Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)
Roční předplatné 249 KčEditorial Special Austrálie
Přejít na články z Koktejlu Special Austrálie
Země OZ íků
Když jsem byla malá – hodně malá, dostala jsem od táty přívěšek, který jsem si hrdě připínala na každý kus oblečení. Byl na něm klokan s podivně zářícíma rudýma očima, mně se ale i tak líbil, protože představoval něco velmi exotického, ze země nepředstavitelně vzdálené. Říše snů, která se mi zjevovala jen v atlase. Později mě zasáhl podobně jako generaci mých vrstevníků seriál o klokanici Skippy. Vzdálený kontinent si mi tak stával bližší, i když jsem do něj vstupovala jen v pyžamu při sledování Studia Kamarád. Ve škole jsme Austrálií proletěli a marně se snažím vzpomenout si, co jsme se o ní učili. Moje myšlenky asi tehdy běhaly po jiných rovnoběžkách. Po sametové revoluci, kdy se hranice otevřely a nic už nebylo tak odlehlé a nepředstavitelné, se moji kamarádi dychtivě rozletěli do všech stran světa. Někteří z nich, jakoby chtěli dohlédnout až na jeho konec, dosedli na oranžově zbarvenou půdu, aby viděli zemi, o níž dosud mohli jen snít. Sny jsou ale šálivé a realita skutečná.
Mnoho vody uteklo a moji kamarádi tam stále jsou a jejich řady se rozrůstají, založili rodiny a „v zemi Ozíků“ zapustili kořeny. I když chuť českého piva je v představách často šimrá na jazyku a v mysli stále mají malebnost Českého středohoří, nechce se jim už sundat žabky a vzdát se „nesnesitelné lehkosti bytí“ v australském podání. Buď jim to přáno. A my, kteří máme rádi Říp na dohled, už nemusíme snít o zemi „někde tam dole“, ale můžeme ji objevovat, co nám chuť a peněženka dovolí.
Ozzie, ozzie, ozzie! Oi! Oi! Oi! (kapitolu věnovanou australskému slangu najdete na straně …)
Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Obsah - Kompletní přehled článků v čísle
Mapa Austrálie
Noemova archa na pevniněKde ožívají zaprášené učebnice o dávné fauně
Gondwana na dně
Kadimakara ze Snového časuPřežili bájní tvorové minulosti?
Terra Australis InkognitaDobyvatelé „Jižní země“
Tasmanova zeměZklamání kapitána A. J. Tasmana
Je to malé a hezkéSoutěžní kvíz
Nedostižný James CookNejvětší mořeplavec a pokořitel kurdějí
V Cookových stopáchCestovatel Jiří Kolbaba
Zaoceánský žalářPrvní australští kolonisté z Velké Británie byli trestanci
Rudé srdce„Místo, které hází stín,“ bere dech
Děti díky duchůmmají ženy Austrálců
Trubka od termitůNebýt hmyzu, nemáme didgeridoo
Vdechnout dřevu životKousek Austrálie na severu Čech
SydneyDříve trestanecká osada, dnes 10. nejlepší místo k životu
Plážování jako národní hobbyJedenáct tisíc pláží pro relax i adrenalin
Zlatá horečkaŠílenství, které postihlo všechny vrstvy obyvatelstva
Diamantový důlBlýskavá rozkoš za 450 000 000 dolarů
Lovec ptakopyskůCestovatel vůlí osudu
Paleontologův senMalá Amber objevila miliony let starou fosilii
Ve světě dinosaurůPutování pravěkými pralesy
Steve IrwinLovec krokodýlů dostal ránu do srdce
Hopsavý symbolProč se klokan málem jmenoval skokan?
Australská zooBizarní tvorové na nejmenším kontinentu
Blahodárný eukalyptusJeho kořeny slouží jako vysavač vody
Toxická závislost medvídka koalyRozčepýřené krasavice
Banksie to s ohněm umíPoklady Botanické zahrady v Liberci
Klokaní pracky i nebezpečný kopřivákLétající klacek
Domorodci s ním loví, vaří i sekají trávuDomorodá fyzika
Bumerang je srdeční záležitostRozhovor s Michalem Vejlupkem, prezidentem České bumerangové asociace
Vinařská pidivelmocExtrémní aroma, které ohromilo svět
Na skok na ostrově klokanů
Ozzie barbieKe grilování nemusíte mít důvod
Velbloudí závodyI pro místní zkušené jezdce je jízda na dromedárech noční můrou
Afghánští velbloudáři dali jméno železnici
Z garáže do šlechtického stavuStrhující jízda pana Black Jacka
Boj o míč, nebo o životFooty není pro chlapečky
Thomas Wills Od kriketové pálky k sebevraždě
ThorpédoNejlepší plavec, jaký kdy skočil do bazénu
Kouzla australských silnicanebo všechno je jinak
S palcem nahoru920 kilometrů za 3 týdny
Země tam někde doleKult australských rockerů a jejich balad
AC/DCAustralský vývozní artikl číslo 1
Buš, samota a eukalyptyRecept na Nobelovu cenu
Jak to vidí Ozíci?
