Roční předplatné 499 KčBěla Jensen: Noblesa zavazuje
PTALA SE: Michaela Košťálová, FOTO: Miroslav Nebeský
Nemá ráda války, bídu, komunisty a dršťkovou polévku. A to je asi tak všechno. Jinak Běla Jensen, elegantní dáma s jiskrou v oku, působí, jako by se snad nad ničím nermoutila. Ještě jsem nepotkala člověka, ze kterého by vyzařovalo tolik optimismu! Ostatně, k úsměvu má důvod, humanitární hnutí na vlastních nohou – Stonožka, které založila, je dnes známé, získalo řadu cen a především pomohlo. Stonožka vybavila desítky nemocnic v Česku; do bývalé Jugoslávie poslala pět sanitek, pořídila školní výbavu tisícům dětí z Iráku i Afghánistánu; v Opařanech postavila farmu pro zooterapii... Vždycky to ale nebylo jednoduché. Běla Jensen studovala s Janem Palachem, a jak říká, když bylo „po tom“, nezvládla vyjít na Václavák. V roce 1969 emigrovala do Norska a už se nevrátila, přestože tam kariéru začala jako obsluha na benzínce. V roce 2012 ji diváci České televize a posluchači Českého rozhlasu zvolili vítězkou ankety Zahraniční Čech roku 2012.
V zemi trollů
TEXT A FOTO: Martin Dlouhý
Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.
Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.
Elixír mládí
TEXT A FOTO: KLÁRA JAKUBOVSKÁ
„Den na rybách se nepočítá,“ řekl mi kdysi, tisíce kilometrů od domova, jeden moudrý muž. Myslel tím, že ten den, kdy je člověku jen dobře, se nestárne. Prostě se nepočítá do věku. Může se to prý dít i v horách, ale po plavbě v Arktidě už vím, proč přísloví mluvilo o rybách.
Soukáme se do kombinéz, lezeme do člunu a vyplouváme na ledové vody Barentsova moře. „Pár tisíc kilometrů rovnou za nosem z tohohle fjordu už je jen severní pól,“ říká kapitán lodi Per, jeden ze skupiny dobrodruhů, kteří si tady, kousek od norského Kirkenes, stovky kilometrů za polárním kruhem založili Arctic Adventure. Dobrodružné cestovatele provázejí za každého počasí na rybářské plavby po Arktidě, koupání ve vysekaném ledu či jízdy na snowmobilech. My ale pro tentokrát jedeme jen pár set metrů, k ostré stěně skal padajících strmě pod vodu. Čekají mě dvě výpravy, ta první na lov obřích červených krabů královských k norsko-ruské hranici právě začala. „Možná jsou už pryč, někdy totiž přijde den, kdy krabi zmizí. Prostě nečekají na turisty a rybáře,“ prozrazuje Per. Jeho kolega, Rus Anton Kalinin z Petrohradu, se zatím navléká do neoprenu. Je jedním z nejzkušenějších arktických potápěčů na světě, potápěl se dokonce na severním pólu. Bude to on, kdo se ponoří do chladné vody a vydá se na lov až sedmdesáticentimetrových krabů, kteří mohou uštípnout prst jediným cvaknutím svých mohutných klepet.
Severští obři
TEXT A FOTO: PETR KREJZL
Tak nic, zase ani ťuk, nikde ani noha. Další prázdné údolí, po pižmoních ani památka. Nezbývá, než opět hodit na záda těžký batoh plný fototechniky a sejít z kopce dolů jen proto, abychom mohli znovu vystoupat na protilehlý vrchol.
Terén v národním parku Dovrefjell, kde se snažíme najít tato majestátní zvířata, je kopcovitý, pokrytý lišejníky a kamením. Někde tady se potuluje až 200 kusů těchto zvířat, tak přece neodjedeme, aniž bychom je zahlédli.
Drobný deštík se pomalu mění v pořádný slejvák, natahujeme pláštěnky a pokračujeme ve výstupu. Tělesná námaha kombinovaná s relativně vysokou teplotou, a to všechno ukryté pod igelitovou pláštěnkou tvoří něco jako saunu a neskutečně se potíme. Obávám se, že bude stačit ještě několik hodin pochodu a pižmoni si nás najdou podle zápachu sami.
Země zaslíbená
TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK
Kdyby byl Noe rybářem, tak by nezaparkoval na Araratu, ale hnal by svou bárku na sever a tam by čekal, až vody opadnou a odhalí zemi jménem Norsko. Jeho potomci by z tamních fjordů tahali jednoho lososa za druhým a lidstvo by čekala krásná budoucnost...
