Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)Děsivé muzeum
TEXT A FOTO: Kateřina a Miloš Motani
Je tu divný vzduch, pomyslíme si, když vstupujeme do ponurých síní. Opatrně našlapujeme, skoro nedýcháme. A pak to přijde, zrak zaostří na první vitrínu. Před námi stojí první mumie. Je velmi zachovalá, má něco přes sto let.
V tuto chvíli máme za sebou dva měsíce napříč Mexikem. Právě se vracíme z Kalifornského poloostrova směrem na Ciudad de México. Vzdálenosti jsou tady ohromné, vždyť by se na plochu Mexika vešlo dvacet pět Českých republik. Spěcháme, za pár dní nám letí letadlo. Včera jsme půjčeným autem ujeli přes tisíc tři sta kilometrů na jeden zátah. Moc času nemáme, můžeme si zvolit pouze jedinou zastávku. Z toho, co se cestou nabízí, padne volba jednoznačně na město Guanajuato.
Pouť za zjevením
TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR
Nádvoří před bazilikou Panny Marie Guadalupské je pořádně našlápnuté. Právě po osmi dnech dorazili poutníci, aby se na nejdůležitějším religiózním místě Mexika poklonili národní patronce.
Nekonečné zástupy venkovanů kráčí za standartou, která nese jméno jejich vesnice, a z balkonu moderního svatostánku, který připomíná šapitó, jim neúnavně mává jejich biskup. I takováto akce má svého roztleskávače, jehož hlas ze zvukových aparatur věřící vybízí k větší aktivitě: „Zamávejte panu biskupovi, ať ví, že tu jste. Tančete! Křičte! Dělejte, co chcete, ale ukažte se!“ A do mikrofonu skanduje jak na předvolebním mítinku: „Se ve, se siente, María está presente.“ Tedy ve volném překladu: „Je to vidět, je to cítit. Marie tady je s námi.“ Nejslavnější panna světové historie je v mexickém životě stále přítomna. Téměř od počátku španělské kolonizace bývalé aztécké říše. Zjevila se v roce 1531, jen osm let potom, co si Hernán Cortés překvapivě rychle podmanil mocnou civilizaci.
Pomoz nám, svatá Smrtko
TEXT A FOTO: Tomáš Nídr
V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.
Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.
Reality show po mexicku
TEXT A FOTO: Michal Kašparovský
Výstavba domů za extrémně nízké ceny určené pro chudé? Skvělý nápad. Jen vás při jeho realizaci budou snímat kamery televizní reality show.
Je nás tak pět, stojíme kolem ohně v basecampu s nářadím a materiálem. Dva Češi, dva Mexičani a Švýcar. Je večer a citelně se ochladilo, přeci jenom jsme okolo tří tisíc metrů nad mořem a je začátek listopadu. Po dni plném práce je to příjemný odpočinek. Bavíme se o tom, co nás sem, do vesnice Rancho Escondido, přivedlo, když vtom přijíždí náklaďák s tím, že je prý potřeba postavit ještě jeden, poslední barák. „Zbláznili se snad?“ nechápavě se po sobě díváme. Vždyť je skoro deset večer a za dvanáct hodin soutěž končí. To snad museli na ten poslední dům zapomenout… a jak to chtějí stihnout… ty ostatní domy se stavěly šest dnů… Takové myšlenky se nám honí v hlavě. Navíc nás chytají zaječí úmysly – radši bychom do pelechu než na stavbu. Ale nakonec sedáme na korbu auta a kodrcáme se po rozbité cestě do kopce.
Nejmladší na zemi
TEXT A FOTO: Martin Mykiska
Všudypřítomný kouř a prach, stoupající žár a otevírající se země. Před téměř sedmdesáti lety se zničehonic zrodila před zraky lidí v Mexiku nová sopka a pohřbila vše, co ji stálo v cestě.
Pohled na svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, říká staré arabské přísloví. V okolí mexické sopky Paricutín se pohled z koňského hřbetu může navíc zdát jedním z nejzajímavějších. Spolu s indiánským průvodcem jsme vyjeli z vysokého lesa na zvláštní mýtinu. Z plochy pokryté šedým pískem bylo vidět vyrážející mladé, čerstvě zelené borovičky. Působily trochu nepatřičně, jako by je tam někdo napíchal. Za nimi byl vidět začátek jakési skalnaté hradby – čelo lávového pole. Podél čela lávy jsme pokračovali dalších sedm kilometrů. Povrchu dominovala popelově šedá barva, z ní v pravidelných intervalech trčely sazeničky mladých stromků. Někde bylo vidět i stromy vzrostlé – tam se začalo se zkulturněním krajiny dříve, asi tam byla menší vrstva sopečné strusky. Rostlinný svět pomalu, ale jistě osidluje panenské území lávy. Ke konci jízdy jsme stále častěji viděli za lávou vrchol přibližujícího se pravidelně kuželovitého kopce. Byla to sopka, a ne ledajaká.
Chihuahua!
TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK
„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?
Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.
Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.
Vymítač Ďábla
TEXT A FOTO: JAN SOCHOR
Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.
Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.
Mexické vězení českýma očima
Místo děje: město Saltillo v mexickém státě Coahuila, předmět zájmu: místo vězení... Přijíždíme do ponuré čtvrti na samém okraji Saltilla. Špinavé chatrče zplácané z cihel a dřevěněných desek se krčí okolo stavby podobné našim urbanistickým zázrakům z padesátých let. Vypadá to tak trochu jako předměstská dvoupatrová škola. Ale není. CENTRO ESTATAL DE READAPTACION SOCIAL je prostě - KRIMINÁL.
