ikoktejl

12
Tag: 12 Nalezeno 12 výsledků.
Tag: 12 Řazení

Smrt za úsvitu

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Je ráno na sklonku listopadu, přízemní mrazíky chladí, v údolích se válí mlha a první sluneční paprsky začínají olizovat vrcholky. Vypadá to na příchod krásného, i když studeného dne. Dne, který začne smrtí…

Vše začalo nad sklenkou vína a kamarádovou otázkou, zda bych se nechtěl zúčastnit jejich domácí zabijačky. Zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem jako chlapec pobýval o zabijačkách u strýčka na statku a svou účast jsem bez váhání potvrdil.

A tak stojím spolu s dalšími přáteli na dvoře statku v Mimoni. „Jsi tu začátečník a proto ti dávám funkci pekelníka,“ úkoluje mě kamarád Honza. Pro mě to znamená štípat dřevo, udržovat oheň pod třemi kotli a sem tam podat pomocnou ruku. K ohni mám kladný vztah, štípání dříví mě baví, a tak za pár minut už bublá vroucí voda. Bude jí potřeba víc než dost. Zbytek party se přesouvá do kuchyně, kde nakrájí cibuli a oloupe česnek. Tyto ingre¬dience budou při přípravě zabijačkových pochoutek mizet ve velkém.

Číst dál...

Otroci trnů

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.

"Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.

Číst dál...

Ostrov pokladů

TEXT: EVA UČŇOVÁ

Rozlehlá lávová pole, bezcitné ledovce, žár nitra Země, děsivé i nevšední hodiny ticha a samoty – tím vším se vyznačuje druhý největší ostrov naší planety – Island. Ledová země, kde více než jinde pořád platí zákony divočiny a kde si člověk proti síle přírodních živlů připadá maličký.

Tento ostrov objedete za 24 hodin, tedy když vynecháte Vysočinu a Západních fjordy. Svou velikostí 103 125 km2 se blíží rozloze státu Ohio. Ovcí je tu dvakrát více nežli obyvatel. Na Islandu žije okolo 318 500 lidí. Lávová pole, měsíční krajina a pustiny bez stromů. Voda je tu snad nejčistější na světě. Plavecká sezona díky vytápění termální vodou trvá celoročně. Země skřítků a elfů. A nejen pro to stojí tuhle drsně krásnou krajinu zakusit. Ale varuji vás! Může se vám přihodit, že se vám severský ostrov zaryje tak hluboko do srdce, že už vám nikdy nedá spát...

Číst dál...

Opičí paparazzi

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.

Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.

Číst dál...

Indická Austrálie

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Andamanské ostrovy měly kdysi pověst nebezpečného území, a to nejen kvůli nevraživým domorodcům, ale i kvůli zdejší trestanecké kolonii. Dnes jsou ale nebezpečné už jen pro ty, kteří nesnesou pohled na pravý indický nepořádek.

Historie osídlování ostrovů poněkud připomíná dějiny Austrálie. O původních obyvatelích se na počátku 19. století nevědělo téměř nic a Angličané považovali ostrovy za neobydlené. Ještě dnes jsou původní kmeny, například Ongeové, Sentinelové, Andamanci nebo Jarawové nepříliš probádané a k okolnímu světu se stavějí převážně negativně, což je ale z hlediska zachování jejich identity to jediné rozumné, co mohou dělat.

Pokud nebyli příslušníci původních kmenů pohlceni indickou masou, tak žijí v počtu několika stovek lidí ve vymezených rezervacích, kam mají cizinci vstup zakázán. Jedině přes rezervaci kmene Jarawů vede „transandamanská dálnice“ spojující ostrovy Jižní, Střední a Severní Andaman. Je-li však situace napjatá, doprovázejí projíždějící autobusy vojáci.

Číst dál...

Dostanou na frak?

TEXT: PETRA NEVEČEŘALOVÁ

Turisté pozorují starší paní, jak běhá kolem plastového iglú a nadšeně vypráví o tučňácích. Smutná fakta prokládá vtipnými poznámkami. Na konci prezentace pak zazní tato otázka: nechcete koupit domov pro naše tučňáky?

Když v roce 2000 založil Wilfred Chivell firmu Dyer Island Cruises, která turistům nabízí ekotripy neboli pozorování mořských zvířat z pohodlí lodě, netušil jaké bude slavit úspěchy. Místo toho, aby lidi naložil na loď, ukázal jim zvířata a potom je odvezl zpět, rozhodl se jim nejprve ukázat ekologické problémy místního pobřeží. Hlavním poselstvím společnosti je ochrana tzv. mořské pětky, čili pěti nejvýznamnějších mořských obyvatelů zdejších vod. Sem se řadí velryba jižní Eubalaena australis, delfíni – a to hned dva druhy – delfín skákavý Tursiops truncatus a delfín indočínský Sousa chinensis, velký bílý žralok Carcharodon carcharias, lachtan jihoafrický Arctocephalus pusillus a tučňák brýlový Sphenis¬cus demersus. Právě populace posledně zmiňovaného zvířete za posledních deset let rapidně klesla. Reakcí na snížení populace byl krok organizace IUCN, která přeřadila tučňáka do kategorie „Endangered“ neboli ohrožený.

