ikoktejl

Václav Kechner
Tag: Václav Kechner Nalezeno 1 výsledků.
Tag: Václav Kechner Řazení

Kapří sešlost

Kapří sešlost

 

   Text a foto Václav Kechner

 Znáte asi ten pocit, kdy při pohledu na vodní hladinu srdce začne pracovat o poznání rychleji, protože jste právě zjistili, že se díváte do osmimetrové hloubky. Dáte mi za pravdu, že zvláště u sladké vody je to fakt obzvláště pozoruhodný.

Jednoho prosincového rána ujížděl náš automobil směrem na Vysočinu a vezl tři natěšené jedince směrem za vytouženou vodou. Zanedlouho se před námi objevila známá hladina lomu. Počasí nám sice moc nepřálo, bylo zataženo a poletoval sníh, ale důležité bylo, že tam kromě majitele nikdo jiný neparkoval.

 

   Ideální scenerie

Neprodyšně uzavřen do suchého obleku, zamotán do různých hadic, s fotoaparátem na krku, sotva se plouže, prostupuji hladinou, která rozděluje tyto dva světy. Otevřel se mi fascinující pohled na příkrou stěnu, u jejíhož úpatí se tyčily vysoké zbytky keřů, které tam kdysi rostly. Dnes však plnily roli dekorace, umocněné tím, že jejich větve jsou nádherně porostlé koloniemi sladkovodních hub. Mezi touto křehkou krásou, jako kdysi ptáci, dnes proplouvají hejna okounů a plotic. Ideální scenerie pro fotografování, obzvláště, když se z protisvětla přibližuje kolega. Ta dobrá duše za léta společného potápění ví, co se mi asi vybavuje před očima, a naplouvá do správného postavení. Několikrát vodou šlehne blesk a můžu doufat, že se některý ze záběrů povede. Stáčíme se podél stěny a míříme ke skalním římsám, kde se dají tušit velcí kapři. Viditelnost je úžasná. Vertikálně dobrých osm metrů a horizontálně přesahuje patnáct metrů. Z hloubky dvaceti metrů ještě vidíme stromy na skalnatých březích. Prostě nářez, jaký dlouho nepamatuji. Vystupujeme do menší hloubky, do míst, kde se dají tušit rybí obyvatelé zdejšího lomu. Předpoklad sice dobrý, ale skutečnost poněkud jiná. Ani šupina. Abych nekřivdil, tak nějaký ten rak se batolí po dně, propluje pár plotic, ale to, na co čekáme, to ještě není. Pokračujeme dál podle kolmé stěny a pod sebou jasně vidíme členité dno, plné obrovských balvanů. Tam někde by se měli vyskytovat dva nově vysazení jeseteři. Ti však nejsou předmětem našeho pátrání. Alespoň pro tentokrát. Dnes jdeme po něčem jiném. Tím je vyhlášené hejno kapitálních kaprů.

 

   Kapří dostaveníčko

Na velkou vzdálenost vidím jasně Martina, jak se volně vznáší v prostoru a gestikuluje na mne. Zamířím k němu a ve směru jeho ruky začínám rozeznávat pohyb něčeho opravdu velkého. Tam, v jakési skalní rozsedlině, přes kterou leží kmen mohutného stromu s bohatou korunou větví, zřetelně rozeznávám siluetu kapřího těla. Abych to upřesnil, hodně velkého těla. Má vážit kolem šestnácti kilogramů, jak jsem se později dozvěděl od majitele lomu. Kapr stál majestátně mezi větvemi a zdálo se, že nás, dvě bublající monstra, pozoruje a rozvažuje, jestli pro něho představujeme nebezpečí. Usoudil asi, že pro něho nejsme hrozbou, a pomalu zaplul mezi větve stromu. Na druhé straně barikády byla situace úplně jiná, nervozita hraničila s posedlostí. Krásná ryba, čistá voda, ten snímek musím dostat, honilo se mi hlavou. Martin na tom byl se svými úvahami asi podobně. Zcela automaticky jsme se rozdělili, každý najížděl do této arény z jiné strany, hezky proti sobě. Co kdyby se povedl snímek člověka a ryby? Stoupáme podél příkrého svahu, pomalu se nám začíná otevírat celkový pohled na území tohoto mohutného šupináče. V ten moment mi spadla čelist, div jsem neztratil automatiku. Tam, na dně rozsedliny mezi mohutnými kameny, stíněni padlým stromem, měli dostaveníčko asi všichni kapři z lomu. Kolik jich tam bylo? Těžko říct. Později jsem jich na jednom záběru napočítal šestnáct. Dalo by se předpokládat, že to bylo asi tak dvacet kusů. Nejúžasnější bylo, že se všichni chovali naprosto klidně. Čekal jsem divoké pohyby celého hejna, ale nic. Jak známo, kapry je pro jejich plachost vždy těžké fotografovat. Tentokrát mám po dlouhých letech, jak se zdá, asi zase trochu toho fotografického štěstí. Pomaloučku, co ploutev ploutvi mine, začal jsem se přibližovat k této rybí sešlosti.

