lesů. Američané si stejným vínem připíjeli 4. července 1776 po podpisu Deklarace nezávislosti a oblibu v něm našli též Napoleon, George Washington či Winston Churchill.

Oficiální dějiny Madeiry se začaly psát docela náhodou, když jedna námořní výprava měla prozkoumat pobřeží západní Afriky. Rok po objevení sousedního ostrova Porto Santo přistáli v roce 1419 Portugalci na jejích březích a pojmenovali ji Ilha da Madeira – Ostrov lesů. O rok později však toto jméno již neplatilo, protože sám její objevitel kapitán Zarco ji nechal zcela vypálit kvůli pěstování cukrové třtiny, vína a obilí. Z původních hustých lesů a jedinečné sopečné vegetace zbyl poslední kousek původního vavřínového lesa. Výhodná poloha asi 500 km severně od Kanárských ostrovů a 900 km západně od Casablanky povýšila rychle Madeiru na důležitý dopravní uzel. Námořníci brázdící okolní moře ji využívali jako útočiště, kde mohli doplnit zásoby i síly. Necelých pět let po jejím objevení se stal na starém kontinentu cukr z místní třtiny žádanou a velmi drahou komoditou.

Číst dál...

Svět se řítí do…

Svět se řítí do…

Ptal se: Ivan Brezina (Magazín Maxim), vyfotografoval: Miroslav Nebeský

Spisovatel Josef Formánek a herec Jaroslav Dušek mají jedno společné: přemýšlejí o světě jinak než většina z nás. Právě proto jsme si s nimi povídali v době, kdy má údajně podle mayského kalendáře ten svět skončit.

„Svět se řítí do ďáblovy řiti,“ říkával mystik Josef Váchal. Měl pravdu?

Dušek: Pravda se nedá vyslovit žádnou větou, ale na Váchalově vizi se shodnout můžeme. Pokud si ďáblovu řiť představíme jako něco, čemu astrofyzikové říkají černá díra, tedy objekt, který do sebe postupně vtahuje celý vesmír, pak Váchal přesně předpověděl konec světa. Badatel Carl Johan Calleman upozorňuje, jak zvláštně jsou některé termíny z astrofyziky zabarveny významově. Mají psychologický podtón. Černá díra, to už samo o sobě působí negativně až strašidelně. Kdybychom tomu objektu říkali bílá díra, neděsil by nás. A tohle Váchal ďáblovou řití přesně vyjádřil.

Číst dál...

Za 5 minut dvanáct

Za 5 minut dvanáct

TEXT: Miloslav Stingl, FOTO: Martin Dlouhý

Na internetu je přibližně osm milionů odkazů k 21. 12. 2012, tedy k údajnému konci světa, prý předpověděnému a vypočítanému mayskými indiány. Požádali jsme o vyjádření odborníka na slovo vzatého, pana doktora Stingla.

Jezdím k Mayům už 45 let a protože jsem vydal knihu nazvanou „2012“, a také jsem s P. Štěpánkem zveřejnil v Paříži dílo „Les Civilisations Indiennes du Mexique“, považuji tato katastrofická sdělení o 21. 12. 2012 i za svou osobní causu, a proto bych se k ní chtěl vyjádřit a své Maye obhajovat.

Číst dál...

Mugabeho samota

Mugabeho samota

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Zimbabwský diktátor vyhnal ze země kvůli upevnění své moci bělošské farmáře. Rasismu se zalekli turisté, a tak došlo k tomu, že největší africkou předkoloniální stavbu na jih od Sahary obdivuje pouze nebojácný návštěvník.

Kdysi tu bydlel král, jeho x manželek, x2 konkubín a nejméně deset tisíc poddaných. Nyní je z výstavního města památka UNESCO, ale procházím tudy jen já, moje průvodkyně a plachá tlupa paviánů s červenými zadky. Turisty odradila od návštěvy ruin nedaleko města Masvingo a vůbec celého Zimbabwe bělochožroutská pověst místního tyrana Roberta Mugabeho. Přitom ještě v 90. letech byla Great Zimbabwe jedna z nejnavštěvovanějších památek Afriky.

Monument bez malty

Zeď má na výšku jedenáct metrů a na tloušťku čtyři a já obdivuji, že ještě na nikoho za šest století od vytvoření nespadla. Přeci jen kameny v ní nejsou pospojovány žádným druhem malty, afričtí zedníci je na sebe „jen“ naskládali. Za zdí stojí ještě vyšší kuželovitá věž, která má patrně co do činění s kultem plodnosti, ten byl pro kulturu v království Zimbabwe důležitým společenským faktorem. „Bydlela zde královna a věž jí měla chotě připomínat, když nebyl doma,“ má svoje vysvětlení mladá průvodkyně Sally. Panovník podle ní nebydlel tady, nýbrž v pevnosti na kopci. Její stavitelé využili křivolakých stezek mezi skalisky, doplnili je svými zdmi, takže případní útočníci by se ocitli v pasti jak křižáci v arabské medíně. Na obranu stačilo proti nim vyslat kupu kamenů. Do takto zabezpečeného sídla si monarcha povolával na noc ženskou společnost. Královský trubadúr vystoupil na skalní převis a mocným hlasem zahalekal do údolí, které manželky či milenky se vladaři zachtělo.

