ikoktejl

Tomáš Kubeš
Tag: Tomáš Kubeš Nalezeno 62 výsledků.
Tag: Tomáš Kubeš Řazení

Oranžová radost

Oranžová radost

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Máte rádi zábavu, dobré pití a bujaré oslavy? Tak to nesmíte chybět na oslavách krále v Amsterdamu. Dříve to byl den oslavy narozenin oblíbených královen Juliány a Beatrix, nyní trůn převzal král Vilém-Alexandr, ale to nevadí – ničím nevázaná divoká party pod širým nebem opět pohltí celé Holandsko.

Už se železnou pravidelností Holanďané oslavují narozeniny svých panovníků. Královna Beatrix sice již odstoupila z trůnu, ale ani její syn nemohl na oblíbený královský den zapomenout. Snad nikde jinde nemilují své monarchy tak jako tady, v Holandsku. Loni se slavilo 30. dubna ,takže rozdíl proti minulým letům bude jen několik dnů. Královna ale neslavila své skutečné narozeniny, protože ty připadají už na 31. ledna. Ale to nikomu nevadilo, protože posun do klimaticky příhodnějšího dubna většina ocenila. Naštěstí předchůdkyně Beatrix, královna Juliána, je měla 30. dubna, a tak tradice zůstala. Mnozí se podivují, jak velkolepě se oslavují narozeniny někoho, kdo se jich příliš neúčastní, ale to nikomu nevadí. Důležité je umět se bavit a volnost, která je tento den bezvýhradná.

Číst dál...

Vodění jidáše

Vodění jidáše

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.

Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.

Číst dál...

Silnice utrpení

Silnice utrpení

MILUJETE ADRENALIN A MÁTE HODNĚ ČASU? VYDEJTE SE DO DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY KONGO A VYZKOUŠEJTE SILNICI, NAZÝVANOU TAKÉ DÁLNICE, SPOJUJÍCÍ MĚSTA KISANGANI A BUNIA. ZÁŽITEK TO BUDE VÝJIMEČNÝ. POVAŽUJI TOTIŽ TUTO SILNICI ZA NEJHORŠÍ V AFRICE.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Cestovat po Demokratické republice Kongo je jako snít o něčem, co skoro není možné. Veřejná doprava neexistuje, trosky letadel před většinou odletových hal naznačují, že ani letadlem často nemusíte doletět, a jet po zemi se rovná takřka sebevraždě. Můžete to dokázat, jen pokud se vybavíte velkým množstvím peněz a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. Kdy dojedete do cíle, neví totiž nikdo. Konžané jsou ale zvyklí, sami říkají, že není důležitý čas, ale především dosažení vytouženého místa.

Číst dál...

Bílé bratrstvo

Bílé bratrstvo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vysoko v horách masivu Rila se ještě před rozbřeskem pomalu zaplňují skaliska i horské louky tajemnými stíny. Tiché postavy oděné do bílého oblečení netrpělivě čekají na zázrak zrození slunce. Pro někoho možná obyčejný zážitek, pro členy bratrstva magický okamžik, který nabíjí tělo energií.

„Bílé bratrstvo, to jsou magoři, co čekají na UFO. Je to sekta, co čeká na konec světa,“ říká Georgij z hostince ve městě Dupnica. Tady pod horami o Bílém bratrstvu nikdo nic určitého neví, všichni čerpají z bulváru, a ten zajímá jen senzace. Jaká je pravda? To jde zjistit jedině v samotných horách. Jenže dostat se koncem srpna do oblasti Sedmi jezer na Rile je kvůli davům docela problém. Přijet můžete z města Dupnice, odkud jezdí mikrobusy do lázní Sapareva Banja a odtud taxíky až k horské chatě Paničiště, kde začíná nově postavená lanovka. Lanovkou nejezdím, ale chodím vždy až na vrchol po svých, tak po cestě nepotkávám už nikoho. Až u chaty Rilská jezera zjišťuji, že takového blázna tu dlouho neměli. Hodně sádlem obtěžkaných mastodontů se mi směje a fotografují si přízrak s batohem. Není divu, nová lanovka chrlí každou hodinu doslova stovky lidí, někteří zapomněli, že jsou v horách, a tak tu kráčejí dámy na jehlách, pánové ve fraku, turisté i podivní lidé oblečení v bílém.

