ikoktejl

12
Tag: 12 Nalezeno 6 výsledků.
Tag: 12 Řazení

Editorial 12/2018

Editorial 12/2018
V metropoli laskavosti   Ve víru velkoměsta to hučí jako v úlu. Lidské mraveniště, které se ráno dá do pochodu. Doprava, doleva, rovně… Každý má svůj směr a cíl. Stanice metra jako ústa velryby polyká to lidské hemžení. Před vchodem je vyznačena červená čára a na ní nekompromisní sdělení: nepít, nejíst, nežvýkat. Ano, to se v metru v tchajwanské metropoli Tchaj-pej nesluší. A když se to nesluší, tak se to nedělá. Jak prosté. Procházím turniketem a dál útrobami čisťounkého dopravního uzlu ve městě s více než dvou a půl milionem obyvatel. Na zemi i na stěnách jsou nálepky varující cestující před možným nebezpečím: Pozor schod, pozor, ať neuklouznete, pozor, držte se zábradlí, pevně. Máte pocit, že procházet prostorem metra je jako se pohybovat na válečné stezce. Na druhou stranu mají Tchajwanci pravdu, že obezřetnosti není nikdy nazbyt a jistá organizovanost není od věci. Míjím cedulku „Watch your step“ a směle otevírám dveře toalety. Na nich nechybí nálepka „Don´t forget your belongings“. Tak jo, kontroluji si, jestli jsem na záchodě nezapomněla tašku, a jdu na peron. Ani bych si jich nevšimla, kdyby mě neupozornil průvodce Albert: „You must stand here in the line.“ Na zemi jsou žluté čáry s nápisem „Line up here“. Rozhlédnu se kolem a skutečně, cestující se způsobně řadí do vyznačeného prostoru. Nepsané pravidlo říká, že ten, kdo je mimo čáru, je zpravidla cizinec. Nechci dělat České republice ostudu, a tak si stoupám pěkně do fronty. Nastupuji do metra, kde se nikdo nestrká, každý ví, kde je jeho místo, kudy má jít a kde má sedět. Albert mě upozorňuje, že modré sedačky jsou pouze pro seniory, handicapované a těhotné ženy. V překladu to znamená, že by vás měla hanba fackovat, zasednout jim místa. Na okně visí nálepka: sundejte si batoh, ať nemačkáte ostatní. Desetiminutová vyjížďka tchajwanským metrem byla zároveň exkurzí o pravidlech lidské slušnosti uplatňovaných v běžné praxi.   O 24 hodin později v metru v Praze. V bistru do sebe rychle soukám sendvič a kafe, orbitky zasouvám hluboko do kabelky. Čekám, až přijede metro, a kdyby na zemi byl označený prostor pro cestující, stojím ve frontě. Člověk si zjevně zvykne nejen na šibenici, ale i na dobré mravy. Cestování kultivuje a dělá z nás lepší jedince.   Přeji vám spolu s redakcí krásný rok 2019 bohatý na cesty blízké i vzdálené.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

Editorial 12/2017

Editorial 12/2017

Přejít na články z Koktejlu 12/2017

Dýchat dobro

Sál je zaplněný do posledního místečka. Převažují v něm Afroameričané, kteří se pro tuto událost maximálně vyfintili včetně ratolestí. Ve vzduchu visí atmosféra velkého očekávání, že se něco bude dít. Napětí rozetne hlas jako břitva, který by mohl klidně patřit Mariah Carey nebo Whitney Houston. Z publika se ozývá nadšený aplaus. Někteří zpívají, tančí a vzývají boha. Vypadají jako posedlí. Posedlí dobrem. Místo vzduchu jako bychom najednou vdechovali esenci laskavosti, úsměvů, tolerance a vzájemného respektu. Pastor nás vyzývá, abychom se otočili, pozdravili se a objali svého souseda. Otevřeli svá srdce. Na malý okamžik mám pocit, že se může dít něco tak utopického, jako je láska mezi všemi lidskými bytostmi navzdory jejich vyznání, barvě pleti, pohlaví a dalším mnoha odlišnostem, jež nás dělají jedinečnými. Gospelová bohoslužba v Harlemu pro mě byla vrcholným zážitkem, který jsem si odvezla z New Yorku, a to nejsem věřící.

