ikoktejl

12
Tag: 12 Nalezeno 341 výsledků.
Tag: 12 Řazení

Indická Austrálie

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Andamanské ostrovy měly kdysi pověst nebezpečného území, a to nejen kvůli nevraživým domorodcům, ale i kvůli zdejší trestanecké kolonii. Dnes jsou ale nebezpečné už jen pro ty, kteří nesnesou pohled na pravý indický nepořádek.

Historie osídlování ostrovů poněkud připomíná dějiny Austrálie. O původních obyvatelích se na počátku 19. století nevědělo téměř nic a Angličané považovali ostrovy za neobydlené. Ještě dnes jsou původní kmeny, například Ongeové, Sentinelové, Andamanci nebo Jarawové nepříliš probádané a k okolnímu světu se stavějí převážně negativně, což je ale z hlediska zachování jejich identity to jediné rozumné, co mohou dělat.

Pokud nebyli příslušníci původních kmenů pohlceni indickou masou, tak žijí v počtu několika stovek lidí ve vymezených rezervacích, kam mají cizinci vstup zakázán. Jedině přes rezervaci kmene Jarawů vede „transandamanská dálnice“ spojující ostrovy Jižní, Střední a Severní Andaman. Je-li však situace napjatá, doprovázejí projíždějící autobusy vojáci.

Číst dál...

Dostanou na frak?

TEXT: PETRA NEVEČEŘALOVÁ

Turisté pozorují starší paní, jak běhá kolem plastového iglú a nadšeně vypráví o tučňácích. Smutná fakta prokládá vtipnými poznámkami. Na konci prezentace pak zazní tato otázka: nechcete koupit domov pro naše tučňáky?

Když v roce 2000 založil Wilfred Chivell firmu Dyer Island Cruises, která turistům nabízí ekotripy neboli pozorování mořských zvířat z pohodlí lodě, netušil jaké bude slavit úspěchy. Místo toho, aby lidi naložil na loď, ukázal jim zvířata a potom je odvezl zpět, rozhodl se jim nejprve ukázat ekologické problémy místního pobřeží. Hlavním poselstvím společnosti je ochrana tzv. mořské pětky, čili pěti nejvýznamnějších mořských obyvatelů zdejších vod. Sem se řadí velryba jižní Eubalaena australis, delfíni – a to hned dva druhy – delfín skákavý Tursiops truncatus a delfín indočínský Sousa chinensis, velký bílý žralok Carcharodon carcharias, lachtan jihoafrický Arctocephalus pusillus a tučňák brýlový Sphenis¬cus demersus. Právě populace posledně zmiňovaného zvířete za posledních deset let rapidně klesla. Reakcí na snížení populace byl krok organizace IUCN, která přeřadila tučňáka do kategorie „Endangered“ neboli ohrožený.

Číst dál...

Jsme jedineční

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

Spiklo se proti mně peklo, říkal jsem si při vstupu do arcibiskupského paláce. Měl jsem na mysli techniku, selhal mi počítač, notebook i mobil. Vysvětlování na půl stránky. Zachránil mě pán na recepci – vytiskl mé otázky z internetu. Neskončilo to. Notebooku, kde je i funkce diktafonu, v polovině rozhovoru došly baterie. Část rozhovoru naštěstí zůstala, ale peklo pokračovalo. Notebook při přepisu klekl. Veškerá snaha vyletěla do luftu?... Můj zrak se upřel k nebi... S prosbou, aby ti, kdo tomu rozumí, přivedli „peklo“ k poslušnosti, a aby biskup Malý měl pro mé „peklo“ pochopení...

Náš časopis je zejména o cestování. Je pro vás cestování důležité?

Je důležité, protože člověk pozná jiné mravy, jinou kulturu a zároveň si uvědomí, že jsme všichni lidé a přes různost jazyků, zvyků a osobní historie se můžeme vždy domluvit. Je to pro mne hezký zážitek.

Číst dál...

Pozor! Kiumbové

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Obyvatelé keňské vesnice Tabaka tomuto projektu z počátku nevěřili. Nač by měli vyrábět podivné figurky pro jakousi dětskou hru, když mohou nabídnout k prodeji tolik krásných věcí – třeba sošky zvířat? Ty přece umějí. Členům litoměřického občanského sdružení ShineBean tak dalo dost práce vysvětlit jim, že když se naučí z dostupné suroviny, mastku, zhotovovat Kiumby, podle afrických legend nejstarší bytosti na světě, přijdou si na pravidelný příjem, který mohou využít na školní vzdělání svých dětí. Zkušenosti českých dobrovolníků a um keňských řemeslníků nakonec vyústil ve stolní společenskou hru Kiumbiáda, určenou českým dětem.Proč vlastně další nová hra v době, kdy dětské pokojíky praskají ve švech a v záplavě hraček se nevyznají děti ani jejich rodiče? Kiumbiády se podstatně liší od většiny ostatních her a hraček, které nabízejí české obchody. Jsou výhradně z přírodních materiálů, a hlavně – poskytují i přidanou hodnotu v podobě vědomí, že nákupem hry pomáháte lidem v jedné konkrétní africké lokalitě.