Číst dál...

Po stopách drákuly

Po stopách drákuly

Drákulu si s Transylvánií, potažmo Rumunskem, spojí díky Bramu Stokerovi téměř všichni. Ale víte, že minimálně dva praví drákulové lačnící po krvi skutečně žili?

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Ale pěkně po pořádku – příběh hraběte Drákuly, tak jak ho známe, je smyšlený a pochází z pera irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Postava hraběte se často ztotožňuje se jménem krvavého valašského vévody Vlada Ţepeşe, který žil v 15. století. Není se čemu divit. Kníže ale nebyl upírem, podle historických pramenů se jednalo o jednoho z nejkrutějších a nejsadističtějších vládců, jakého středověk poznal. Své protivníky, a to především Turky, proti kterým celý život bojoval, nikdy nešetřil. Zajatce nebral, všechny je nechával zaživa napichovat na kůly. Obětem nechal zatlouct kůl konečníkem do těla tak, aby se špice kůlu vynořila za krkem a nepoškodila důležité orgány. Spásná smrt často přišla až po dlouhých dvou dnech. Pro tuto libůstku se mu přezdívalo „Vlad Nabodávač“. Proslavil se i dalšími brutálními činy, například zajatcům zatloukal do hlavy hřebíky, vydloubával jim oči, vařil jejich pohlavní orgány. Obvykle při mučení obědval a užíval si pohled na smrt. Traduje se historka o tom, jaký konec přichystal pro chudáky. Všechny chudé sezval do stodoly na velkou hostinu, pak nechal zatlouct vrata a stavení zapálit. Tímto bizarním činem prý snižoval chudobu v zemi.

Číst dál...

Noc pohanů

Noc pohanů

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Návštěvníky Pobaltí na konci června určitě překvapí velkolepé oslavy slunovratu, které mnohdy předčí i Vánoce. Dávné propojení pohanských bohů a rituálů se dá náležitě prožít třeba na pradávném historickém sídlišti králů v Kernave•, kde se konají největší oslavy nabité energií.

Chytit ve Vilniusu autobus do Kernave• a dostat se do něj může být velký problém. Toto historické sídlo králů na východ od hlavního města je v období letního slunovratu obtížně dosažitelné, protože davy poutníků už od brzkého rána ucpávají silnici, aby zažili výjimečný den, který je symbolem dávných tradic a propojení s přírodou. Mně se to s trochou štěstí podařilo.

Číst dál...

Tajemné postavy adventu

Tajemné postavy adventu

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Zima až praští, spousta sněhu a dřímající krajina. V tomto ospalém období procházejí vesnicemi tajemné postavy v kožešinách, ověšené zvonci. Jako by se člověk ocitl v jiném století, tady v kopcích se slaví Vánoce jako před staletími.

Je ještě tma, zima, kdy ani psa nevyženete, a v domě na kopci nad vsí se mihotá světlo v garáži. Srocují se zde kluci, kteří se netrpělivě chystají na svoji celodenní pouť. Čekají je samoty, vesničky, ale i zaváté kopce. Rodiče jim pomáhají obléknout masky z těžkých ovčích kabátů a na hlavu usazují škrabošky ověnčené pentlemi. Není divu, tradiční hricové už neodmyslitelně patří ke koloritu Vánoc tady na Kysuci. Před dům přicházejí další strašidelné postavy, a také tři kluci v bílých košilích s vysokými válcovitými klobouky, zvaní betlehemci, česky spíše betlémci. Když jsou všichni pohromadě, Jano z Polgrúňa, se kterým jsem se seznámil den před samotnou obchůzkou, dá povel a průvod se vydává dolů do vsi. Masky připomínají přízraky, cinkání zvonců dokáže v tuto hodinu opravdu budit hrůzu, i jindy štěkající psi raději zmizeli do boudy, kde se krčí a pozorují příchod Vánoc. Hricové stoupají hlubokým sněhem do sedla, kde se již pravidelně setkávají s dalšími tlupami nezvyklých postav. Namáhavý výstup až metrovými závějemi po zledovatělém sněhu na loukách je prokletím. V kožichu sice nikomu není zima, ale propocené oblečení na vrcholu hned zamrzá. V sedle už čekají další hricové a betlémci, takže si člověk připadá jako na shromaždišti tajemných bytostí.

