ikoktejl

Václav Kříž
Tag: Václav Kříž Nalezeno 3 výsledků.
Tag: Václav Kříž Řazení

Nemáte UW futrál na foťák?

Nemáte UW futrál na foťák? Vyrobte si ho…

 

   Připravil: Václav Kříž

 Právě pod tímto heslem proběhla nedávno na internetové potápěčské konferenci obdivná diskuse k jednomu, dnes už skutečně ojedinělému výtvoru – doslova na koleně vyrobenému pouzdru na fotoaparát, který tak dal znovu vzpomenout doby zlatých českých ručiček, v oblasti fotografování pod vodou nevyjímaje.

Jeden z účastníků diskuse při té příležitosti připomněl tradiční setkání takových fotografických všeumělů v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století na břehu východoněmeckého jezera Helene See, kde tehdy každý rok na podzim probíhala soutěž, krátce pojmenovaná Berliner Unterwasserfotowett­bewerb.

Berlínská soutěž podvodních fotografů byla ojedinělý podnik a dodnes na něj všichni, kteří jsme měli tenkrát tu čest, vzpomínáme jen v nejlepším. Byla to nejen mezinárodní potápěčsko-společenská záležitost, na kterou jsme se těšili a kterou jsme žili celý rok, ale také přímo vysoká škola podvodní fotografie. Němci, ať už východní nebo západní, byli tenkrát jako UW fotografové jednoznačně na špici. Kompozice, expozice a všechny ty nezbytné fotografické dovednosti, to měla jejich první liga v malíčku a nám nezbylo, než se učit. Aspoň od těch Němců, za kterými nás pustili, od východních. A učili jsme se rádi, někteří z nás z těch zkušeností čerpáme dodnes.

Ovšem, v čem jsme rozhodně nebyli o krok pozadu, ale naopak jsme se hřáli v neskrývaném obdivu a někdy i závisti našich německých kolegů, to byla výroba pouzder na foťáky. České kutilství se snad přijímá už s mateřský mlékem a v dobách socialismu to platilo dvojnásob. Zásadní rozdíl byl v samotném pojetí výroby. Němci vycházeli z použití jakéhokoliv jen trochu vhodného polotovaru, který našli doma, na smetišti a nebo v nejbližším obchodě s instalačním materiálem. My, Češi, jsme si ve většině případů všechno vyráběli už rovnou na míru. A podotýkám, že rovnou z prvotřídních surovin. A tak byly k vidění vedle německých pouzder z papinových hrnců nebo vojenských várnic, ozdobených vodovodními kohoutky, takové technické skvosty „made in Tchechien“, kde základem byly kostky leteckého duralu, titan a kvalitní plast. A také odlitky, za které by se nemusela stydět ani NASA. To všechno zpracované, když ne na NC strojích, které v té době byly v plenkách, tak každopádně na obráběcích strojích první kategorie.

Vím, o čem mluvím. Společně s kamarádem a mým letitým fotografickým souputníkem Radkem Skramoušským jsme takovou výrobu mnohokrát absolvovali. Nečestnou výhodou byly naše pracovní podmínky. Já byl dlouhá léta zaměstnancem filmového servisu na Barrandově a Radek technikem v Druoptě. Spojení takřka dokonalé. Jediným problémem tak pro nás byly součástky, které se nedaly vyrobit a velmi obtížně se sháněly. Jako třeba kroucené šňůrové kabely, konektory a různé typy gumových výlisků a těsnění. Naštěstí „O“ kroužky už v sedmdesátých letech prorazily i za vrata železné opony a byly celkem dostupné, ovšem v kvalitě problematické. Dokonce existovaly i návody na jejich lepení z metráže. V úplných začátcích, na přelomu padesátých a šedesátých let, to jsme se ale museli obejít i bez takových vymožeností, a třeba naše první pouzdro na 8mm kameru Admiru bylo těsněno podobně jako láhev od okurek. A víko pěkně přitažené křídlovými matkami! A abych nezapomněl na věc nadmíru důležitou, funkci ovládacích průchodek převzaly u prvních kejzů (pouzder) vyrobených v padesátých a šedesátých letech jen mírně upravené a k obalu poctivě přivařené vodovodní kohoutky, těsněné nikoliv konopím, ale lojovou šňůrou. Němcům se stejná technologie osvědčila ještě o patnáct, možná i dvacet let později.

Pouzdra z konce osmdesátých let, než se nám svět otevřel doopravdy, byla už takové kvality, že je dodnes možné jejich srovnání se současnou výrobní produkcí renomovaných firem. Tou nejsoučasnější! Myšleno strojírensky, nikoliv elektronikou, samozřejmě. O té se nám mohlo jenom zdát, ale bojovali jsme s ní statečně. Naším vrcholným kouskem bylo dnes už úsměvné použití magnetických tyčinkových spínačů a třeba také zdvojených kondenzátorů blesků. Jeden, skutečný, sloužil jak měl, druhý, falešný, pak k pašování drobného oběživa na nákupy ve Frankfurtu nad Odrou.