Milionář z bušeNatěrač Dundee
Růžové Mrtvé moře
Snadno a rychle Australanem
Jak zvládnout OZZIE LINGO
Luštěte a vyhrajte
Trek u krokodýla Dundee
TEXT: Eva Palátová
Učebnice jsou vůči Austrálii tuze zákeřné: 8 z 10 nejjedovatějších hadů světa, pavouci, štíři, krokodýli, žraloci a příšera nejstrašnější – paranoia. Všechno špatně! Kde vězí zakopaný pes? Kde vězí zavrtaný had? A opravdu budete v Západní Austrálii pokousáni, spolykáni a sežráni?
Je mnoho pratvorů, kteří v chabém stínu australských kaktusů přežili vlastní vymření. Půlka je smrtelně jedovatá a půlka vás jen ohromí a ochromí. To je nějaký renonc v evoluci? Zní to absurdně, ale je to podmínka zachování života. Naděje přežití na tak chudé, žárem spalované zemi je zoufalá, proto tolik jedu a dravosti, protože šance něco ulovit musí být stoprocentní, jde-li kořist okolo jednou za půl roku. Tak třeba krokodýl dokáže přežít bez jediného sousta několik měsíců! Když se dvěma cyklistům porouchalo kolo v severním krokodýlím rajonu a závodníci strávili celé dva dny a dvě noci na stromě, než příšerku přešla mlsná na dvě chřadnoucí kostry na větvi. Na druhou stranu je fajn, že Západní Austrálie nemá smrtelně jedovaté pavouky. Pouze redbacka, ten je maličký a zabíjí jen slabší jedince, brnkačka.
NP Kakadu
V AUSTRÁLII NAJDETE VÍCE NEŽ PĚT SET NÁRODNÍCH PARKŮ. PŘED ODJEZDEM DO ZEMĚ PROTINOŽCŮ JSME SE NEMOHLI SHODNOUT, KTERÉ Z NICH VYBRAT DO ITINERÁŘE NAŠÍ CESTY. I KDYŽ JEDNU VÝJIMKU JSME PŘECE NAŠLI. O NÁVŠTĚVĚ NÁRODNÍHO PARKU KAKADU NEPOCHYBUJE ANI JEDEN Z NÁS.
TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK
V Darwinu, hlavním městě Severního teritoria, si půjčujeme čtyřkolku, která je pro důkladný průzkum Kakadu nezbytností. Je poslední červencový týden. Již čtyři měsíce tu nepršelo a období sucha je právě na vrcholu. Krajina, kterou projíždíme, je vyprahlá. Horký vzduch se líně převaluje a bere energii všemu kolem. Zlatavě žlutá tráva i vedrem znavené stromy jsou téměř bez života. V těchto nehostinných časech šetří drahocennou energií a čekají na životadárné období dešťů. Na to si všichni ale ještě dva měsíce musejí počkat. Téměř čtyřicetistupňové horko, panující v těchto dnech na severu Austrálie je nesnesitelné i pro nás.
Mořští andělé
KEPORKAKOVÉ JSOU NEJEN KRÁSNÍ TVOROVÉ, VYNIKAJÍ TAKÉ MNOHA DOVEDNOSTMI. JSOU ÚŽASNÝMI ZPĚVÁKY, DOKONALÝMI AKROBATY A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ ZKUŠENÝMI CESTOVATELI. SPATŘIT TYTO JEDINEČNÉ TVORY VE VOLNÉ PŘÍRODĚ JE NEZAPOMENUTELNÝM ZÁŽITKEM.
Stopy v písku
TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ
Náhon na všechna čtyři kola potřebujete na největším písečném ostrově na světě jako sůl. S absencí zpevněných cest vás na něj totiž v normálním autě ani nepustí. Stejně si ale s sebou vezměte tažné lano. Na ostrově Fraser stejně dřív nebo později zapadnete.
Z velmi řídce obydleného ostrova na pobřeží australského státu Queensland se v posledních desetiletích stala vyhledávaná atrakce. Není divu. Východní pobřeží Austrálie je u turistů dlouhodobě populární a zastávka na ostrově z písku dobře zapadá mezi návštěvy velkoměst Sydney a Brisbane, Velkého korálového útesu a souostroví Whitsundays. Ostrov Fraser je navíc světové unikum. Nejen že se honosí titulem největší písečný ostrov světa, ale je současně jedním z mála takových velikánů, na kterém je vzrostlý prales. U písků, chudých na minerály, to není právě pravidlo. Na Fraseru to ovšem způsobuje symbióza rostlin s místními houbami, které jim dodávají vodu a minerály. Na oplátku dostávají z kořenů uhlíkaté zdroje. Díky tomu jsou na ostrově též pro Austrálii tak typické blahovičníky.