Číst dál...

Jsme jedineční

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

Spiklo se proti mně peklo, říkal jsem si při vstupu do arcibiskupského paláce. Měl jsem na mysli techniku, selhal mi počítač, notebook i mobil. Vysvětlování na půl stránky. Zachránil mě pán na recepci – vytiskl mé otázky z internetu. Neskončilo to. Notebooku, kde je i funkce diktafonu, v polovině rozhovoru došly baterie. Část rozhovoru naštěstí zůstala, ale peklo pokračovalo. Notebook při přepisu klekl. Veškerá snaha vyletěla do luftu?... Můj zrak se upřel k nebi... S prosbou, aby ti, kdo tomu rozumí, přivedli „peklo“ k poslušnosti, a aby biskup Malý měl pro mé „peklo“ pochopení...

Náš časopis je zejména o cestování. Je pro vás cestování důležité?

Je důležité, protože člověk pozná jiné mravy, jinou kulturu a zároveň si uvědomí, že jsme všichni lidé a přes různost jazyků, zvyků a osobní historie se můžeme vždy domluvit. Je to pro mne hezký zážitek.

Číst dál...

Pozor! Kiumbové

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Obyvatelé keňské vesnice Tabaka tomuto projektu z počátku nevěřili. Nač by měli vyrábět podivné figurky pro jakousi dětskou hru, když mohou nabídnout k prodeji tolik krásných věcí – třeba sošky zvířat? Ty přece umějí. Členům litoměřického občanského sdružení ShineBean tak dalo dost práce vysvětlit jim, že když se naučí z dostupné suroviny, mastku, zhotovovat Kiumby, podle afrických legend nejstarší bytosti na světě, přijdou si na pravidelný příjem, který mohou využít na školní vzdělání svých dětí. Zkušenosti českých dobrovolníků a um keňských řemeslníků nakonec vyústil ve stolní společenskou hru Kiumbiáda, určenou českým dětem.Proč vlastně další nová hra v době, kdy dětské pokojíky praskají ve švech a v záplavě hraček se nevyznají děti ani jejich rodiče? Kiumbiády se podstatně liší od většiny ostatních her a hraček, které nabízejí české obchody. Jsou výhradně z přírodních materiálů, a hlavně – poskytují i přidanou hodnotu v podobě vědomí, že nákupem hry pomáháte lidem v jedné konkrétní africké lokalitě.

Číst dál...

Elitní klub bláznů

TEXT: MARTIN KRSEK

Tajemné společenství s mezinárodní sítí poboček, jehož členové se honosí zvláštními tituly, oblékají se do rituálního oděvu a přísně dodržují předepsané ceremonie. Z takového popisu se může zdát, že Schlaraffia bude něco démonického, asi jako svobodné zednářství. Ale příznivci prapodivného spolku, který před více než 150 lety vznikl v Čechách a dodnes působí v různých koutech světa, by se takovému srovnání od srdce zasmáli. „Básnili a zpívali, poslouchali přednášky a hudební skvosty, vybojovávali mezi sebou rétorické souboje a propůjčovali si znamenitě vypadající řády a vyznamenání, které ovšem měly význam jen uvnitř Schlaraffie. Na sešlosti si oblékali zvláštní výstroj, která se sestávala z šaškovské čapky ozdobené řády a ze široké šerpy, překypující vybojovanými vyznamenáními. Rytířský sál jejich hradu byl vyzdoben širokými meči a dlouhými kopími, které byly při určitých příležitostech taseny,“ tak vzpomíná na setkávání schlaraffů ve třicátých letech 20. století spisovatel Bedřich Rohan, syn schlaraffického rytíře „Egal der Appetitliche“, v civilu praktického lékaře Oskara Rothbauma z Ústí nad Labem. Ta scéna zní neuvěřitelně. Takhle že se chovají dospělí lidé, navíc příslušníci horních vrstev společnosti?

Číst dál...

Válka hrou

TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ

Poprvé v životě jsem měl strach z dětí. Mohlo jim být kolem dvanácti let. Přes rameno AK 47, zarudlé oči, zfetovaní. Na sobě trička amerických hokejových klubů, na hlavách kulichy a na krku africký amulet chránící před smrtí. Jeden si říkal generál Had a druhý generál Ještě jedna válka. A s nimi jsem měl vyjednávat o vydání rukojmí,” vzpomíná na své setkání s dětskými vojáky v roce 1996 Kenneth Cain, tehdejší pracovník OSN v Libérii. I když od konce války v Libérii uplynulo už osm let, mohl by to prožít klidně včera. I v roce 2011 působí v armádách po celém světě kolem 250 000 dětí.

Číst dál...

Vymítač Ďábla

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.

Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.

Číst dál...

Doma v divočině

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.

Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group