Prosincové téma jsme věnovali síle, bez níž nelze zvládnout životní zkoušky. Ať už pramen své energie čerpáte v kostele, v přírodě či jinde, přeji vám, aby nikdy nevyschl.

Užijte si rok 2018 v plné síle.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 12/2016

Editorial 12/2016

Přejít na články z Koktejlu 12/2016

Strážní andělé nás potřebují

Je hezké najít ve schránce dopis. Škoda, že ve zrychlené době jim věnuje svůj čas už jen málokdo, a tak schránku plní složenky, faktury a letáky se super slevami. Ty si svou cestu vždycky najdou. Před pár dny ke mně dorazila objemná obálka, už jsem ji chtěla vyhodit v domnění, že jde o předvánoční marketingovou akci, ale neudělala jsem to. Otevřela jsem ji a začetla se do příběhů lidí investujících svůj život do pomoci lidem tam, kde je jich nejvíce třeba. Strážní andělé v akci, kteří ale nemohou dělat zázraky bez léků, očkovacích látek a nezbytné zdravotní péče. Černý puntík o velikosti většího knoflíku vyobrazený v dopise měl děsivé sdělení: tudy by extrémně podvyživené dítko protáhlo ruku. Pravda občas bolí a tohle byl ten případ. Nemohu změnit svět, ale svým darem dokážu někomu změnit život, a to není málo.

Dcera už má napsaný dopis Ježíškovi, a tak i já musím napsat své přání, snad svého adresáta najde:Milý Ježíšku, nevím, jestli mi to můžeš splnit, protože je mi jasné, že toho máš nad hlavu. Přeju si, aby české časy hojnosti trvaly co nejdéle a otiskly se nejen do materiálních radostí, ale i do mezilidských vztahů. Potřebujeme co nejvíce slušnosti a porozumění. Protože jak známo, láska je jediná hodnota, která se dělením násobí. Tak na nás prosím nešetři.

Přeji vám krásné Vánoce a vymazlený rok 2017

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 12/2015

Editorial 12/2015

Přejít na články z Koktejlu 12/2015

Člověk člověku… beránkem?

Vůně Vánoc je ve vzduchu. Sofinka mě uprosila, abych se s ní po stopadesáté podívala na Lásku rohatou, rezignuji a usínám s pohádkově vyčištěnou hlavou. Ráno telefon. Maminka: „Slyšela jsi, co se stalo v Paříži? Pusť si televizi!“ Z pohádky rovnou do hororového rána. Mrtví, ranění, krev, panika, hon na teroristy… Přepínám z jednoho kanálu na druhý, dobré zprávy zjevně došly. Sofinka stojí v pyžamku před televizí, v ruce drží plyšáka a ptá se mě, co se stalo? „Někteří lidé jsou zlí a dělají ostatním špatné věci,“ snažím se vysvětlit situaci ani ne čtyřleté dceři. „A proč je dělají?“ nenechá se odbýt. „Protože nás nemají rádi.“ „A proč…?“ I na prostou otázku je někdy těžké najít prostou odpověď.

Dívám se na Facebook a mám pocit, že se brodím bahnem zloby, zášti a negace, slušnost se stává cizím pojmem, virtuální svět, v němž si každý může nasadit fiktivní masku, dává různým individuím křídla a odvahu, jež jim v reálném životě chybí. Modli se za Paříž, vykřikují jedni. A proč se nemodlíš za Bejrút, tam taky teroristi zavraždili spoustu civilistů, ale koho to zajímá? Indonésie je v plamenech! Právě zažíváme největší ekologickou katastrofu 21. století, lidi jsou v pekle, živočišné druhy vymírají, proč se média tváří, že je to okrajová zpráva? Nechci zápolit o nejkatastrofálnější katastrofu. Odhlašuji se.

A modlím se. Kéž bychom jako lidstvo nepřišli o srdce a o rozum. Nejlépe to vystihl filmový Švejk, když pod palbou děl pravil: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ Svatá pravda.