Číst dál...

Elitní klub bláznů

TEXT: MARTIN KRSEK

Tajemné společenství s mezinárodní sítí poboček, jehož členové se honosí zvláštními tituly, oblékají se do rituálního oděvu a přísně dodržují předepsané ceremonie. Z takového popisu se může zdát, že Schlaraffia bude něco démonického, asi jako svobodné zednářství. Ale příznivci prapodivného spolku, který před více než 150 lety vznikl v Čechách a dodnes působí v různých koutech světa, by se takovému srovnání od srdce zasmáli. „Básnili a zpívali, poslouchali přednášky a hudební skvosty, vybojovávali mezi sebou rétorické souboje a propůjčovali si znamenitě vypadající řády a vyznamenání, které ovšem měly význam jen uvnitř Schlaraffie. Na sešlosti si oblékali zvláštní výstroj, která se sestávala z šaškovské čapky ozdobené řády a ze široké šerpy, překypující vybojovanými vyznamenáními. Rytířský sál jejich hradu byl vyzdoben širokými meči a dlouhými kopími, které byly při určitých příležitostech taseny,“ tak vzpomíná na setkávání schlaraffů ve třicátých letech 20. století spisovatel Bedřich Rohan, syn schlaraffického rytíře „Egal der Appetitliche“, v civilu praktického lékaře Oskara Rothbauma z Ústí nad Labem. Ta scéna zní neuvěřitelně. Takhle že se chovají dospělí lidé, navíc příslušníci horních vrstev společnosti?

Číst dál...

Válka hrou

TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ

Poprvé v životě jsem měl strach z dětí. Mohlo jim být kolem dvanácti let. Přes rameno AK 47, zarudlé oči, zfetovaní. Na sobě trička amerických hokejových klubů, na hlavách kulichy a na krku africký amulet chránící před smrtí. Jeden si říkal generál Had a druhý generál Ještě jedna válka. A s nimi jsem měl vyjednávat o vydání rukojmí,” vzpomíná na své setkání s dětskými vojáky v roce 1996 Kenneth Cain, tehdejší pracovník OSN v Libérii. I když od konce války v Libérii uplynulo už osm let, mohl by to prožít klidně včera. I v roce 2011 působí v armádách po celém světě kolem 250 000 dětí.

Číst dál...

Vymítač Ďábla

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.

Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.

Číst dál...

Doma v divočině

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.

Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.

Číst dál...

Na tělo

Na  tělo

TEXT A FOTO: ANDREA KAUCKÁ, RENÉ BAUER

Súdán je největší a pro mnohé jedna z nejobávanějších zemí Afriky. Boje, války, zabíjení, fanatismus – to jsou nejkřiklavější vizitky této horké země. My jsme se ale v Súdánu setkali hlavně s přátelstvím, otevřeností a nesmírnou pohostinností. Možná jsme měli jen štěstí.

Súdán je jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Jsou zde velká naleziště ropy, mědi, zlata a slídy. Nekonečné etnické konflikty ale Súdán uvrhly do bídy. Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu neakceptují druhou polovinu národa, původní obyvatele země. Odpírají jí občanská práva a snaží se ji jakýmkoliv způsobem vymýtit. Po dlouhou dobu Jihosúdánce a obyvatele Dárfúru utlačují, dopouštějí se genocidy a vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, a to i po sepsání křehké mírové dohody a přes nátlak OSN k zastavení vraždění.

Číst dál...

Oči na stopkách

Oči na stopkách

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Hlemýždi nebo chcete-li lidově šneci, jsou noční můrou většiny zahrádkářů. Těžce zkoušení pěstitelé dělají všechno možné, aby je ze svých záhonů dostali. Existují však i lidé, kteří se o ně se stejnou zarputilostí starají. Tvorové s domovem na zádech a očima na stopkách pro ně představují výnosné živobytí.

Stojíme u ohrady velké jako plavecký bazén. Za jejími čtyřicet centimetrů vysokými stěnami je však místo vody moře trávy, ze které vyčnívají dlouhé řady prken sestavených do tvaru stříšek. Vzduchem se nese slabé praskání. Připadá mi nějak povědomé. Rozpomínám se na dobu, kdy jsem pracoval v zoologické zahradě. Ovšem – elektrický ohradník. Jeho vedení je skryté na rubové straně ohrady. Vlastně proč ne. Když dokáže udržet uvnitř výběhu paviány nebo třeba lvy, tak jistě zvládne i dvě či tři tuny hlemýžďů.