Zvlášť pyšní jsme na poslední sérii čtyř kusů pouzder, dokončených těsně před revolucí. To jsme si dovolili koncepci, kterou po nás zopakovali až v roce 1992 technici od Nikonu. Pravda, o něco lépe a dokonaleji. Ale možná ne radostněji. My zbavili obyčejnou Prakticu plechovo-plastového obalu a na její šasi přímo na míru „ušili“ frézou vodotěsný duralový kabátek s honosným nápisem Praktica Marine Professional. V Nikonu o pár let později také kompletně odstrojili jejich model F601, ovšem pouzdro nazvali skromněji – „jen“ Nikonos RS.

Dnes už je to o vzpomínání. Ale člověka pohladí po duši i po těch letech – slyšet a číst, že udělat si dobrý futrál na foťák není ani v dnešní době úplně ztracená záležitost.          

Petře vyprávěj...

Petře vyprávěj…

 

   s Petrem Katzem hovořil Vašek Kříž

 

Jako patnáctiletý kluk jsem se dostal v roce 1962 do potápěčské společnosti, která se tehdy pravidelně scházela v hříměždickém lomu u Dobříše. Jedněmi z prvních, s nimiž jsem na břehu žulové prolákliny navázal kontakt, byli bratři-dvojčata Pavel a Petr Katzové, pozdější neopomenutelné solitéry československého potápění. Čas oponou trhnul, jak říká klasik, ale s Petrem Katzem mám příležitost se vídat i dnes, po téměř padesáti letech. Je to vždy jednou ročně, když přijede ze své, dnes již domovské Austrálie, aby se vrátil na místa svých činů. Společně pak zavzpomínáme v naší oblíbené restauraci s příznačným názvem Svět. Tentokrát jsme si pozvali ke stolu i čtenáře Oceánu…

 

   Petře, vrátíš-li se dnes zpátky, do druhé poloviny padesátých let, a zrekapituluješ všechna následující léta, bylo dobře, že právě potápění určilo běh tvého života?

Když to vezmu z dnešního pohledu, tak se to rozhodně vyplatilo. Ale byla to tenkrát svým způsobem nouzová cesta. Protože tím, co mě přivedlo k potápění, nebyl můj vlastní interes, ale nechuť učit se angličtinu na jazykové škole. Rodiče, aby můj nezájem otupili, mi věnovali originální vydání Cousteauovy knihy Silent world – Svět ticha. Samozřejmě vůbec netušili, jaké semeno tím zasejí, a že jeho úrodu budu sklízet po celý život. Možná víc než slova v knize mě tehdy zaujaly fotografie, na kterých byli potápěči pod vodou. A korunu tomu nasadil stejnojmenný film, který jsme s bráchou viděli asi o rok později. Ale to už jsme se na potápění vrhli sami. Paradoxně tím, co nás na něm tak zaujalo, byla nemožnost si obstarat výstroj a pořádné informace. To nás nutilo bádat. Kdybychom si mohli potápěčskou výstroj lehce pořídit a zmizet s ní několikrát ročně v mořských hlubinách, asi by nás to brzy pustilo a vrhli bychom se na něco úplně jiného. Takhle nás vymýšlení potápěčských udělátek dokonale zaměstnalo a vlastně nám, respektive mně, vydrželo až do dneška. Ještě na okraj, v padesátých letech byly v biografech k vidění sovětské velkofilmy, jako třeba Pád Berlína nebo Tanková brigáda, a nevzpomínám si, že by některý z nich vyprovokoval v někom touhu být vojákem. Zato znám spoustu ostatních potápěčů, kteří se k téhle zábavě dostali právě díky filmům jako byl Svět ticha a nebo Hassova Výprava Xarifa.

 

   Profese konstruktéra potápěčských zařízení, která tě proslavila nejen v socialistickém Československu, ale zajistila ti slušnou obživu a uznání i v Austrálii, ta vznikla proto, že jsi byl nadšeným potápěčem, anebo kvůli tomu, že jsi uměl kreslit technické výkresy a konstruovat?

Tak i tak. Všechno jsme si museli ze začátku vymýšlet sami, věděli jsme jenom, jak dýchací regulátor vypadá zvenku. Vnitřnosti jsme museli vykoumat sami. Napřed to moc nefungovalo, naše první automatiky buďto pořád syčely a pouštěly vzduch nepřetržitě, nebo ho nepouštěly vůbec. Až nám kdosi přinesl francouzský časopis, ve kterém byl regulátor rozkreslený. To byl převratný okamžik. Ale to už jsme s bráchou byli zaměstnanci podniku Technoplyn a měli jsme jisté možnosti. Třeba jako obal prvních funkčních automatik nám posloužila pouzdra manometrů. Jeden z nich je dnes dokonce v depozitáři Technického muzea.

 

   Televize s tebou bude natáčet dokument a podle scénáře začnete právě ve zmíněném depozitáři a skončíte v Hříměždicích. Rve ti to dnes srdce, když vidíš místo, kde vše začalo? Zatlačíš slzu? A proč to byly právě Hříměždice, které se staly kolébkou, nebo přesněji jednou z významných kolébek našeho potápění?