Mějte krásný advent a nedovolte nikomu a ničemu, aby vám ho pokazil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2014

Editorial 12/2014

Přejít na články z Koktejlu 12/2014

Vůně dálek a benzinu

Nikdy jsem neviděla modřejší nebe nežli to, které jako koberec beze šmouh viselo nad Atacamou. Dokonalost je krásná. Máme naložený džíp a vyrážíme k Národnímu parku Nevado Tres Cruces, do opuštěného solného království. Ideální chilská destinace pro ty, kteří se nechtějí strkat o místo s dalšími cestovateli. Tady můžete mít problém opačný - potkat vůbec někoho, i kdybyste si to přáli, snad kromě horníků, kteří se dřou ve zlatoměděných dolech. Auto máme naložené zásobami včetně kanystrů s benzinem, nehrozí, že bychom cestou minuli pumpu. Sjíždíme z hlavní silnice a s ní jako by zmizely ukazatele, které by nás navedly. Místní vědí a turistů sem jezdí poskrovnu, takže v lepším značení asi Chilané nespatřují smysl.

GPS nemáme. Na letišti v Copiapó se pán v autopůjčovně tvářil překvapeně, že byla součástí naší objednávky. Nada. Musíme se spolehnout jen sami na sebe Stoupáme a nepříjemný tlak v mé hlavě sílí, jako by v ní někdo bouchal kladívkem. Benzin je cítit všude, nenápadně proniká do našeho oblečení, sušenek, toastového chleba... Příště si půjčíme auto, kde kanystry pojedou připevněné zvenčí a nikoliv s námi. Teď nezbývá než vydržet. Naštěstí všechny cesty vedou do Říma. Otřepané rčení se naplnilo i tentokrát, a my jsme nakonec dorazili k malebné Laguně de Santa Rosa uprostřed nehostinné pustiny. Ticho nebylo nikdy tišší, civilizace vzdálenější a duše zklidněnější.

Přeji vám krásné svátky a ať pokaždé najdete svůj cíl.

Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 12/2013

Editorial 12/2013

Přejít na články z Koktejlu 12/2013

Reálně (ne)reálné

V Paříži jsem pochopila, že linka mezi tím, co skutečně je a co skutečně není, je proklatě tenká. Možná tenčí nežli jediný list papíru. Nejdřív jsem se ale musela potopit, abych uvěřila. „Připravená na ponor?“ zeptal se mě anglicky Cedrick s roztomilým francouzským přízvukem. Nemohla jsem jinak, nežli mu odpovědět stejně roztomile: „Oui.“. A tak jsme se propadli devadesát metrů hluboko do hlubin Středozemního moře v blízkosti Toulonu k vraku lodě Ludvíka XIV., s poetickým názvem –- La Lune (Měsíc). Její osud však byl tragický. V roce 1664 nebyla vpuštěna do bezpečí toulonského přístavu, potopila se a spolu s ní i stovky mužů a šedesát tisíc artefaktů. A my jsem se teď po 350 letech procházeli po dně, abychom probádali tyto podmořské Pompeje. „Vidíš tenhle kanoón,?“ ukazuje Cedrick na místo pod mýma nohama. „Ten je z litiny“. „Podíváme se pod zem, jak je hluboko. A támhle tenm je ze železa, poznáš to podle usazenin. A támhle…“ Chrlí ze se sebe Cedrick jednu informaci za druhou. Asi po hodině se mi začíná točit hlava. Ne však z mořské hloubky, ale z brýlí. 3D brýlí. To celé totiž bylo jen jako, i když tak blízko skutečnosti. Co jsme viděli na dně, totiž skutečně na dně je. Společnost Dassault Systemes se zabývá možnostmi využití virtuální reality ve vědních oborech, a tak vyslala na dno robota, který vše důkladně naskenoval. Odborníci data převedli do 3D a historikům se tak otevřelyi netušené možnosti dalšího výzkumu.

Abych nezapomněla, během tří hodin jsem se potopila k historickému vraku, procházela se po ledovcích v Grónsku, stala se součástí obrazu Paula Gauguina…

Do té doby jsem 3D technologie vnímala jen jako neškodnou zábavu v kině anebo jako nebezpečí pro ty, kteří utíkají ze svého skutečného života do toho umělého a pak se ztratí. Díky vlastní zkušenosti jsem pochopila, že virtuální realita v sobě skrývá možnosti, které by posunuly možnosti vědeckých výzkumů., Dděti by začala bavit výuka, a nikomu by se nechtělo z muzea. Cesta k takovému cíli je dlouhá, i když nikoliv nereálná.

A co vám virtuální realita nedá? Vůni rozkvetlé louky, radost ze sSlunce, ruměnce ve tvářích, požitek z dobrého jídla… Tak nezapomeňte opravdu žít.

Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group