ikoktejl

TEXT: Jiří Škoda, FOTO: Globe media/Reuters/Carlos Barria

Co mají společného neonacisté, Mongolsko a ochrana životního prostředí? Extrémistické skupiny se objevují všude, kde existuje nějaké pnutí. Nejinak tomu je i na Středním východě.

Něco zde nesedí už na první pohled. Většina z nás si při zmínkách o Mongolsku vybaví spíše rozsáhlou step s pastevci a jurtami, někdo si pak možná vzpomene na obrázky pingpongových stolů na šedivých ulánbátarských sídlištích. Ale hákové kříže a jiná nacistická symbolika v asijském prostředí? To je spíš jak z přehnaně komiksově stylizované počítačové hry. Přesto jsou snímky pravé a ukazují jednu z odvrácených stran mongolské společnosti.

Číst dál...

Tahle země má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné.

TEXT: PAVEL KUBÁT

Každý kus země u nás někomu patří, všude platí zákazy a omezení. Většina je oplocená a limitovaná.

V Mongolsku je to jinak. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše vlastní stát a ten dává lidem možnost se na jeho půdě neomezeně pohybovat. Mongolové tedy nemusejí řešit, kde si postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Na svá tábořiště se stěhují několikrát do roka. Nestěhují se ovšem jen tak. Každý přesun představuje náročný proces a stavění stanů není koníčkem pro zábavu. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok, a to před začátkem zimy a počátkem léta. Jejich zimní stanoviště jsou blíž nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se seskupují a drží se v méně nehostinných oblastech. V létě se kočovníci posunují dál od sebe a dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat. To je také období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů. Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro dobytek. Stádo většiny mongolských rodin se počítá i na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy.

Číst dál...

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Na mongolskou metropoli dopadá smog jako těžká deka. Není divu, když její ulice brázdí stále více aut. Do Ulánbátaru místní prchají splnit si svůj mongolský sen o lepším životě. Opravdu ho tady najdou?

Stojím na schodech památníku Zaisan a celé město mám jako na dlani. Ve středu pár nových výškových budov, na okraji panelová sídliště ruského střihu a všude kolem nekonečné moře malých dřevěných domků a jurt. S každým měsícem přibývají nové a nové. Pro Mongoly je Ulánbátar jako magnet. Jediné město celé země láká příslibem svých neomezených možností. Za necelých dvacet let od pádu komunismu smývá punc někdejšího zaostalého sovětského satelitu. I když jméno, které mu komunisté dali, mu nejspíš zůstane. Název Ulánbátar dostalo město až v roce 1924 a v překladu zní Rudý hrdina. Po novodobém hrdinovi Suchbátarovi, který po boku Rudé armády bojoval za osvobození od čínské nadvlády, aby pomohl nastolit nadvládu sovětskou. Z doby, kdy bylo Mongolsko fakticky ruskou kolonií, zůstala i azbuka, která nahradila původní mongolské písmo. Návštěvník ovládající ruštinu je tak v pokušení a snaží se rozluštit mongolské nápisy. Snaha je to ovšem marná. Tak třeba Ulice míru, hlavní tepna Ulánbátaru protínající město od západu na východ, se mongolsky jmenuje Enkh Taivny Orgon Choloo. Název možná přečtete, ruština tady ale opravdu není nic platná.

Číst dál...

Je čtvrtek a vzhledem k nepřesné formulaci faxu nás dr. Alena Oberfalzerová, vedoucí oddělení mon golistiky v Ústavu Dálného východu FF UK v Praze, čeká na nádraží v Ulánbátaru každý den už od pondělí. Je po dešti a po nebi se válí nádherná oblaka, příznačná pro rozlehlá kontinentální území.

Číst dál...

Na dosud opomíjenou altajskou horu vysokou 3610 metrů se v rozmezí měsíce vypravily hned dvě české skupiny. Na počátku byl projekt k 40. výročí Divadla Járy Cimrmana, který měl úspěšné šíření velikánova odkazu korunovat pojmenováním některé hory jeho jménem. Zajímavější než samotná akce nakonec byly její souvislosti.  

Číst dál...

napsali Karel Cudlín a Jargal Taravagová, vyfotogarfoval Karel Cudlín, Solongo je šestnáctiletá dívka, žije v Charchorinu, bývalém hlavním městě, centru někdejší obří říše Čingischána, s obrovským klášterem. Umí dobře anglicky a rusky a snažila se nám všechno, co nám připadalo zvláštní, vysvětlit. Takových jako ona přibývá, ale stále je ještě podle některých statistik v Mongolsku necelá pětina obyvatel negramotná.

Číst dál...

Jen málo buddhistických chrámů přečkalo v Mongolsku éru stalinismu. Chrámový komplex Gandan je jedním z nich.

Číst dál...

TEXT A FOTO: Zdeněk Kompert

Marek Ročejdl, Zdeněk Němec - jména, která se zapsala do paměti sportovních fanoušků nejen u nás. Jejich nositelé se stali symboly odvahy a "chlapské" síly, vzory mladé generaci. Kdo by alespoň

Číst dál...

Autor: Michal Černý

Z Ulánbátaru, hlavního města Mongolska, vyjíždí expedice. Ve čtyřech terénních autech a velkém kontejneru je kromě českých a mongolských členů výpravy naskládáno vše potřebné pro práci a přežití více než dvou měsíců v největší asijské a druhé největší světové poušti...

Číst dál...

Text: Ivana Grollová

Země obrovská a prázdná. Země bohatá, v níž lidé žijí víc než skromně. Kraj, kde čas běží pomalu a neznamená peníze, kraj trpělivých a dobrých lidí. To je Mongolsko. Tvrdím to i přesto, že se Mongolcům

Číst dál...