Norsko je pro našince jednou z nejatraktivnějších zemí. Proč? Nevím. Zřejmě proto, že je tak obrovské a divoké, vznešené a čisté, liduprázdné, a přesto živé a bující jako zahrada po dešti. Nemusíte přitom procestovat celou zemi křížem krážem, což ostatně ani není v lidských silách. Stačí navštívit region Møre og Romsdal na západním pobřeží Norska, který nad všemi okolními regiony vyniká krásou a rozmanitostí své krajiny.
Norští vikingové dnes
Když Sigrid Undsetová, jedna z nejznámějších světových spisovatelek, provázela po Norsku dvojici tureckých obchodníků, ptala se jich při loučení, co se jim v její zemi nejvíc líbilo. „Že tu vůbec žijí lidé!" odpověděl jeden z nich. Je to už pěkných pár desetiletí a Turci tehdy navštívili Norsko v únoru, kdy plískanice nasadí divukrásným horám čepce z mlhy a idylické fjordy se promění v tísnivé kaňony zaplněné šedavými vlnami.
Nevyplácí se nepoznat Jeho Veličenstvo
A přišlo Vads/o a jsme opálení. Projíždíme až za vesnici Kiby a stavíme „áčko“ - stáneček, tentokrát uprostřed bývalé německé pevnosti, z níž zde dosud zbyly základy, přesněji u místa, kde byl kdysi zabetonován kotel vojenské kuchyně.
Jak chutná norský Vevang
Jak chutná norský Vevang
Napsala a vyfotografovala Alena Voračková
Po více než dvou stovkách ponorů ve středozemních mořích a čtyřleté absenci slané vody v logbooku (mateřské povinnosti) bylo pro mě potápění v norském Vevangu zcela neotřelým zážitkem. Zvlášť, když jsme si, připraveni na nejhorší, užívali slunečné počasí a klidné moře.
V zemi Saamů
TEXT A FOTO: PETRA DOLEŽALOVÁ
Ti lidé jsou se svou zemí spjati. S její krásou, nepoddajností i magií. S pokorou přistupují k obětním kamenům v Trollholmsundu, ke starým saamským rituálům i k životu samému. Zemi Saamů, které jsem tak propadla, se docela trefně přezdívá poslední evropská divočina.
Mokré safari
TEXT A FOTO: ROSTISLAV J. PECH
Co se vám vybaví, když se řekne Norsko ? Přece čarokrásné fjordy obklopené severskou divočinou, zařezávající se hluboko do pevniny od mořského pobřeží až do samotného srdce země trollů.
Za duchy a medvědy s bačkorami
LEGENDA O VÁŠNI
EVROPA BYLA CIVILIZOVÁNA Z BLÍZKÉHO VÝCHODU, tvrdí Thor Heyerdahl, vědec a antropolog, jenž přinesl několik teorií, které zcela převrátily soudobé chápání migračních cest lidských ras.
Autor: Vladimír Kroc, Petr Horký a Miroslav Náprava
Thor Heyerdahl je všeobecně přijímán jako průkopník experimentální archeologie, při níž prakticky dokazuje platnost svých teorií. Z nejslavnějších těchto důkazů možno zmínit například expedici Kon-Tiki
REKORDY NORSKÉ PŘÍRODY
JEN OBYČEJNÁ VODA
PŘÍRODNÍ GALERIE MĚSTA OSLA
Autor: Jiří Rudolský
Gustavu Vigelandovi bylo třicet sedm let, když v roce 1906 předložil radním Osla maketu své představy o sochařské výzdobě Frogner parku. Nejen rozměr, ale i nekonvenční pojetí celého díla vyvolaly
LOFOTY - KYTICE HOR Z OCEÁNU
NEPŘÍLIŠ STUDENÉ POBŘEŽÍ
Autor: Vladimír Vojíř
Dne 30. března 1995 se na letišti v severonorském městě Tromsø připravuje ke startu letadlo skandinávských aerolinií. Cílem této "vnitrostátní linky" je vzdálené arktické souostroví Špicberky.
MALÁ SÁGA O VELKÉM SEVERU
TEXT: Zbyněk Pavlačík
FOTO: Jan Mach
Podíval jsem se opět na hodinky. Ukazovaly za pět minut třičtvrtě jedenácté hodiny večerní. Z ciferníku sjíždí můj pohled na majestátnou siluetu horských velikánů, ostře vyrýsovanou na pozadí stále