Číst dál...

Kdo s koho?

Kdo s koho?

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Třebaže od conquisty uplynulo skoro pět století, indiáni z jihoamerických hor na ni nezapomněli a Španělům neodpustili. Svátek Yawar, kdy se utká kondor s býkem, je důkazem živé paměti.

Každoročně na konci července, u příležitosti Dne nezávislosti Peruánské republiky, slaví indiáni v Apurímacu, odlehlém horském departamentu na jihu Peru, svátek Yawar. Pár zapomenutých vesniček beze jména, ke kterým vedou jen úzké kamenité cesty vykousané ve spirálách do horských masivů And, se na několik dní stanou dějištěm symbolického zápasu, který po celých pět set let nebyl zapomenut. Tady vysoko v horách, na dotek od nebe, si andští indiáni připomínají příběh boje a prolité krve. Yawar fiesta znamená v kečuánštině „Krvavý svátek“.

Souboj býka s kondorem byl a stále zůstává především alegorií a krvavou symbolikou. Býk, zvíře dovezené do andských hor z Evropy, byl indiány odjakživa vnímán jako symbol španělských conquistadorů. Naproti tomu kondor je pro indiány posvátným zvířetem. V prehispánské mytologii je kondor vtělením božstva Apu Kuntur, bytosti představující spojení nebe a země. Vedle pumy a hada jedno ze tří Inky nejvíce uctívaných zvířat. Kondor je zkrátka základním symbolem incké kultury. Ve světle této tradice tak představuje krvavý souboj kondora uvázaného na hřbet býka metaforickou skutečnost, ve které hrdá incká kultura dominuje, kdy „stojí nad“ kulturou evropských dobyvatelů.

Číst dál...

Smrt za úsvitu

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Je ráno na sklonku listopadu, přízemní mrazíky chladí, v údolích se válí mlha a první sluneční paprsky začínají olizovat vrcholky. Vypadá to na příchod krásného, i když studeného dne. Dne, který začne smrtí…

Vše začalo nad sklenkou vína a kamarádovou otázkou, zda bych se nechtěl zúčastnit jejich domácí zabijačky. Zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem jako chlapec pobýval o zabijačkách u strýčka na statku a svou účast jsem bez váhání potvrdil.

A tak stojím spolu s dalšími přáteli na dvoře statku v Mimoni. „Jsi tu začátečník a proto ti dávám funkci pekelníka,“ úkoluje mě kamarád Honza. Pro mě to znamená štípat dřevo, udržovat oheň pod třemi kotli a sem tam podat pomocnou ruku. K ohni mám kladný vztah, štípání dříví mě baví, a tak za pár minut už bublá vroucí voda. Bude jí potřeba víc než dost. Zbytek party se přesouvá do kuchyně, kde nakrájí cibuli a oloupe česnek. Tyto ingre¬dience budou při přípravě zabijačkových pochoutek mizet ve velkém.

Číst dál...

Otroci trnů

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.

"Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.

Číst dál...

Ostrov pokladů

TEXT: EVA UČŇOVÁ

Rozlehlá lávová pole, bezcitné ledovce, žár nitra Země, děsivé i nevšední hodiny ticha a samoty – tím vším se vyznačuje druhý největší ostrov naší planety – Island. Ledová země, kde více než jinde pořád platí zákony divočiny a kde si člověk proti síle přírodních živlů připadá maličký.

Tento ostrov objedete za 24 hodin, tedy když vynecháte Vysočinu a Západních fjordy. Svou velikostí 103 125 km2 se blíží rozloze státu Ohio. Ovcí je tu dvakrát více nežli obyvatel. Na Islandu žije okolo 318 500 lidí. Lávová pole, měsíční krajina a pustiny bez stromů. Voda je tu snad nejčistější na světě. Plavecká sezona díky vytápění termální vodou trvá celoročně. Země skřítků a elfů. A nejen pro to stojí tuhle drsně krásnou krajinu zakusit. Ale varuji vás! Může se vám přihodit, že se vám severský ostrov zaryje tak hluboko do srdce, že už vám nikdy nedá spát...

Číst dál...

Opičí paparazzi

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.

Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group