Číst dál...

Náčelník z Čech

Náčelník z Čech

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Miloslavu Stinglovi bude osmdesát let. Svou první expedici za indiány podnikl už v osmi letech. S rodiči tenkrát vyrazil výletní lodí z Ústí do Děčína. Už od čtyř nebo pěti let totiž četl takové jednoduché, ale dobrodružné příběhy o indiánech, kde se psalo, že žijí v horách. Když proto viděl Pastýřskou stěnu v Děčíně, myslel si, že je tam najde. Tak rodičům utekl a vydal se za nimi.

 

Číst dál...

Případ Pelikán

Případ Pelikán

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

Desítky chatrčí, sluncem rozpálené silnice, povalující se lidé, prašiví psi na každém rohu a vzduch prosycený solí a rybinou. Slunce vypaluje mozek z hlavy. Na každém rohu řvou reproduktory a vy se proplétáte mezi osmahlými rybáři, hipíky a místními opilci. To je severoperuánská Máncora – domov surfařů a pelikánů.

A tady, přímo na břehu Pacifiku, jsem se ubytoval v jedné špinavé díře. Byla to směs betonu, čouhajících drátů, vedra, špíny a smradu. Vybalil jsem si a vydal jsem se zjistit ceny surfů a taky trochu fotit. Jdu podél pláže dál, směrem od koupajících se domorodců. Každý to zná – sůl ve vzduchu, oslepující slunce v kontrastu s chladivým příbojem a příjemný dotyk písku. Při takové chůzi se dá zapomenout na všední život a vzpomínat na představy budoucnosti, malované v mládí. Posloucháte hudbu příboje, opájíte se sluncem, samotou, prostorem a volností. Přitom sledujete ptáky, zejména pelikány. Pelikán je krásný pták, pokud se nekolébá na hladině, vidíte ho vznášet se s rozepjatými křídly neuvěřitelně nízko nad hladinou, tak nízko, že se zdá, že musí každou chvíli zavadit o hladinu a zemřít, protože létá dost rychle. Navíc má v očích výraz, což se třeba o slepici nedá říct nikdy. Je to prostě pták sympaťák, alespoň pro mě. Rozpětí křídel má kolem dvou metrů, a když začne těmi křídly mávat a klapat zobákem, je to projev jeho charismatu.

Číst dál...

Nový rok 2067

Nový rok 2067

TEXT A FOTO: MICHAL THOMA

„Ha-se!“ zakřičí muž stojící na podivuhodném dřevěném voze. „Aj-še!“ ozve se odpověď desítek mladíků třímajících v rukou lana. „Háá!“ trhnou provazy jako jeden muž, až vůz zaskřípe a zakymácí se. Nepálci oslavují Nový rok.

14. dubna 2010 se v himálajském státě Nepál přehoupl kalendář a započal Nový rok 2067. Kalendář Vikram Samvat Nepálci ctí jako národní poklad a řídí se jím ve svém každodenním životě. Turisty, kteří v podvečer posledního dne nepálského roku vyrazili za bujarými oslavami do ulic Káthmándú, ovšem čekalo zklamání. Skutečně svérázné a ojedinělé slavnosti se odehrávaly pouze v historickém městečku Bhaktapur a v blízké vesničce Thimi. Bhaktapurský svátek Bisket džatra a thimijský Sindrúk džatra jsou živými ukázkami bohaté a komplikované kultury Névárců, původních obyvatel káth-mándského údolí.

Číst dál...

Léčba až na krev

Léčba až na krev

TEXT: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ

Myslíte si, že na pití léčivé minerální vody nic není? Omyl. Naši předkové se nejprve báli, že jim při pití zkamení vnitřnosti, a tak se raději na hodiny nakládali do vody, dokud jim netekla krev.

Je červencové ráno na sklonku šestnáctého století. Lázeňský host zabalený do lajntuchu si něco mumlá. Náš lázeňský host má orosené čelo a do vody se mu vůbec nechce, koupe se totiž už šestý týden v řadě. Každý den osm, anebo taky dvanáct hodin.

Podle středověké medicíny za neduhy stojí nerovnováha čtyř základních tělních tekutin – „humorů“ (hlenu, krve, černé a žluté žluče). Do rovnováhy je nejúčinněji dostane pouštění žilou, proto se lidé koupali tak dlouho, dokud jim zkrabacenou, rozmočenou kůží neprosákla krev.

 

Číst dál...

Čelisti strachu

Čelisti strachu

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Pohled do rozevřené tlamy žraloka většinou pozorovateli věští rychlý příchod smrti. Najdou se však tací, kteří pozorování žraloků mají za adrenalinový sport, jejich mekou je městečko Kleinbaai v Jihoafrické republice.