 

   Fotogenická parta

Parta to byla nadmíru fotogenická. Byly v ní zastoupeny snad všechny varianty tohoto druhu. Velcí lysci, šupináči i oranžová varianta kapra koi. Zapasoval jsem se do prohlubně mezi dva balvany, ukrytý za fotoaparátem začínám pořizovat první záběry. Kapříci se pěkně promenovali okolo. Někteří odvážnější se vyloženě přišli podívat na tu funící potvoru. Modré světlo blesku šlehalo vodou a filmový pás se začal plnit snímky. Právě jsme s Martinem podstupovali to pravé fotografické šílenství. Ryby samy připlouvaly na dosah ruky. V některých momentech nebylo možné zaměřit samotného jedince, protože se mezi vás připletli další. Nejúžasnější bylo, že ty ryby zřetelně projevovaly o nás zájem. Bylo to prostě neskutečné. Během půl hodiny mi došel materiál ve fotoaparátu, ale u srdce bylo jaksi hřejivo z dobře vykonané práce. Pravda, vytoužený snímek, zachycující přímý kontakt člověka a ryby z očí do očí, tentokrát nevyšel. Prostor, ve kterém se vše odehrálo, byl příliš stísněný. Já, s rozměrným fotoaparátem, jsem byl zaklíněný mezi balvany, a to mi umožňovalo maximálně pohyb o devadesát stupňů do pravé strany. Martin na tom byl ještě o poznání hůře. Ležel v minimálním prostoru pod kmenem stromu přitisknutý ke dnu a mohl tak akorát dýchat. Zajímavé bylo, že při častém používání blesku, zůstávaly ryby v naprostém klidu, ale jak Martin použil silnou lampu, byl jasně zřetelný neklid v celém hejnu.

 

   Dnešní den bude ­jednou vyprávěn

Jak se říká, vše krásné jednou končí. Kolega na mne pokynul a to byl signál k návratu do našeho světa. Dal jsem mu tentokrát bez okolků za pravdu, neboť konečky mých prstů se jasně hlásily o trochu toho tepla. Odlepili jsme se ode dna a vydali se křišťálovou vodou zaplněnou světlem do míst, kde se daly tušit schody sestupového plata. Proti nám v dálce na hranici viditelnosti plavali další návštěvníci, vypouštějíce si své chomáče bublin. Jejich zážitky na ně teprve čekaly. Zorník masky proťal hladinu. Schody, zatažená obloha a padající sníh. O několik chvil později ve vyhřáté místnosti s hrnkem grogu v ruce a s partou známých i neznámých probíráme nejčerstvější zážitky. V příjemné atmosféře naslouchám potápěčským příhodám vyprávěným okolo stolu a uvědomuji si, že i dnešní den bude jednou vyprávěn. Možná u jiných kamen s jinými lidmi, ale jsem si jist, že neupadne v zapomnění. A kdeže to vlastně bylo? No přece na LEŠTINCE u Skutče v čase vánočním.      

 

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group