Roční předplatné 499 KčDivoká růže
TEXT A FOTO: VLADIMÍR ŠOLTYS
„To je můj včelín,“ říká pyšně náš hostitel. Ten první mi v zimě odnesl medvěd!“ Medvěd? Jsme přece ve městě! „To nic není. Sousedovi ulovila puma psa přímo na zahradě...“
Sedíme na verandě rodinného domu v Canmore, městečko usazené v klínu Skalnatých hor máme jako na dlani. Údolí řeky Bow ho utápí v záplavě paprsků, když slunce zapadá za jeden z vrcholů horského masivu Mt. Rundle. Kanadské babí léto je stejně přívětivé jako to naše. Usrkáváme ze širokých sklenic skotskou single malt whisky, jsme návštěva z daleké domoviny, a tak si užíváme čechokanadské pohostinnosti. Pár metrů od domu je pečlivě narovnaná hranice dřeva. Ne na topení, tady se topí levným zemním plynem. Dřevo je na letní opékání steaků a v podstatě čehokoliv, co se opéci dá, jak už je na tomto kontinentu zvykem.
Karibu v ohrožení
TEXT A FOTO: MARTIN LIPINA
Pro většinu Američanů je Aljaška vrcholem představ o naprosté divočině. Pro Aljaškany je však tím pravým pokladem kanadský sever. Ubrání se však zájmům těžařských firem?
Konečně! Řekneme si v údolí Wind River. Řeka o něco širší než potok má více vody a rychlejší proud, než byste čekali. Kotvíme u protějšího břehu jako stvořeného pro tábořiště. Žasneme nad průzračnou vodou řeky Wind. Nemá snad ani zrníčko kalu a oblázkové dno jako by bylo z vybroušených krystalků verdelitu, čím hlubší, tím je voda zelenější. Plnými doušky hltáme ledově křišťálovou vodu. Lepší jsem v životě nepil! Za kopcem pokrytým smrky se rozléhá plochá část údolí. Suť oblázků a travnaté louky nažloutlé po drsné zimě. Před úpatím oblé rezavé hory se z tajícího ledu a sněhu splétá potok. Potůčky vytékají zpod ker, které s bílými, okrovými a červenými oblázky tvoří úchvatnou barevnou mozaiku.
Doma v divočině
TEXT: MICHAL DVOŘÁK
Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.
Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.
Zkrocený západ
TEXT: VÍT MOUDRÝ
Kanadská jízdní policie je jedním z nejvýraznějších symbolů země. Asistovala postupnému osidlování amerického západu, stejně jako zlaté horečce na Yukonu na přelomu 18. a 19. století. A dodnes je největším kanadským policejním sborem.
Ještě před necelými dvěma sty lety byla celá oblast dnešní Kanady na západ od Velkých jezer bílým mužem neosídlená a dokonce z velké části také nezmapovaná. Tuto obrovskou oblast dlouhá léta vlastnila soukromá společnost Hudson´s Bay Company. Teprve v roce 1870 území severozápadu koupila kanadská vláda a následně byly vytvořeny nové kanadské provincie. Do Ottawy, hlavního města Kanady, ale začaly ze západu brzy docházet první zprávy o živelném osidlování a o brutálním vraždění indiánů. K průniku obchodníků a lovců přitom docházelo většinou z území Spojených států, jejichž severní hranice byla již tehdy na 49° severní šířky. Poslední kapka trpělivosti přetekla kanadské vládě po masakru v Cypress Hills. Na jaře 1873 zde tábořila skupina amerických lovců kožešin, kteří používali i na zdejší drsné poměry ty nejotřesnější metody lovu. Trávili maso zabitých bizonů jedem, tím se pak otrávili vlci a kojoti, jejichž kůže se tak stávaly snadnou kořistí. Ale to, že se často otrávili indiáni i jejich děti, nikomu nevadilo. Lovci získávali kožešiny od indiánů jak se dalo. Většinou podlými způsoby a okrádáním, nejčastěji pak výměnou za ředěnou whisky, v lepším případě za korálky, zrcátka a jiné cetky. Tehdy také tato skupina lovců pátrala po zlodějích, kteří jim ukradli několik koní. Nejvíce podezřelí byli indiáni, a tak lovci vyvraždili první indiánský tábor, na který narazili.
Vypravěči příběhů
TEXT: VÍT MOUDRÝ
Stojím před zašlým, časem a hlavně drsným počasím omšelým totemem. Musel být kdysi krásný, říkám si v duchu s pohledem na ještě dnes patrné a úctu vyvolávající mohutné symboly a detaily. Hlava mi nebere, proč takovou krásu první národy, jak se zde indiánům říká, neudržovali, neopravovali? Až časem se to přímo od nich dovídám.
Totem má svou symboliku, spirituální výraz, a často bývá spojen s nějakým příběhem, který se skutečně odehrál nebo se tvůrcům například zdál. Ten potom dostal podobu totemu a stal se výrazem a součástí jedné osoby nebo dokonce celého společenství. Zub času ale totem postupně v drsných podmínkách kanadského severozápadu devastuje. A když už hodně, je to nejlepší pokyn pro indiány, že mají udělat totem nový. A opravit ten starý? Nikoliv. Starý příběh přeci také nejde opravit. Jednoduché, že?