Číst dál...

Africká gotika

Africká gotika

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

„Až uvidíš hrady, zvané Tata Somba, nepřestaneš zírat,“ chvástal se jeden z hostů v baru v Lomé, hlavním městě Toga. „Takové paláce v Evropě vůbec nemáte, tam jeď, tam uvidíš Afriku.“

Togo je vlastně jen taková nudle, vtísněná mezi Ghanu, Burkinu a Benin. Asi největší atrakcí země jsou podivuhodné domy etnika Somba, připomínající spíše hrady, které jsou k nalezení na severu Toga u hranic s Beninem. Jméno Somba pochází od kolonistů, původními jazyky se kmeny v Beninu nazývají Betammaribé a v Togu Tamberma. Jedná se v podstatě o stejný národ, jen nesmyslně rozdělený hranicí. Když jsem se ptal po rozdílu, odpověď spolucestujícího v autobuse byla jednoduchá. „Je tu stejná úřední řeč – francouzština, půda i domy jsou stejné, venkovští lidé mluví podobným dialektem, používáme stejné peníze, jen v Beninu je levněji. Pouze prezidenta máme jiného, ale hranici mezi státy nehledejte, ta tu není.“

Číst dál...

Vyšehradské tajemství

Vyšehradské tajemství

TEXT: Stanislava Jarolímková, FOTO: Tomáš Kubeš

Pražský Vyšehrad je místo opředené mnoha legendami a pověstmi. Nežil tu však Krok se svými třemi dcerami a ani tady neskákal do Vltavy Horymír na Šemíku. Ovšem „neviditelný“ kostel zde je a já si na tu podivnou stavbu zajela sáhnout osobně.

Odemykali jste někdy dveře vedoucí do hradeb? Já dosud nikoliv, a když jsem držela v ruce docela obyčejné klíče od kostelíka a sakristie navlečené na kroužku, připadalo mi trochu podivné, že mi právě ony umožní vidět na vlastní oči záhadu. Ta měla mít podobu interiéru bývalého kostela Stětí sv. Jana Křtitele, o němž jsem v podstatě věděla jen to, že je ukryt v hradbách a nachází se v něm skromné lapidárium. Zámek cvakl, tmavozelené kostelní dveře se otevřely – a bylo po tajemství.

Číst dál...

Válka v patách

Válka v patách

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.

Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.

Číst dál...

Poslední divočina

Poslední divočina

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vydat se do přírody a nepotkat živáčka dá v Evropě pěknou práci. Zavítáte-li při svých toulkách do Švédska, je tu místo, kde se to splní každému.