Slavnosti smrti
Je to šílená země. Nejen měst Saltillo, ale celé Mexiko se zbláznilo. Všude plno lidí, kteří květiny či věnce buď kupují nebo prodávají. Ve výlohách obchodů jsou už na konci října vystavené maškary smrtek calaveras. Mexičan se totiž vůbec nebojí smrti. Směje se jí a jednou v roce se obléká do šatů s jejími symboly. Činí tak již několik dnů před 1. a 2. listopadem, kdy se tu v době našich dušiček slaví jakési slavnosti smrti neboli DNY MRTVÝCH - Dia de los Muertos.
Mexiko
Auto pomalu ukousávalo kilometry pohoří SIERA MADRE DE ORIENTAL. Byla tmavá, nejtmavější noc v mém životě. Světla vypověděla službu a my jeli serpentinami nad několikasetmetrovou propastí jen za blikání příruční baterky a blíže nepopsatelného pocitu, který nás hnal vstříc onomu okamžiku těsně před smrtí. Tehdy jsme nebezpečí nevnímali, protože jsme se hnali za něčím, co normální smrtelník nepochopí.
KOUŘÍCÍ HORA A BÍLÁ ŽENA
V jazyce Nahuatl znamená Popocatépetl - Kouřící hora a Iztaccíhuatl - Bílá žena. Podle dávné legendy byla Iztaccíhuatl krásnou dcerou mocného vládce. Ten byl však už velmi starý a jeho říši začali ohrožovat nepřátelé. Sezval tedy své nejudatnější bojovníky a slíbil svou zemi a dceřinu ruku tomu, kdo nepřátelská vojska porazí. Jedním z bojovníků byl i Popocatépetl, který dceru vládce miloval a ani on jí nebyl lhostejný.
Dětský box
Dotýkají se hvězdné slávy - z ulic špinavého chudého města na karibském pobřeží Kolumbie stoupají až k vytouženým vítězným titulům v boxu. Děti z Palenque. Bonifacio „Bony“ Avila, Rodrigo „Rocky“ Valdes, Mochilla Herrera a Bernardo Caraballo nejsou jenom místní kolumbijská jména, ale žijící legendy bohaté tradice boxování v Palenque.
Prales s vůní vanilky
TEXT A FOTO: PETRA JEŽKOVÁ
Totonakové jí říkali caxixánat, Mayové zizbic a Aztékové tlil-xochitl. Černý květ čili vanilka. Přestože je tato aromatická rostlina původem ze Střední Ameriky, tak dnes už v Mexiku zůstalo posledních šest farem. Do jedné z nich jsme se podívali.
Malý bílý náklaďák drnčí po děravé silnici. Tilman a Lucy mě měli vyzvednout v sedm ráno. Přijeli ale pozdě, jak je v Mexiku dobrým zvykem. Přesně řečeno později o dvě kávy a jednu krátkou procházku se psem (rozhodla jsem se nevzít si hodinky ani mobil, a tak měřím čas jinak). „Proč vanilka,“ ptám se Tilmana. „Je to po šafránu druhá nejdražší rostlina, která se ve světě pěstuje.“ Asi pěta¬padesátiletý Němec přišel do Mexika před mnoha lety studovat archeologii. Pracoval na vykopávkách v Yucatánu. Pak ztratil práci, rozvedl se a málem se vrátil do Německa. Ale to by podle něj bylo jen fracaso (totální prohra). Tilman je každým coulem Němec a vždy bude, i když jeho domov už je v Mexiku. Jeho přítelkyně Lucy zdědila pozemky (tedy spíše pořádný kus neprostupné džungle) v oblasti Huasteca Hidalgo, pár hodin severně od Ciudad de México. A odvážný archeolog se rozhodl, že zkusí něco úplně jiného. Zasadil vanilku.
Jeskynní kurz na polostrově Yucatán v Mexiku
Jeskynní kurz na poloostrově Yucatán v Mexiku
Připravil: Mgr. Radek Procházka – instr. IANTD, trimix, cave, SCR diver
Foto: Lukáš Kočí a Danny Riordan
Cesty v potápění jsou různé. Po úvodních potápěčských krůčcích a získání základní certifikace má před sebou každý potápěč velmi individuální cestu. Mnohým stačí OWD kurz, doplněný popřípadě AOWD s nitroxem. Je to dle mého názoru základní výbava cestování chtivých lidí. Vždy jim říkám: „Když už vážíš takovou cestu a chceš se s daným prostředím seznámit, přes polovinu zážitků tě čeká pod vodou.“
Tajemný Teotihuacán
Text a foto Jaroslav Mareš
Ve své době patřil Teotihuacán k největším městům světa. Jeho historie byla delší než dějiny starého Říma. Známe z ní však jen pramálo. Kolem roku 800 zde náhle život ustal a obyvatelé tohoto zázračného města zmizeli, jako by se pod nimi země slehla.
Poslední rozkoš monarchů
TEXT: PETRA JEŽKOVÁ
Miliony malých motýlů každoročně opustí na konci léta Kanadu a USA, aby našly dočasné útočiště v Mexiku nebo na Kubě. Pět tisíc kilometrů dlouhá cesta monarchů je jedním z fascinujících příběhů boje – v tomto případě spíše letu – o přežití
Cortésovo místo vlaštovek
Z ocelového města park
MAYSKÝ SVĚT
TEXT: Zbyněk Pavlačík
Zlatý kotouč sklánějícího se slunce opět mizí za šedivými mraky. Stovky přítomných přepadá nejistota. "Co když slunce zapadne a my letos znamení přicházejícího slunovratu neuvidíme? Hněvají se snad
EL TEQUILA