Zahnali ho na útěk
Existují dva Ledovcové národní parky. Jeden z nich je rozlehlý světoznámý park v severních Skalistých horách Montany Druhý je o mnoho menší, méně okázalý a chudší Ledovcový národní park ležící mezi městy Revelstokem a Goldenem v Britské Kolumbii v Kanadě. Leží západně od Skalistých hor v jen o něco málo okázalejším pohoří Selkirk. Je to zhruba 200 milseverozápadně od slovutnějších a více propagovaných parků. Oba tyto parky se však téměř rovnocenně dělí o neslavný primát v počtu osob napadených nebo usmrcených zde domáckými grizzly medvědy.
Ocelová tepna Kanady
Good morning. America, how are you?" line se z kazetového přehrávače naše oblíbená svižná melodie, kterou si pouštíme několikrát denně. Po chvíli vystřídá „Dobré ráno" westernová skladba „Canadian Pacifik", která baladicky vypráví o železnici, protínající kontinent od východu k západu, od Atlantiku k Tichému oceánu v délce přes tři tisíce mil. V kapse máme pár tisíc dolarů, před sebou nejistou budoucnost, ale touhu po dobrodružství a poznání.
Pokusily se o útěk!
Unikátní reportáže světoznámého kanadského novináře Mika Cramonda, které byly KOKTEJLU poskytnuty jako prvnímu a jedinému časopisu, vyvolaly v čísle čtyři a pět velký čtenářský ohlas. Proto jsme pro vás přichystali další pokračování, které by na těchto stránkách mělo vycházet až do konce roku. Rád vzpomínám na jednu z vedlejších cest podél severního konce jezera Okanagan v Britské Kolumbii.
RUB A LÍC ESKYMÁCKÉ TVÁŘE
Saně zabrzdily několik set metrů od lovce, který trpělivě vyčkával nad otvorem v ledu, až se přiblíží tule ň. Ze saní vystoupil muž a pomalým, nejistým krokem se blížil k ledovci. Měl strach. Mnohokrát slyšel, že tito lidé, divocí a útoční, bez rozpaků dokážou zabít, zvláště cizince. Když se muž přiblížil na několik kroků, lovec se náhle prudce otočil, a třímaje v rukou nůž, stál připraven v obranném postoji.
... A PAK NÁS SEBRALI
Přečetli nám takové varování, že zablokováním cesty se dopou štíme trestného činu, a že když neodejdeme, seberou nás. Ani jsme se nehnuli . . . „ Štěpánovi je jedenatřicet a přestože nosí ryze české jméno a mluví plynně česky, je kanadský občan. Jeho rodiče emigrovali, když mu ještě nebylo ani pět. Jeho dívce Janě je taky jedenatřicet a přestože se jmenuje Talbotová a je čistokrevná Kanaďanka, snaží se taky mluvit česky.
Gloria MOŘSKÁ TAXIKÁŘKA
„Tady nemůžeš fotit, povídá nevraživě Indián oděný do žlutého nepromokavého pláště a otesávající ostrou motyčkou obrovitý kmen. Dlouhé šupiny dřeva, některé stočené do kroužků jako prstýnky, mu padají k nohám. „Rád bych věděl proč, namítám nejistě. A po kratičké chvilce napětí opatrně dodávám: „Tobě to vadí? Gloria Talbot stojící vedle mne se potutelně uculuje.
V LEDOVÉM OBJETÍ ŘEKY TATSHENSHINI
V nenápadné pražské uličce „Na Rybníčku“se v nevelké kanceláři, která nese na dveřích nápis TREKKING CAMERA, scházejí lidé, kteří dokáží zorganizovat expedici na jakékoli místo této planety. Prostě mají na stěně mapu světa, a když je nějaké místo zaujme, zabodnou do něj vlaječku a do roka a do dne jsou tam. Ale tím pro ně dobrodružství teprve začíná. Když jako první na světě přeletěli z Asie do Ameriky přes Beringovu úžinu obyčejným rogalem, mohl si člověk říci: splněný životní sen.
Divoký Yukon. Dnes sem mnozí jezdí zastřelit si vlka, losa, soba či medvěda
Na lovu humrů
Mistr skoku
Medvědi versus lidé
A VYNDEJTE NÁM POPELNICI
KOLESOVÉ PARNÍKY NA YUKONU
V DIVOČINĚ BRITSKÉ KOLUMBIE
Jak se v kanadském lese prodávají knihy a jak Indiáni harpunují královské lososy, čtěte v článku manželů Páleníčkových.
KDYŽ KLUK ŘÍKÁ, ŽE CHCE BÝT COWBOY
TEXT A FOTO: Martin Kaňák
Je svěží zářijové ráno, slunce se právě vyhouplo nad obzor a začíná svou celodenní pouť nad prérií kdesi daleko na východě nad Saskatchewanem. Stojím na křižovatce 36. street s transkanadskou dálnicí