Srdce mi to nerve, to ne. Už jsem tam v posledních dvaceti letech dokonce i několikrát byl a bez následků. A proč to byly právě Hříměždice? Důvod je jednoduchý, byla tam čistá voda. Viděli jsme na sebe a kdyby se někdo začal topit, byla i větší šance ho vytáhnout. To myslím samozřejmě v legraci. Ale Hříměždice nám brzy přestaly stačit, a když jsme zjistili, že kolem dokola je ještě mnoho podobných zatopených lomů, navíc některé s lákavým obsahem válečné výzbroje, bylo jasno. Rozlétli jsme se po okolí.

 

   Nezůstalo však jenom u lomů, válečné relikvie jste tahali, často i za dohledu policie, také z řek, hlavně z Vltavy v Praze. Našli jste například vysílačku v zátoce Haďák, o které se dlouho myslelo, že je to slavná odbojová vysílačka inženýra Formise z období války. A jak jste se k tomu vůbec dostali, ve Vltavě bylo potápění přece zakázáno?

Vymysleli si to novináři, to s tou vysílačkou. My ji předhodili policii a potichu jsme sebrali jednu pistoli a vzduchovku, které ležely vedle. V Praze jsme se potápěli hodně pod mosty, hlavně pod Mánesovým a pod Karlovým. Na požádání Národního muzea a taky policie, pardon, Veřejné bezpečnosti. Nálezy to bývaly všelijaké, třeba pětilitrové láhve s acetonem. U Libeňského mostu jsme našli ruličky kovových korunových mincí. Mysleli jsme, že jsou neplatné, a tak jsme je nechali ležet na navigaci. Pár jsem jich vzal domů a teprve tam mě žena upozornila, že jsou pořád platné. Nebo na dně ležela hromada elektrických vrtaček, tak asi dvacet kusů. Kdo je tam mohl hodit? Jo…, taky jsme tam našli takovou větší pružnou kouli, ale teprve na břehu jsme zjistili, že to je černá tlačenka! Ovšem sranda šla stranou, když jsme začali u Čechova mostu tahat panzerfausty. Původně jsme tam šli vytáhnout zbytky kovové výzdoby mostu, které se tam dostaly při revolučních bojích v roce 1945, a o které nás památkáři požádali. A ejhle, nebyla to jen kovová slunce, byly to i pušky, pistole a revolvery. A taky zmíněné protitankové hračky. Taky jsme tam našli kulomet, ten jsme si opřeli o pilíř, že ho zkusíme později nějak vylovit, ale už k tomu nikdy nedošlo. Třeba tam někde v bahně leží dodnes… Taky byly slušné úlovky v přístavu pod Libeňským mostem v Holešovicích, u uhelných skladů. Tam jsme jednou v noci, když hlídač spal, natrefili na velikánský kožený kufr. Nešel otevřít, tak jsme ho vytáhli z vody, vážil snad metrák, že ho zkusíme druhý den s nářadím otevřít. A aby nám ho nikdo neukradl, zaházeli jsme ho uhlím. Když jsme tam za pár dní přišli, nebyl tam ani kufr, ani ta hromada uhlí. Skončilo to všechno na nějakém šífu.

 

   Když jsme u těch pokladů vytažených z vody, tenkrát existovaly i úžasné sklady barevných kovů, hlavně hliníku a duralu. Vše převážně z letadel. Byla to místa plná vhodného materiálu pro výrobu potápěčských přístrojů, povalovaly se tam třeba láhve od luftwaffe a sovětské kyslíkové dýchače KP14 a KP18 z migů.

To jsem chodil ještě do školy, když jsme řádili u kbelského letiště mezi nahromaděnými letadly, tahali jsme z toho ledacos. A i jinde, třeba v Hostivaři a nebo v Kovošrotu na Maninách v Libni. Tam bylo věcí, třeba vystřelovací sedadla ze stíhaček, knyply... Součástky pro potápěčské přístroje jsme tam objevili až později, zato v hojné míře. Mimo to na vysočanské Harfě byla sběrna gumy. Mezi pneumatikami se našlo ledacos, taky hromady plynových masek a vrapových hadic z nich. Ty jsme kupovali po pětikoruně od místního hlídače. Byl to tenkrát v Hříměždicích velice žádaný materiál.

 

   Zmínil jsi se, že jste byli s bráchou v šedesátých letech zaměstnaní v Technoplynu. Kam tě potom osud zavál?

Z Technoplynu jsem šel do Výzkumného ústavu stavebních hmot a konstrukcí. Seděl jsem tam a vymýšlel hydrauliku. Pracovalo se tu s vysokými tlaky a to byla velká výhoda. Mistr v dílně byl príma chlap a nic pro něho nebylo nemožné. Tak jsme taky sem tam stihli vyrobit kompresor. Pobyl jsem tam pár let a pak jsem odešel za Bohoušem Jandáčkem, který zrovna založil v roce 1969 slavný Sportklimex. A začal s automatikou Tajfun, respektive s něčím, z čeho potom Tajfun vznikl. Byla to původně italská automatika, kterou dovymyslel napůl s Jirkou Holcem. Když to ale dali dohromady, tak to moc nefungovalo. My už jsme v té době produkovali ve výzkumáku něco, s čím se dalo potápět. Chodili jsme s Bohoušem na bazén a on viděl, že se nám z těch našich vynálezů daří dýchat, poprosil mě, jestli bych se na prototyp té jejich automatiky nepodíval. V roce 1970, to už jsem byl členem kolektivu Sportklimexu, jsme vrhli do světa první sérii Tajfunů.