Fascinující příroda a víceméně opuštěné oblasti národního parku Langfjallet přitahují dobrodruhy, ale také ty, co milují samotu uprostřed divočiny. Už jen příjezd po úzké, místy rozbité silničce, jedné z mála přístupových cest, představuje mimořádnou jízdu hlubokými lesy. Každý řidič musí být obezřetný, protože cestu obzvláště brzy ráno a večer křižují sobi a losi. Takové setkání je fascinujícím zážitkem, zvířata bez jakéhokoliv strachu zastaví a zvědavě na vás zírají, kde jste se tu vzali. Cíl cesty, chata Grövelsjön, je opravdu poslední výspou civilizace v tomto divokém kraji. Tady můžete nakoupit potraviny, dovybavit se a také získat poslední informace. Odsud už každý musí jen po svých, žádná auta, ale pouze klikatící se značené stezky pro turisty. Hned za chatou chápu, proč Švédi nosí na batozích gumovky, terén je dosti podmáčený a cesta spíše připomíná brodění potokem. Zato po chvíli mizí zakrslé keříky, během stoupání končí pás lesa a střídá ho rozlehlá tundra se zelenými kopci na obzoru. Tady člověk putuje mlčky se svými myšlenkami a horizont se vůbec nechce přiblížit, jen občas poutníka vytrhnou z poklidu kamenní mužíci značící cestu. Na první pohled nepatrné kopečky se zničehonic zvedají do výše a člověk najednou zjišťuje, že to bude docela záběr vystoupat nahoru. Cestou potkávám popásající se stádo sobů, podle průvodce jsou domestikovaní, v létě je zde mají místní Samové na pastvě. Není divu, protože pláň plná mechů a lišejníků je pro tato zvířata opravdovým prostřeným stolem. Hora Storvätteshogna, vysoká 1204 metrů nad mořem, nabízí skvělý výhled a také překvapivě na samotném vrcholu jezero. Odsud se jen klesá do rozlehlých lesů nebo skalnatějších partií, které jsou už v sousedním Norsku.

Číst dál...

Byl jsem prokletý

Byl jsem prokletý

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Čarodějové, šamani, duchové i tajná společenství, to vše patří k Africe stejně jako sloni, lvi, nebo žirafy. I když se mnozí pousmějí, pro Afričana je svět magie každodenní součástí jeho života.

Potkat v Africe šamana nebo kouzelníka je jednoduché, mnohdy stačí vypravit se na tržiště. Tady se prodávají potřeby pro kouzla a čáry. Jsou to různé předměty, kořínky, byliny, léčivé dřeviny, ale také lebky, části zvířecích těl, kosti, vysušená zvířata i zahnívající opičí hlavy. Mnoho lidí návštěvu takového bizarního stánku nevydrží, ale právě tady můžete potkat ty pravé léčitele a hybatele všech událostí. Svět magie je v Africe pevně zakořeněn a i přes příchod civilizace mají šamani v této části světa velikou moc nad všemi smrtelníky. Není divu, protože většina obyvatel, především těch z venkova, pokud má zdravotní problém, může vyhledat jedině šamana. Západní medicína je nedostupná a také drahá. V nemocnici, pokud nezaplatíte, tak vás odmítnou léčit, kdežto marabu, jak se přezdívá přírodním léčitelům, nikdy neodmítne. Za své služby očekává jen dárek, což jsou potraviny, slepice, ovce nebo nějaká užitečná věc.

Potkat můžete šamany dobré i ty špatné, kteří škodí. Lidé za marabu přicházejí se svými neduhy, nemocemi i problémy, tito léčitelé se stávají nejen doktory, ale také psychology a terapeu¬ty. Víra v zázrak někdy dokáže vyléčit i na smrt nemocného. Někteří šamaní léčí i AIDS, nebo dokážou vyrobit lék proti hadímu uštknutí. Tito odborníci většinou hledají své medikamenty v přírodě, se kterou žijí v dokonalé symbióze. Až díky jejich znalostem se moderní medicína a vědci začínají zabývat rostlinami, jejichž výjimečně léčivé účinky teprve zkoumáme, i když oni je znají od pradávna. Šamanismus existoval už v době kamenné a přežil všechny civilizace, stejně jako metody, které se dědí po generace.

Číst dál...

Když přijdou Kukeri

Když přijdou Kukeri

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Řinčení zvonců, běsnivý tanec a hrůzu nahánějící podivné postavy v kožešinových oblecích. Psi se ukrývají v boudách, zato lidé radostně tančí s tradičními maškarami. Taková je nálada, když do vesnice dorazí kukeri.