Ostrov čertů
TEXT A FOTO: Alexandra Synac
Už při pohledu z letadla dolů na tu hornatou krásu posetou tisíci jezer, která v odpoledním sluníčku zářila jako safíry na zeleném sametu, se to ve mně zachvělo. Místo jako stvořené pro Tolkienovu fantazii nebo pro Spielbergův Jurský park.
Poslouchám Tonyho, který nám právě poskytl auto ze své půjčovny: „Myslím, že s ní budete spokojeni. Ale držte ji pod devadesátkou.“ Starší podsaditý pán s onošeným kloboukem na hlavě spokojeně poplácal karavan po kapotě a předal nám klíče. „Pršet by dneska už nemělo, tak ji nechte ještě chvíli vyvětrat, ale jinak všechno v pohodě.“ Naše cíle byly jasné – vidět ježuru, tasmánského čerta, ptakopyska, vombata, takzvanou „borovici huon (Lagarostrobos franklinii) patřící mezi nohoplodovité (Podocarpaceae) a místní druh cypřiše (Athrotaxis selaginoides), zvaný „borovice King Billy“, případně cokoliv jiného endemického, čím se tento bezdůvodně opomíjený ostrov může pyšnit.
Lyžování u klokanů
TEXT A FOTO: Alexandra Synac
Lyžovat v zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu a rozžhaveného Uluru? A ještě k tomu v červenci? Proč ne? Pravda, je to zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si nemohli nechat ujít.
Jízdu na australském sněhu si člověk může užít jen pár týdnů v roce. Navíc se to nepoštěstí každému, protože pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Ovšem pro místní Viktoriánce a Walesany je flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice je tato varianta trošku dražší, hlavně kvůli povinnému vstupnému do rezortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Též je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí, a nejednou jsme byli svědky, jak se někteří návštěvníci museli otáčet zpět. Naštěstí v každé horské vesnici je možné si řetězy vypůjčit. Pokud nechcete v horách zůstat do jara, je důležité sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou vždy, když to je možné, protože v horách je čerpacích stanic málo a nejedna je přes zimu zavřená.
Čert ví proč
TEXT A FOTO: JAROSLAV MACURA
Byli zde dávno před tím, než u břehů Tasmánie přistála loď s prvními trestanci a odsouzenci začali procházet branami věznice v Port Arthuru. Z okolních lesů se nocí nesl příšerný řev nahánějící hrůzu, který mohli podle úsudku dozorců a trestanců vyluzovat jedině pekelníci.
Tasmánii však nestrašili čerti s rohy a kopyty, ale ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii či Sarcophilus laniarius), kteří jsou známější pod jménem tasmánští čerti. Jde o vačnatce černé barvy s bílou náprsenkou na hrudi. Tasmánský ďábel žil ještě před příchodem Evropanů také na australském kontinentu. Na mase těchto zvířat si s oblibou pochutnávali Aboriginci a dílo zkázy dokonali predátoři jako například pes dingo. Ve 20. století se už ďábli na kontinentu nevyskytovali, s výjimkou několika jedinců chovaných v zajetí.
Bláznivé schránky
TEXT: MARTIN SMRČEK
Globální přechod na emailovou korespondenci, facebook, twitter a celou řadu dalších komunikačních dálnic naší „digitální“ doby podle mnohých znamená konec klasické pošty. Ostatně kolik dopisů denně, týdně či měsíčně dostáváte?
Někteří lidé však jako by se moderním trendům vzepřeli a naopak hledají cesty, jak si komunikaci klasickou cestou – tedy psanou formou – zpříjemnit a užít. Třeba tak, že si vyrobí co nejoriginálnější poštovní schránku. Svět obletěl například obrázek schránky jakéhosi rybáře jménem Rudman ze Švédska, kterému musí odvážný pošťák strkat dopisy do otevřené tlamy štiky vyzbrojené pořádnými zuby.
Velbloudí železnice
TEXT: MARIAN S. SUCHA
Australské železnice jsou v době rychlých leteckých spojů především atrakcí pro turisty. Pro cestující, kteří by rádi poznali působivé tajemství australského „rudého středu“, je legendární Ghan vrcholným zážitkem.
Jako stonožka se dvakrát týdně táhne dlouhý vlak s emblémem velblouda na přídi jedinečnou krajinou s nádhernými západy slunce, aby dovezl své pasažéry přes 22 rovnoběžek a čtyři klimatické zóny z velkoměsta Adelaide přes australský zapadákov Alice Springs do Darwinu, přístavu na severním pobřeží Austrálie.