 

   V roce 1980 jsi, jak uvádíš ve svých pamětech, po čtyřicetiminutovém čekání v mrazu na tramvaj číslo osmnáct dospěl k rozhodnutí opustit republiku. Věděl jsi už, že půjdeš do Austrálie a budeš tam pracovat v potápěčské firmě?

My jsme se ženou věděli, že chceme do Austrálie, ale co tam budu dělat, jsem netušil. Dokonce se mi naskytla možnost pracovat ve Švédsku u firmy Poseidon, kde mě znali, protože jsem s nimi na tehdejší dobu poměrně úzce spolupracoval při uvádění jejich výrobků na československý trh. Mohl jsem nastoupit v USA ke Scubapru. Ale nás lákala Austrálie, bylo tam teplo, korálová bariéra a vůbec… A tak mi aspoň poskytli adresu na šéfredaktora australského potápěčského časopisu. Po příjezdu do Sydney jsem ale otevřel telefonní seznam a podle něho jsem zavolal do nejbližší firmy, do Sea Hornetu. Zeptal jsem se jich, jestli by neměli místo. A oni, že ano. Hned druhý den jsem nastoupil. Ptali se mě, co bych chtěl dělat a tak sem si to všechno prohlédl a podle toho, co jsem viděl, mně bylo hned jasné, kde začnu. Oni třeba vůbec neměli měřicí panely na seřizování automatik, dělali to všechno od oka z dovezených dílů od firmy Sportsways, se kterou tehdy spolupracovali. Sea Hornet sice začal vyrábět svoje automatiky už v roce 1960, ale nikdy to nebylo nic moc, proto ta spolupráce se zavedenou americkou firmou. A vždycky to byly ústenkové automatiky, v Austrálii se nikdy nevyráběly hadicovky. Mělo to jednoduchý důvod. Osvědčenou tradici. Ted Eldred už v roce 1951 vymyslel ve své firmě Breathing Appliances slavnou Porpoise, první ústenku na světě, na což je Austrálie dodnes hrdá. Díky tomu třeba australská Navy měla jako první na světě, v roce 1954, ve výzbroji už tento druh automatik.

 

   Takže ty jsi vyvedl Sea Hornet ze středověku…

No to ani ne, firma byla ale původně zavedená na poněkud jiný druh výroby, na harpuny, odtud název Sea Hornet. Až s mým příchodem se to začalo trochu měnit. Po osmi měsících jsem to ale zabalil a odešel k firmě Andersen, která sice nedělala potápěčskou techniku, byla však zaměřena na výrobu lodí. A měla kvalitní konstrukci. Se Sea Hornetem jsem však dál pracoval na kontrakt. V podstatě až do penze. Přes firmu Andersen jsem se dostal do úzkého kontaktu s námořnictvem, i vojenským. Asi po osmi letech dostal Sea Hornet obrovskou zakázku z USA na automatiky pro Jižní Ameriku, kde tehdy vypukla zlatá horečka. Masově se tam začaly používat regulátory na dlouhých hadicích, takzvané Narghile a z firmy mě oslovili, jestli bych si s tím neporadil. Z té doby se tradují moje fotografie, jak nabírám druhé stupně lopatou a vozím je kolečkem na hromadu. Vyrobilo se pár tisíc automatik, ale pak to Američani zrušili. Asi došlo zlato. Přesto mi dal Sea Hornet důvěru a znovu mě zaměstnal, ovšem za poněkud jiných podmínek. I technických. Nakoupili CNC stroje a výroba se pak soustředila na vlastní produkci. V Andersenovi jsem se rozloučil, nedokázali to pochopit, i peníze přidávali. To jsem zase nechápal já, nebyl jsem taková hvězda…

 

   No, s tou hvězdou-nehvězdou opatrně. Vždyť se Sea Hornet přetahoval o tvoje vynálezy i se slavným Apeksem a Beuchatem! Řekni nám, jak ti tyhle firmy sebraly patenty…