Zimní Bulharsko je jako putování do pohádky. Cesta do Rodop nabízí neopakovatelně malebnou a ospalou atmosféru. Sněhová nadílka se ještě drží v kopcích, mráz ukazuje svoji sílu a vesnice daleko v horách připomínají období zimního spánku. I když na začátku března je už cítit blížící se jaro, zima se své vlády ještě nevzdala. Bělostnými domky s typickými kamennými střechami nalepenými v hlubokém údolí kolem zákrutů říčky Ladši připomíná prastará vesnice Široka Lăka hada. Tady se s železnou pravidelností odehrává každým rokem divadlo, kdy masky kukeri ovládnou kraj a všudypřítomné veselí probudí obyvatele ze zimního období.

Číst dál...

Žvýkat kat

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Žvýkání zelených lístků, zvaných kat, je takovým požitkem, že se v mnoha zemích východní Afriky pravidelně zastavuje veškerý život. Bez katu si nedokáže nikdo představit ani chvilku. A tak nezbývá než si naplnit pusu listy a věnovat se žvýkací siestě stejně jako všichni okolo, protože v tuto chvíli na několik hodin stejně nebude nic fungovat.

Už jsi ochutnal kat?“ Když zamítavě zavrtím hlavou, Yousouf, můj kamarád, na mě nechápavě zírá, jako bych spadl z měsíce. Ihned se rozhoduje zasvětit mě do tajů oblíbené rostlinky. Tady, v etiopském Hareru, se pěstuje ten nejlepší kat, a tak není divu, když se mu během dne věnuje většina populace města. Yousouf mě zavede do soukromého domu se zahradou, kde na polštářích posedávají muži a ve stínu verandy pokuřují šíšu, nebo jen tak rozvaleni klábosí o všem možném. Jejich skleněné oči hledí nepřítomně skrze mne, ale jsou přátelští a ihned se dělí o svůj každodenní příděl drogy. Všichni nepřetržitě žvýkají jako krávy na pastvě a zároveň hbitě ulamují další lístky, které je uvádějí do blaženého stavu. „Musíš si nejdříve vybrat ty pravé lístky a pomalu je sežvýkat, přesně takhle,“ ukazuje mi názorně můj průvodce ústa plná katu se slinami. Zkouším to několikrát, dokonce využívám i nabídky loknout si vody, která má zvyšovat účinnost, jenže mně osobně to nepřipadá ničím zajímavé. Stejné by to bylo, kdybych se vydal na louku a sežvýkal pár trsů trávy. „Jsi ještě zelenáč, ale neboj, naučíš se to a poznáš jeho pravou sílu,“ dodává s úsměvem Yousouf.

Číst dál...

Staňte se kapitánem

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Už jste někdy řídili loď? Nebo jste se ve snu chtěli stát kapitánem? To všechno si každý může splnit v Holandsku, kde k řízení lodi nepotřebujete řidičák, a zároveň můžete obdivovat netradičně vše v poklidu z paluby lodě. A vidět je určitě co. Stačí si jen vybrat loď pro sebe, rodinu, nebo celou partu a vydat se vstříc dobrodružství na vodě.

Když mě kamarád zval na loď do Holandska za romantikou, zprvu jsem váhal. Přeci Nizozemí je jen placka, kde o kopce nezavadíte, a navíc docela přelidněný kousíček Evropy. Proto jsem nechápal, že bych v této zemi mohl zažít nějaké dobrodružství. Tedy pominu-li návštěvu coffee shopu se stále unikátně snadno dostupnou marihuanou, nebo čtvrti červených luceren v Amsterdamu s výstavou vnadných žen za osvětlenými výlohami. Jenže občas se člověk nechá přemluvit a později vůbec nelituje.

Pravý Středoevropan přivyklý chůzi po zemi může mít z lodě a jejího řízení obavy. Jenže v zemi tulipánů nepotřebujete žádnou licenci, stačí být jen obezřetný a nebát se vyzkoušet si manévrování během krátkého zaučování. To je podmínkou, zaměstnanci maríny vám během projížďky nedaleko loděnice ukážou, jak se loď ovládá a rádi poradí i různé fígle. Výhodou je, když je někdo z posádky zkušenější, protože ten to naučí i ostatní a bude tím pravým kapitánem. Dnes se už pořádají kurzy i na Vltavě, kde si každý může osahat loď a zjistit, jaký je rozdíl oproti řízení auta. Jakmile zvednete kotvy a vyplujete z loděnice na kanál, vše je už jen na posádce a pravé dobrodružství začíná.  