Zpouště Kalahari se vracíme zpátky k jižnímu pobřeží. Naše cesta míří na Cape Agulhas, Střelkový mys, nejjižnější bod afrického kontinentu. Právě tady se střetávají dva oceány, teplý Indický a studený Atlantský, právě tady bychom měli zažít nejvyšší hladinu adrenalinu v životě. Nad poklidnou krajinou se tyčí krásný maják a na břehu odpočívá lodní vrak Meisho Maru. Fouká slabý vítr, moře je poklidné a doufáme, že zítra bude stejné jako dnes a my se dostaneme na jednu ze „žraločích lodí“.

Číst dál...

Mráz přítel člověka

Mráz přítel člověka

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: PETR HORKÝ

„Jak často slýchám, že jsem blázen? Prakticky denně. A nejčastěji to říká, sice s úsměvem a laskavě, moje žena,“ směje se Petr Horký. Sotva totiž zdolal severní točnu, začal plánovat přechod Grónska.

Přejít největší ostrov světa z východu na západ není nic jednoduchého, ale také nic, co by nešlo zvládnout. Pokusit se o to může každý. I vy. Než ale vkročíte na grónský ledovec, musíte splnit několik zásadních podmínek. Bez nich se stanete věčnou součástí nekonečné ledové pustiny.

Číst dál...

Foto návraty

Foto návraty

TEXT A FOTO: JAN SVATOŠ

Jaká pozitiva přináší podstoupení klasické fotografické dřiny s vyvoláváním filmů v temné komoře oproti nenáročnosti digitálních automatů? Expedice Fotografické návraty se rozhodla hledat odpověď na tuto otázku v nehostinných krajinách severní Keni.

Na počátku celého projektu stála touha a zároveň zvědavost – dokážeme ještě dnes pořídit snímky klasickým procesem a dokonce je na místě vyvolat? Jaký smysl má zdlouhavý analogový proces pro člověka v dnešní překotné době? A jak samotné fotografování ovlivňuje práci a myšlení svých tvůrců v terénu, a také kam fotografování na africkém kontinentu dospělo za téměř sto let svého vývoje? Pro realizaci našeho projektu jsme si zvolili oblast bývalého Northern Frontier District, který se dnes nachází v severní Keni. Vyprahlá a převážně polopouštní oblast byla zasažena občanskou válkou a ještě v roce 1991 tu byl vyhlášen výjimečný stav jako důsledek vleklého konfliktu se somálskými povstalci. V neposlední řadě jsme v severní Keni chtěli hledat odkazy prvních fotografických průkopníků – Martina a Osy Johnsonových, kteří v této oblasti ve 20. letech minulého století natáčeli jedny z prvních přelomových filmů o divoké přírodě.

Číst dál...

Božský Pantanal

Božský Pantanal

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Temné laguny řeky Rio Negro jsou pokryty hustým porostem vodních hyacintů, z nichž zírají stovky kajmaních očí. Stačí jejich nepatrný pohyb a klidná hladina se promění v divoké peřeje způsobené úlekem obrovského množství piraní, které jsou všude kolem. Velkolepé přírodní divadlo začíná a lze se jen oddat úchvatné symbióze zdejší fauny a flóry.

Číst dál...

Bezhlavý ostrov

Bezhlavý ostrov

TEXT A FOTO: ROSTISLAV J. PECH

Vyslovíte-li jeho jméno, ucítíte závan pravé exotiky a nefalšovaného dobrodružství. Tajuplný a legendami opředený. Tolik jsem o něm slyšel a přesto jsem si ho nedokázal představit. Skutečnost je prostě jiná: Borneo!

Už jeho jméno je takový malý kvíz. Z přísně geografického hlediska se třetí největší ostrov světa jmenuje Kalimantan. Jenomže severní část, kterou tvoří malajské státy Sabah a Sarawak spolu se sultanátem Brunej, je známější jako Borneo. A tak vlastně záleží na tom, z které strany se k ostrovu přibližujete, jestli z Indonésie či z Malajsie.

Číst dál...

Šťastný to národ

Šťastný to národ

TEXT: LENKA KATILA

Dokud jsem žila v Čechách, měla jsem o Skandinávii poměrně zkreslené představy. Je tam tma, lidé jsou zdrženliví a plni depresí, což z nich spolu s ponurým počasím dělá notorické alkoholiky. Jak hluboce jsem se ale mýlila! Při hlubším zkoumání jsem poznala, že Švédsko je země nádherné přírody a šťastných lidí. Ostatně to dokládají i oficiální statistiky, které kladou Švédsko a ostatní skandinávské země na první příčky v pořadí „šťastných národů”. V čem ale vidí své štěstí a spokojenost sami Švédové?

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group