Tam šlo o můj vynález rotačního členu v druhém stupni, kterým se mění Venturiho efekt (pro upřesnění – otočný kroužek v místě vstupu LH hadice do druhého stupně. Poznámka V. K.) To jsem tenkrát zkonstruoval pro automatiku Command Air od Sea Horneta, a ten to nechal patentovat. Za půl druhého roku vyšel Apeks s tím samým. Tak jsme je upozornili, že je to patentová záležitost. Oni kontrovali tím, že to náhodou objevili ve stejné době taky, ale že to nestačili patentovat. Argumentovali tím, že to ve stejné době vystavovali na výstavě potápěčské techniky v Japonsku. Dokládali to jakousi nesmyslnou fotokopií cestovních dokladů jejich zaměstnance, který tam tou dobou byl. My se s nimi ale nesoudili, to nemělo smysl. Stálo by to jen prachy a k ničemu by to nevedlo. To samé s Beuchatem. Tam do toho byla navíc zatažena roztržka mezi těmito dvěma výrobci. Práskali jeden druhého, jako kluci na dvorku. Když jsme u těch mých patentů, taky jsem vymyslel podvodní pneumatickou houkačku. Ve stejné době však vyšel Hammerhead s něčím podobným a marketingově úspěšným, takže to od něj Sea Hornet koupil a tohle jsme dali k ledu. Vyšlo to výhodněji. Pak mám ještě pár zlepšováků na ventilech, hlavně pro hasiče a důlní záchranáře. Dneska ale Sea Hornet produkuje pouze automatiky pro armádu a námořnictvo pod názvem B Commander. Civilní trh v Austrálii je v moci několika dalších, převážně amerických firem. Pro ně dělá Hornet dneska už jenom harpuny. 30–40 000 ročně! Spearfishing zažívá ve světě znovuvzkříšení, ať se to někomu líbí a nebo ne. Nejde však většinou o klasický pobřežní lov, ale o lov velkých ryb na otevřeném moři. A tomu odpovídají i harpuny, nejsou to žádná šidítka, která nakonec končí zastrčená někde v garáži. Tohle je sport pro velký kluky. Ale s tím já nemám nic společného.

 

   Jak jsi zakončil kariéru v Sea Hornetu?

Přesně v den, kdy jsem se dožil 65, jsem odešel do důchodu. Před pěti lety. Ale pořád tam mám židli a občas na ní i sedím, když je potřeba. Glen, majitel firmy, stále hledá mého nástupce, ale nedaří se mu to. Mladý kluci chtějí mít komfort velkých firem a starým se do něčeho takového silně specializovaného nechce. Nám, když jsme byli mladý, nic jiného nezbývalo, než přemýšlet a tvořit. Mladí to dnes vidí jinak.

 

   Co dělá dneska australský důchodce, mimo toho, že jezdí jednou za rok za kamarády do Čech? Potápíš se ještě? Kdy jsi byl naposled ve vodě?

Potápím, čestný pionýrský… Jsem zainteresovaný v australské sekci HDS-SEAP (Historical Diving ­Society South East and Pacific), a se stejně starými kluky podnikáme občas výlety spojené i s potápěním v moři. S dobovou výstrojí, samozřejmě. Napřed si to vyzkoušíme na setkáních v bazénu a pak vyrazíme do drsné přírody. Asi měsíc před odjezdem jsem byl s nimi mezi opravdovými korály. A hlavně s kvalitní výstrojí. Měl jsem na zádech hadicového Slavíčka se sedmilitrovou originál láhví. A taky starou masku. Jen ploutve a šnorchl byly novější. Šnorchl proto, že pořád nemůžu sehnat ten krásnej ze starých časů, s pingpongovým míčkem v uzávěru. Ten kdybych někde našel, to by si mě kolegové považovali…

Podivný svět pod hladinou

Podivný svět pod hladinou

 

   Připravil a vyfotografoval Václav Kříž

 

Konečně… Úmorná sedmnáctihodinová cesta se dvěma přestupy, ve Frankfurtu a v Singapuru, končí na letišti Sam Ratulangi nedaleko města Manado na severním výběžku indonéského ostrova Sulawesi. Mátožné postavy procházejí zdravotnickou uličkou pod dohledem termokamery a bdělých očí, vykukujících zpod roušek, bránících v nádechu obávané H1N1. Kdo tomu věří…

Pak už následuje zběsilý průjezd uličkami manadského přístavu a čekání na zvětšující se bod na obzoru, na bárku, která nás, zemdlené a nevyspalé, dopraví do pravého potápěčského ráje. Aspoň tak si to všichni představujeme. Copak to může být jinak, když doporučení na zřízení přírodní rezervace Bunaken, na kterou se tak těšíme, vydal sám veliký J. Y. Cousteau?

 

   Bunaken

Přivítání na základně Two Fish je, mírně řečeno, nestandardní. Vysypali nás, jinak se to říct ani nedá, naštěstí bez zavazadel rovnou do vody asi sto metrů od pobřeží zarostlého mangrovovou spletí. Vykasané nohavice byly málo platné, vlnky nám laškovně dorážely až do půli stehen. K tomu písečné dno, pokryté stovkami tlustých mořských hvězdic. První dotyk Celebeského moře. A tak jsme klopýtali a poskakovali mezi hvězdicemi ke křovinám na pobřeží. Původně jsem si myslel, že takový výsadek byl jen rozmarem posádky, to abychom si užili tropy s celou parádou. Až později jsem pochopil, že to nešlo jinak. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu víc než dva a půl metru, a my si vybrali k příjezdu ten nejnevhodnější čas. Taky průchod zelení nás trochu zaskočil, úzká cestička, lemovaná ostrými hroty mladých mangrovových výhonků vypadá tak, že by se i fakír polekal. Jen proboha nezakopnout! Následky raději nedomýšlet.