Číst dál...

Trek po africku

Trek po africku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Když jsem na internetu kdysi četl, že se dá podniknout zajímavá cesta ze Senegalu do Guiney, netušil jsem, že se tam opravdu vydám. Objevování té pravé Afriky s kompasem v ruce, mnohdy o hladu a na pokraji vyčerpání, se rovná absolutnímu dobrodružství.

Západní Afrika na první pohled nenabízí takové trháky jako její východní část, přesto je tu několik míst, která si určitě zaslouží bližší poznání. Senegal je taková placka, kde se v létě mění planiny v absolutní pustinu s prachem, pískem a akáciemi, na něž bez ustání sálá slunce. Navíc časté požáry v buši způsobují jedno velké představení. Na jihovýchodě Senegalu leží pohraniční město Kedougou, které už moc cizinců nenavštěvuje. Komu se podaří dojet až sem, musí si najmout terénní automobil nebo vyrazit autobusem, tedy spíše troskou, který vyjíždí jednou za deset dní. My jsme tu naštěstí byli v ten pravý čas. Vzdálenost do vesničky Dindinfelo je asi čtyřicet kilometrů, ale jeli jsme více než šest hodin. Cesta byla v takovém stavu, že by člověk nevěřil, že i tudy jezdí auta. Možná by bylo lepší vyrazit pěšky, ale ten zážitek z jízdy a setkání s místními byl natolik živý, že bych toho do konce života litoval.

Číst dál...

Růžové zlato

Růžové zlato

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vlastnit něco vzácného může mít pro každého jiný význam. Pokud zavítáte do Bulharska, tak tady jsou za pravý poklad považovány růže. Dodnes se z nich tradičními metodami vyrábí růžový olej, který je ve světě vnímán jako nejlepší a platí se za něj vskutku královsky.

Ještě před rozbřeskem putují rozespalé siluety česáčů na velká pole pod horstvem Stara planina nedaleko města Kazanlak. Muži si připalují nedočkavě cigarety a někteří se po ránu posilují hltem rakije. Není divu, čeká je totiž namáhavý den, kdy se musí pustit mezi keře růží a sesbírat rozkvetlé růžové květy. I za svitu baterky se dá sbírat, a tak se na poli mihotají blikající světýlka a česáči se blátivou stopou řadami keřů dávají do sběru svého živobytí. Možná někoho napadne, že sbírat růže je jednoduché, ale zkuste si to třeba půl dne. Pak dáte za pravdu česáči Ivanovi, který mě zasvětil do tajemství sběru. „To musíš velice oparně trhat jen květy, které jsou již rozkvetlé. Poupata přijdou na řadu až příště. Musíš mít grif, jak co nejlépe odtrhnout květ, nebo ustřihnout, pokud je větší stonek. Musíš dávat pozor na trny, větve a také oči,“ dodává Ivan zachumlaný do kulichu a pláštěnky. Přeci jen ráno je všude mokro a stačí jen chvíle prodírání mezi keři, a člověk je promočený na kost.

Číst dál...

Mumie z Kyjeva

Mumie z Kyjeva

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Zabralo to několik let a návštěv Kyjeva, než se mi podařilo proniknout do srdce pravoslavné církve. Do místa nejsvětějšího z nejsvětějších, komplexu Kyjevskopečorské lávry. Ta ukrývá jeskyně s mumiemi svatých, které obestřeny legendami a mýty přečkaly celá staletí.

