ikoktejl

TEXT A FOTO: Richard Jaroněk

Hledáním lvů stráví fotografové celého světa týdny. Když pak konečně objeví statného lva, není nikdo, kdo by si nepřál, aby byl trochu blíž. Alespoň na pár metrů. Někdy však nastane situace, že je až příliš blízko! 

Vysoký kopec s jedinou cestou, která jej obepnula jako snubní prsten, jsem projížděl potřetí. Hledal jsem smečku, ale dosud marně. Hustý porost, suchá, ale vysoká tráva, keře a stromy ukrajovaly z cesty a místy byl úsek tak nepřehledný, že jak vždy z recese říkám: „Pokud nebude na cestě lví ocas a málem jej nepřejedeme, nemáme šanci je najít!“ Sjíždím z kopce dolů a na chvíli zastavím. Stahuji špinavé okno, abych co nejvíce viděl do dálky. Zpozorním. Možná kilometr vzdušnou čarou leží uprostřed trávy hnědý…, ale ne…, to je určitě kámen. Ještě chvíli jej upřeně sleduji, ale ten šutr se ne a ne pohnout. Po několika minutách už opět stoupáme a za chvíli se maska mého automobilu objeví za stromem v místech, kde jsem viděl onen kámen. Nevěnoval jsem mu vůbec pozornost, myslel jsem si, že mám zrak již dostatečně vytrénovaný a lva nepřehlédnu. Do té doby, než balvan švihnul ocasem. Přitlačil jsem pedál plynu až k podlaze a houknul na posádku: „Držte si klobouky, dámy a pánové, show může začít!“

Číst dál...

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Navenek zákeřní a neúprosní zabijáci, ve vlastní smečce však ta nejsolidárnější zvířata s úžasným vztahem k vlastním mláďatům.Vyfotografovat psy hyenovité je však někdy velmi obtížné.

Z letadla vypadala krajina kolem řeky Kwando jako rovná plocha bez vyššího porostu: zvěří vyšlapané cesty propojující modrá jezírka, ve kterých se líně povalovali hroši; stáda slonů viditelná i z výšky 800 metrů, ve které jsme se nad pevnou zemí pohybovali v malých cessnách. Oblaka prachu zvířeného vylekanými impalami se spojovala v šedou skvrnu, na jejímž hrotu skákaly desítky hnědých kopytníků. Úchvatný pohled na otevřenou krajinu sliboval nádherné fotografování v ráji zvířat. Plánovali jsme sledovat asi dvacetičlennou smečku psů hyenovitých, která území obývá, a nemohli jsme se dočkat, až dosedneme na pevnou zem. 

Číst dál...

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Prásk, prásk!“ ozve se ohlušující zvuk hromu. Mám pocit, že uhodilo přímo do mě. Skrze clonu deště rozeznávám skupinku žiraf, tísnících se pod korunou rozložitého stromu. Marně se snažím vytřít vodu z očí. Jsme přímo uprostřed bouře. V otevřeném džípu si na planinách Linyanti připadám jako pojízdný hromosvod.

Čemu se divíš,“ šeptám si v duchu, když pončo přestává zvládat přívaly vody. „Je přece období dešťů!“ Kaluž, která se vytvořila na sedadle pode mnou, se od mého těla pomalu začíná ohřívat. Soukromý bazén. Malé africké spa. Příští výmol na cestě ale ruší mou lázeňskou pohodu, když se snažím udržet sebe i techniku v džípu. Déšť ustává a na obzoru se ukazuje světlý pruh oblohy. Odpolední prudká bouře, typická pro tuto oblast v období od prosince do března, se posunula krajinou k východu. Slunce zasvítí do buše a ta se rozzáří neuvěřitelnou škálou kýčovitě sytých odstínů zelené. Stádo impal setřásá poslední zbytky vody ze srsti. Je v něm plno mláďat. Je čas hojnosti, čas nového života.

Číst dál...

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK A TEREZA TSCHÖPLOVÁ

Na tuhle noc asi nikdy nezapomeneme. Už se nám totiž nejspíš nikdy nepřihodí, že by na naše auto zaútočilo stádo býků. Ovšem nikoliv rohy, ale jazyky…

Ani nevím, kolik mohlo být, když mě probudilo zběsilé kývání auta ze strany na stranu. Nejdřív jsem si myslel, že můj sen o plavbě na lodi byl tak intenzivní, že ztrácím pojem o realitě. Pak mě napadlo, že tady v srdci pouště Kalahari udeřilo tornádo. Zvenčí se přitom ozývaly divné zvuky, které v mé hlavě vykreslovaly hrůzostrašné scénáře. Byli jsme v opuštěném kempu, nikde nikdo, takže případné volání o pomoc by bylo marné. Odhrnul jsem záclonku a zůstal jsem v naprostém úžasu. Kolem naší kymácející se Jahůdky se černaly obrysy mohutných zvířat. „Chtějí nás snad převrátit?“ vyjekla rozespalá Tereza. Mrak přestal zastiňovat měsíc v úplňku a jeho záře nám odhalila pět velkých a několik menších býků, jak stojí kolem našeho auta a olizují ho. Olizovali ho tak intenzivně, že s terénním kolosem cloumali ze strany na stranu…

Číst dál...

Tuto lvici jsem potkal v severní Botswaně. Byla jednou ze tří matek starajících se o osm lvíčat snad všech věkových kategorií. Několik dní jsme je nacházeli stále na jednom místě, nad pomalu mizící mrtvolou kaferského buvola. Na dlouhé hodiny čekání u páchnoucí mršiny, kdy velké kovově zbarvené mouchy poletují mezi tlejícím masem, lvím trusem a vaším obličejem, jsem si vzpomněl nedávno, když jsem zaslechl názor, že na focení divokých zvířat nic není. Jen sedíte v autě a fotíte. Vlastně je to legrace. Stačí JEN přeletět půl zeměkoule, JEN zvíře najít a JEN ho neztratit z očí.

Číst dál...

Autor: Jiří Bálek

Žádné dvě návštěvy v poušti Kalahari nejsou stejné. Nálada se mění pouhým mrknutím oka...

Číst dál...

Když se dvojice ochránců přírody Mark a Delia Owensovi vydali napříč jižní Afrikou, aby tu zkoumali podmínky života v přírodě nedotčené člověkem, netušili, jaké komplikace budou muset překonat. Od

Číst dál...

Autor: Nina French

Botswana je nejvíce prosperující zemí černého kontinentu, zápasí však také s nejvyšším výskytem AIDS na světě.

Číst dál...

Autor: Josef Formánek

Jen jediní muži na světě se rodí a umírají s polovztyčeným penisem, podle kterého si dali podivné mlaskavé jméno: QHWAI-XKHWE.

Číst dál...

Když v roce 1966 získala Botswana nezávislost na Velké Británii, vláda, ovládaná kmenem Tswana, zahájila kampaň za vytlačování Křováků z jejich území, aby získala plochu pro chov dobytka vlivnými

Číst dál...