ikoktejl

TEXT A FOTO: Josef Formánek

Neskutečně lilo a špatně se dýchalo. V těžkých kapkách na sklech mikrobusu se odrážel celý svět. Lidičky s véthí na kolech, pěšky. Spěchající s deštníky nebo s velkými zelenými listy nad hlavou. Žebráci, děti, ženy TAMILŮ, SINHÁLCŮ a MUSLIMŮ. V jedné kapce na skle se jak ve vypouklém zrcadle na křižovatkách objevil pitoreskně zdeformovaný slon. Smrad benzinu přerušovala jen omamná vůně koření, hniloby, všudypřítomných vonných tyčinek, moře a zeleně po dešti. Nasládlý kořeněný parfém, který byl jiný než jakým voněla ulice v MEXICO CITY, zahrada v japonském KJÓTU, malajská tržnice či čínská čtvrť v NEW YORKU. Byla to vůně moře z modrých lagun se siluetami palmových hájů za rozbřesku, hluboké džungle okolo MAYANGANY v deltě široké MAHATVELI gangy, kam chodili pít leopardi a jejich lovci z doby kamenné. Vůně čaje na drsných úbočích sráznatých hor NUWARA ELIJA. Vůně trávy rozsáhlých stepí, plných stád vodních buvolů a bíle tečkovaných jelenů, se kterými závodil v korunách božských stromů jen svobodný vítr. Byla to vůně koření ze studeného a válkou poznameného JAPPANÉ. Vůně prachu ze sluncem pozlacených a rozteklých zrnek písku v pouštích severovýchodu.

Číst dál...