Na řadu přišel uvítací rituál. Právě takový, jaký je v Indonésii pro turisty zvykem. Papíry, papíry a zase papíry. Formuláře cestovní střídají ty potápěčské a nakonec jako tečka ještě platba za vstup do přírodní rezervace. Za to fasujeme plastový odznak, který musíme nosit viditelně přidělaný k potápěčské výstroji pro případnou kontrolu. Na pokraji zhroucení jsme konečně obdarováni klíčkem a můžeme do svého bungalovu. Ten nabízí jednu větší místnost se širokou postelí, za dveřmi je i hodně jednoduchá koupelna. Pitná voda se čepuje z plastového výměnného zásobníku, opodál stojí přenosný ventilátor. Pod střechu se ještě vejde menší veranda s křesílky a houpací sítí. Šmytec! Jednoduché, ale příjemné a čisté. Teď teprve do­opravdy začíná náš vysněný týden na Bunakenu.

Ráno po noci plné zvuků z mangrovového houští a po slušné snídani přichází na řadu první ochutnání moře. Vyplouváme rovnou na jednu z vyhlášených lokalit (ostatně tu ani jiné nejsou). Na palubě je už všechno přichystané skoro bez našeho přičinění. Ustrojené láhve, plastové bedny s drobnou výstrojí a obleky, my přicházíme jako lordi jen s fotoaparáty v náručí. Máme štěstí, ráno je příliv a voda tedy sahá až ke kraji pláže. Žádné brodění. Na palubě se seznamujeme s našimi průvodci Krisem, Kenem a Hendrou, kteří společně s kormidelníkem Samem a pomocníkem Leem budou po celou dobu plnit všechna naše přání nad vodou i pod hladinou. Skutečně to tak bylo, tihle kluci byli neskuteční ve své vstřícnosti, poctivosti a ochotě nejen se o nás starat při potápění, nosit výstroj, plnit láhve a krmit nás, ale každý večer ještě měli sílu a hlavně chuť vysedávat s námi pod palmovou střechou místní osvěžovny a zpívat a hrát do úmoru. Všechno za plat kolem osmdesáti eur měsíčně! To ale nebylo o penězích, co tihle mladíci předváděli, to bylo o čiré radosti ze života a všeho, co dělali. A nejen oni, ale i všichni obyvatelé Bunakenu. Vesničané, farmáři a rybáři ze tří malých vesniček v blízkém okolí nám každý den dokazovali, že žít se dá i jinak, než v úporném spěchu a se zamračenou tváří.

Vyhlášená lokalita se jmenuje Fukui a nikde na světě jsem neviděl tak velké zévy jako tady, na jihozápadní stěně ostrova Bunaken. Křišťálová voda a spousta života, to je obrovské plus zdejší rezervace. Na manty ani obří žraloky zde sice nenarazíte, ale ve spodních patrech korálových stěn krouží pravidelně velcí žraloci. A nalijme si čistého vína, díky masivnímu přílivu a odlivu jsou tu taky pěkné proudy. Voda táhne v úžinách mezi ostrovy a nezbývá nic jiného, než se přírodě podřídit, nechat se unášet a hlavu si vykroutit nad všemi úžasnostmi kolem dokola. Ovšem na fotografování to moc není. A tak to šlo každý den, pokaždé něco nového. Ať už se jednalo o návštěvu želvího království, korálové zahrady sousedního ostrůvku Montehage a nebo potopený bezejmenný vrak obchodní lodě u pobřeží Molas, který byl snad tím nejhezčím, jaký jsem kdy navštívil. Dokonalý objekt třeba pro natáčení filmu. Nescházelo mu nic, tajemné prostory se spoustou různých zařízení a zbytků nákladu, krásné propelery v přijatelné hloubce 40 metrů, paluba zarostlá bohatým porostem hub a korálů. Takových kdyby bylo víc.

A nebylo jenom potápění. Rozhodně stojí za to, vydat se na prohlídku blízkých vesniček Bunaken, Tanjung Parigi a Alungbanua. Lidé tu jsou velmi přátelští a k fotografování až neskutečně vstřícní. Stačí posunkem požádat o dovolení – ani jednou mě nikdo neodmítl. A co je až zarážející, za každé focení ještě poděkují! I pro kokos na palmu s radostí vyšplhají. Procházka vesničkou je pastvou pro oči. Všude záplava květin, mezi tím pobíhá domácí zvířectvo a spousta psů. Hodných, milých a neagresivních, podotýkám. Právě takových, jako jsou jejich majitelé. Ostatně, jak se říká, jaký pán, takový pes.