Bez zastávek se lokomotiva řítí stokilometrovou rychlostí rozžhavenou pouští vnitrozemím Outbacku. Drsná neobydlená země se hodiny promítá za okny klimatizovaných vagonů, než se konečně objeví malé městečko. Dva dny, plných 48 hodin trvá cesta, na níž je jenom několik stanic. Vlak veze cestující od úrodných plantáží jihoaustralského města Adelaide na tropický sever. Nehostinnou poušť střídají rozsáhlé farmy s ovcemi a jiným dobytkem uprostřed nedozírných plání porostlých křovisky. A pak se hlásí další poušť: Great Victoria Desert. Leigh Creek je první větší osada po několika stovkách kilometrů jízdy, a přesto to není víc než hornické sídliště. Haldy povrchových dolů pestře září světlým i tmavým kamením.
Cestou necestou
TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ
Outback je typické australské slovo, označující rozlehlou, necivilizovanou plochu ve vnitrozemí. Nemá jasně dané hranice, určitě je však suchá, téměř neobydlená a pro neznalé nebezpečná. Podaří se nám ji projet bez úhony?
Je asi jedna hodina odpoledne a my si dáváme povinnou pauzu uprostřed australské pouště. Vlastně mezi dvěma pouštěmi. Jedeme po Great Central Road, nalevo se rozprostírá Gibsonova a napravo Velká Viktoriina poušť. Se svými 424 000 km2 je vůbec největší australskou pouští. Jsme na cestě ze Západní Austrálie do Severního Teritoria. Přestávka je nutná – děláme ji v pudu záchovy našeho vozidla. Je leden, tedy vrchol léta na jižní polokouli, teploty přes den lezou ke čtyřiceti stupňům a naše obytná Mitsubishi Delica s náhonem na všechny čtyři má na krku již druhý křížek. Nechceme, aby dostala infarkt, a tak na cestu vyjíždíme za rozednění a kolem poledního auto odstavujeme. Do šesti, než poleví sluneční palba, máme čas. Především na zabíjení všudypřítomných much. Spotřeba vody je okolo pěti litrů na osobu a den. Kolem vody se točí vlastně všechno. Podle jejího výskytu byla založena ta hrstka měst a osad, co jich tu je. Řídili se podle ní domorodí Austrálci a zvířata tak činí dodnes. Ani my nenecháváme nic náhodě a vezeme si s sebou osmdesát litrů. Historek o lidech, kteří se vydali při poruše vozu hledat pomoc a doplatili na to životem, jsme v posledním roce slyšeli víc než dost. Co tedy v takové nehostinné krajině děláme?
Koupání zakázáno
TEXT: OLGA a VÁCLAV ŠILHOVI, FOTO: VÁCLAV ŠILHA
„Této země se můžeš dotknout jen tehdy, když k ní budeš mít respekt. Zkušenost, kterou si s sebou odneseš, nenajdeš nikde jinde na světě.” Tak pravil Brian Baruwei z aboriginského klanu Wurrkbarbar. A každý, kdo chtěl poznat australské Severní teritorium, mu musí dát za pravdu.
Terra Australis – jižní země. Slova vonící dálkou a tajemstvím mě fascinovala už jako malého kluka. Po letech jsem si na své dětské okouzlení vzpomněl znovu. Bylo to na letišti ve Frankfurtu, kde jsem nastupoval do letadla směřujícího do Singapuru, odkud mě čekala poslední etapa cesty do severoaustralského Darwinu. Tuto část Austrálie jsem si jako cíl své cesty nevybral náhodou. Kromě proslulých přírodních lokalit a řady endemických druhů zvířat mě sem lákal především jeden tvor. Plaz s nechvalnou pověstí zabijáka – krokodýl mořský.
Koalu nehlaďte
ZABIJTE ROPUCHU!
O cestách s M. Vrbovou-Hynkovou
Živá vzpomínka na třetihory
KLOKANI - SYMBOL AUSTRÁLIE
Autor: Vladislav T. Jiroušek
Jsou sice symbolem Austrálie, ale "Aussie" jich ročně postřílí na 7 milionů.
VAČNATCI NEJSOU JEN KLOKANI
Autor: Zdeněk Sládek
Austrálie - nejmenší kontinent, který se díky své dlouhodobé izolaci od zbytku světa stal ohromnou kontinentální rezervací a oknem času do věků dávno minulých - do třetihor. V té době byli ještě vačnatci v mnoha druzích rozšířeni na celém americkém kontinentu a nepočetně i v Evropě a Asii.
TERMITÍ STÁTY
TEXT A FOTO: Oldřich Kilián
V tropických krajinách mnohde určují ráz krajiny až několik metrů vysoké, rozeklané nebo kopcovité stavby. Často se tyčí jako staré pomníky na opuštěných hřbitovech. Přijdeme-li blíž, neuvidíme na