Než se letadlo odlepilo od plochy pražského letiště, nebylo vůbec jasné, zda odletí kvůli závějím sněhu. Naopak v Kyjevě byl drobný deštík a docela příjemný den bez mrazu, něco nevídaného. Všechny průvodce o metropoli se vzácně shodnou na atrakcích, které by žádný návštěvník neměl minout, jednou z nich je Kyjevskopečorská lávra, považovaná za pravý poklad. Rozsáhlý komplex kostelů, kaplí, katedrál, ubytoven a muzeí je dosud živým organismem, který funguje nezávisle na městě. Polovina areálu je zpoplatněna a tady, za velkou zdí, se dá spatřit řada vzácných exponátů sesbíraných po celé zemi.

Číst dál...

U císaře kanibala

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Každý cizinec, který zavítá do Středoafrické republiky, se stává motýlem, poletujícím světem bez pravidel, zato s permanentně nastavenou dlaní. Země poskytující fascinující zážitky ale není pro každou náturu.

Úředník, lačnící utrhnout si svůj díl, klade zvídavé otázky: „Odkud jsi? Česká republika, Evropa? Tak to administrativní úkony budou stát 40 000 CFA (asi 1600 Kč).“ Možná to někomu může připadat jako situace ze špatného snu, ale tady v SAR (zkratka pro Středoafrickou republiku) je to každodenní chleba. Všude, kde se vyskytne uniforma, se smlouvá o peníze, a cizinec je vítaným chodícím oslíkem, kterého je nutné náležitě vytřepat až do posledního halíře. „Ale ty musíš dát peníze," pokračuje neodbytný úředník. „Když je nedáš, tak to se vrať do Kamerunu, o takový turisty tady nemáme zájem. Není tu jen moje kancelář, ale ještě tě čekají další čtyři a tam, když nic nedáš, tak tě stejně vrátí." Bohužel měl pravdu, ostatní kanceláře byly ještě horší. Četníci se nepokrytě dožadovali peněz a vlastně tu ani pro nic jiného nebyli. I kdybych převážel v zavazadlech kilo diamantů nebo dokonce mrtvolu, tak by je to vůbec nezajímalo, hlavně, že dostanou zaplaceno. Korupce je tady úplně běžnou záležitostí a nikdo se ji nesnaží ani skrývat. Cestovatele, který si projde sítem natažených dlaní, čeká na konci jeho vysněná země. Jen je nutné se v ní rychle ztratit, jakmile se zdržíte, brzy se objeví policisté nebo jejich noví kolegové, kteří na vás ještě nevydělali... 

Číst dál...

Cesta do „Žabé“

Cesta do „Žabé“

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Už jste někdy byli v „Žabé“? Že ne? Pak je nutné to napravit. „Žabé“ je totiž nejskvělejší místo na světě, kde podle bedekrů není vůbec nic k vidění. Prostě ideální místo kam zamířit, než přijedou davy turistů.

Správný cestovatel ví, že i v tom nejobyčejnějším místě se dá vidět mnoho zajímavého a zažít spousty zážitků. Nevěříte? Stačí jen dojet do západoafrické zemičky Guinea-Bissau a pak už jen putovat po starých městech založených Portugalci, kteří tu byli dlouhou dobu koloniálními pány.

Tak třeba takové Bafatá na mapě možná přehlédnete, ale vězte, že jde o kdysi velmi slavné město, odkud Portugalci řídili celé okolí. Město nás přivítalo chatrčemi a shlukem betonových budov a rezavých plechů, ale centrum se rozkládá až ve svahu kopce, který vede k řece – jediné spojnici s okolním světem a hlavním městem Bissau. Tady ve svahu dosud stojí kdysi výstavné vily, obklopené zahradami. Prastaré domy žijí novými příběhy a je na ně skutečně smutný pohled. Ze zahrad se stala rumiště a skládky, v lepším případě v nich našlo útočiště pestrobarevné ptactvo, pro které se chátrající město stává rájem. Okolí místního kostela je už udržované lépe a třeba taková pošta překvapila tím, že vůbec fungovala. Známky a pohlednice ale neměli. Dva úředníci se oddávali siestě u sklenky čaje a možná vzpomínali na zlaté časy, které má Bafatá už dávno za sebou.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group