 

   Molucké moře

Týden uběhl v činorodém ruchu, jak říká klasik, a přišel čas se rozloučit. Přesunuli jsme se na druhou bázi Two Fish do průlivu Lembeh, na druhou stranu Sulawesi Utara, jak se tady říká severnímu cípu ostrova. „Naši kluci“ jeli s námi, i potápěčská výstroj zůstala v bednách. Slabá hodinka plavby lodí do Manada byla jako pohlazení, i cesta taxíkem napříč poloostrovem utekla rychle. Navíc bylo cestou na co koukat. Třeba na obrovskou, neuvěřitelně bílou sochu Krista na kraji města, možná větší než je ta slavná v Riu. V přístavu Bitung už na nás čekal člun a bez zdržování jsme vyrazili na druhou stranu průlivu na ostrov Lembeh. Ovšem tady, v jiném moři, Moluckém, bylo všechno trochu jinak. Černý sopečný písek na plážích, neprostupný prales kolem dokola a voda už ne tak křišťálově čistá, že křišťálovější není. Jen příliv a odliv se moc nezměnil.

Po papírových útrapách, na které už jsme si zvykli, nastal obvyklý ubytovací rituál. Domečky z bambusu a teaku jsou tu navlas podobné buna­kenským, vládne tady ale ještě přátelštější atmosféra, pokud je to vůbec možné. Z místa není mimo vodu kam uniknout. Prales dotírá ze všech stran a na nějaké výlety po souši tak není ani pomyšlení. Pokud nenasednete do člunu a nevyrazíte „přes řeku“ vstříc civilizaci do nepříliš vzdáleného Bitungu s jeho 250 000 obyvateli, nezbývám vám po večerech nic jiného než kolektivní zábava. Na tu zdejší se ale nezapomíná, zvlášť když kluci vytáhnou kytary a někteří ještě k tomu zasednou k podivnému hudebnímu nástroji, vyrobenému z překližkové bedny s otvorem a s nasazeným dlouhým, jednostrunným krkem. Jejich písničky se dají poslouchat dlouho do noci.

Potápění na Bunakenu bylo jen takové zahřívací kolo, to abychom viděli, jak může vypadat potápěčský ráj. Ale ten fotografický na nás čekal na Lembeh Strait, jak se téhle úžině správně říká. Je to meka podvodních fotografů, těch, kteří váží cestu přes půl světa, aby vyfotili něco, co jinde na zeměkouli není k vidění. Mezi takové jsme patřili i my. Už první ponor nám potvrdil všechno to, co jsme měli načtené z knížek a nakoukané z internetu. Spadli jsme po zádech z naší lodě nedaleko břehu na místě zvaném Pantai Parigi a první, co jsme uviděli, byla černošedá bahnitá pustina pod námi, která se táhla, kam až bylo možné dohlédnout. Trochu se to podobalo dnu na některém z českých lomů. Měl jsem to „štěstí“, že jsem se vzápětí ztratil a první ponor absolvoval o samotě, tak jak se to nemá dělat a jak to mám jako fotograf nejradši. Mírný svah usnadnil orientaci a tak jsem koukal a koukal… Napřed nic. Dlouho. Až po chvíli se začaly objevovat skrumáže barevných mořských ježovek Astropyga radiata. Najednou se ta nejbližší rozběhla na dlouhých nožičkách. Na to jsem byl připravený z literatury. Patřily krabovi Dorippe frascone, který si nosí ježka na hřbetě jako ochranu před predátory. Asi ví proč. A pak se mi úžasný podmořský svět Lembehu otevřel naplno. Na každém potopeném kusu dřeva, na osamělém balvanu nebo na korálovém ostrůvku bylo něco neuvěřitelně zajímavého. Tak zajímavého, že se za tím vyplatí cestovat přes půl světa…

 

   Nártouni a noc v pralese

Když už jsme po pár dnech přeci jen měli potápění dost, vyrazili jsme na výpravu do deštného pralesa, do rezervace Tangkoko Reserve na úpatí sopky Dua Sudara. Nebyla to žádná improvizace, měli jsme to v plánu už v Praze. V téhle rezervaci totiž žijí neuvěřitelní tvorové, tarsiové – nártouni. Malé poloopičky, známé i z televizní reklamy, s očima prý většíma než jejich mozek. Ty jsme si nemohli nechat ujít, když jsme byli tak blízko.

Odjeli jsme ze základny až odpoledne. Nebylo kam spěchat, nártouni vyrážejí za potravou po soumraku. Lodí do Bitungu to byla chvilka, tam už na nás čekal objednaný terénní taxík. Cesta přes město byla rychlá, horší už bylo dalších asi 50 kilometrů po silničkách na úpatí sopky. Ocenili jsme zdejší zvyk při předjíždění a do zatáčky lehce zatroubit. Je to tak jednoduché, a funguje to! Do rezervace jsme přijeli se soumrakem. Místní rangeři se nás ujali a doporučili nám se hned a bez prodlení důkladně natřít vodičkou proti moskytům. Pak jsme se vydali na pochod pořád temnějším pralesem. Všude obrovské kořeny a liány silné jako lodní lana, z okolí se navíc pořád ozývaly divné zvuky. Najednou nás obklopila tlupa makaků. Černé opice ve stmívajícím se lese…, byly jako duchové kolem nás. Zbyl čas jen na několik fotografií. Museli jsme dál, noc přicházela a nártouni nečekají. Přes hory a doly, přes padlé kmeny a mezi liánami tlustými jako stehno jsme se do kopce a z kopce prodrali až k pořádnému fíkovníku. Takového benjamínka máme doma v pokoji, tady jsme se museli ale pořádně zaklonit. Jeho koruna se proti hvězdnaté obloze rýsovala v dobrých třiceti metrech. V tropech člověk lehce podlehne pěstební skepsi. Co si doma pipláte v květináči, to tady bují až ke hvězdám. Stáli jsme pod objemným kmenem, kde propletenec rostlin vytvořil na kmeni skrýš. V té se nártouni přes den skrývají. Průvodce vytáhnul z kapsy tučnou kobylku a posadil ji na větev před námi. A najednou stál ten malý, okatý skřítek, před námi. No…, stál…, seděl, tak jak opičky sedávají. Velké oči na nás zíraly ve světle baterek, držel se téměř lidskými prstíčky za větev a nebyl nijak vyděšený. A ani druhý, který se držel opodál. Sem tam nějaký záblesk z našich aparátů je nijak nevyděsil, asi jsou zvyklí na turisty. Odvážnější po chvíli pomalu slezl a schoval se za tlustou liánu. Byl ode mě metr daleko. Zamířil jsem objektiv na zelenou kobylku a čekal na skvělý záběr. Najednou kobylka zmizela. Nejen, že jsem nestačil zmáčknout spoušť, k vidění nebyla ani ta malá pracička, která se vynořila ze tmy a neuvěřitelnou rychlostí sebrala potravu. A bylo po představení... Nártouni se vrátili do vyšších pater a jemně povřískávali na rozloučenou. Za chvíli už bylo jejich domlouvání slyšet z daleka. Noc zčernala a chlupaté poklady zmizely kdesi v pralese.

Vrátili jsme se na základnu plní dojmů a vrhli se znovu pod hladinu k „běžné“ denní práci, fotografování podivných stvoření, critters, jak tady říkají. Tentokrát došlo na jednu ze zdejších perel, na koníčka Hippocampus bargibanti, zvaného Pygmy. Není to endemit, vyskytuje se v celé jihovýchodní Asii, ale byl nalezen teprve před pár lety. To proto, že je tak malinký, asi 1,5 cm velký, a perfektně maskovaný ve větvích gorgonie Muricella paraplectana. Najít se nám ho podařilo jen s pomocí našich průvodců. Kdyby neměli šikovná ukazovátka z nerezového drátu, bůhví jak by to s naším fotografováním dopadlo. A nebyli to jenom koníci, ale taky spousta dalších úžasných zvířátek, třeba vlasatých rozedranců „Hairy frog fish“, chobotnic a ryb, které často ani jako ryby nevypadaly. A to nemluvím o desítkách druhů nádherně zbarvených mlžů a plžů. Je to podivný svět pod hladinou Lembeh Strait.       

 

   Sulawesi

Bunaken National Marine Park, založený v roce 1991, leží v Bay of Manado – manadském zálivu na severním konci ostrova Sulawesi (Sulawesi Utara). Je rozdělen na tři části, ostrovní, vzdálenou přibližně půl hodiny plavby lodí západně z přístavu Manado s centrem na ostrově Bunaken, a dvě příbřežní, známé jako Molas-Wori Coast na severu a Ara­kan-Wawontulap Coast na jih od Manada. Ostrovní část v sobě zahrnuje ještě ostrovy Siladen, Manado Tua, Montehage a Nain. Celková rozloha parku je přibližně 80 000 ha, z toho 97 % zahrnuje vodní plocha. Pobyt a potápěčské aktivity na území parku jsou tu od roku 2001 podmíněny platbou 15 USD. Jsou deklarovány tři úrovně ochrany přírody: lokality se zakázaným vstupem, místa s podmínkami ustanovenými v provozním řádu parku a území s neomezeným pohybem. Průměrná hloubka moře je 200 metrů, mezi ostrovy Montehage a Manado Tua dosahuje rekordních 1360 metrů. Zde je také zaznamenán výskyt živé fosilie – Latimeria menadoensis, blízké příbuzné v minulém století senzačně objevené latimerie u jižního pobřeží Afriky a Komorských ostrovů.

Na ostrově Bunaken a Siladen je několik potápěčských základen s celoročním provozem a bohatou nabídkou služeb.

www.twofishdivers.com

www.starfish.ch

www.siladen.com

 

   Lembeh Strait

je úžina mezi pobřežím severního Sulawesi a ostrovem Lembeh o délce asi 15 kilometrů a průměrné šířce 300 metrů. Největší hloubky tu dosahují něco málo přes 50 metrů. Místo je vyhlášené výskytem specifických, často endemických živočichů, žijících na bahnitém dně, složeném ze sopečného bahna a písku, s korálovými stěnami v příbřežním pásmu. Průliv je oblíbenou lokalitou podvodních fotografů z celého světa, zvláště specialistů na makrofotografii.

Potápění tu zajišťuje několik základen se značně rozdílnou cenovou nabídkou v souvislosti s nabízeným servisem. Ale co je drahé, nemusí být vždy to nejlepší, zvláště pro pohodlí fotografů.

www.twofishdivers.com

www.kunkungan.com

www.diving-on-sulawesi.com

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group