ikoktejl

Michal Dvořák
Tag: Michal Dvořák Nalezeno 87 výsledků.
Tag: Michal Dvořák Řazení

Editorial Special USA

Editorial Special USA

Přejít na články ze Specialu USA

Spřízněni touhou

Spojené státy americké jsou supervelmocí už od druhé světové války a zdá se, že ještě dlouho budou. Vpřed je však nežene jejich zbrojní arzenál nebo burzy plné hulákajících makléřů. Není to ani jejich jedinečná poloha, kdy mohou jako jediný stát planety ovládat dva největší oceány. Tou hlavní silou USA je touha. Touha lidí z téměř celého světa mít se jako Američané a touha Američanů samotných mít se ještě lépe.

Ostatně známe to sami. Touha po lepším životě hnala našince za velkou louži už za časů monarchie. Komunismus pak přes všechnu negativní propagandu dosáhl přesného opaku. Lidé vnímali Ameriku jako lákavý symbol Západu a zemi snů, což se jim také po pádu režimu potvrdilo. Zvedla se opona a ukázalo se pestrobarevné jeviště plné do té doby netušených zážitků. Následovalo samozřejmě vystřízlivění, protože ideální svět neexistuje – kupodivu ani v Americe. Ovšem lehká kocovina je průvodním jevem každého opojení.

Důležité je, že velká část světa se k USA stále upíná, což Američané dobře vědí a dokážou toho brilantně využít. Vytvářejí proto takové podmínky, aby do země přivedli ty nejlepší mozky z celého světa. Také proto šíří své myšlenky a kulturu daleko za své hranice. A vstupují do konfliktů tam, kde jsou jejich ideje v ohrožení.

Orel bělohlavý na státním znaku USA svírá ve svém obrovském zobáku stuhu s heslem E PLURIBUS UNUM, tedy Z mnohých jeden. Původně třináct, dnes padesát států, se spojilo v jeden, aby si byly oporou. Jako oporu je dnes vnímají i země vzdálené tisíce kilometrů, což je ale nadmíru ošemetné. Stačí jeden chybný krok či špatně vyložené gesto a nenaplněné naděje se promění v odpor. Být supervelmocí je zkrátka zavazující, ale pokud Spojené státy upnou své touhy směrem, který se nám i s odstupem času bude jevit jako správný, nečeká je snad špatná budoucnost. Ani nás.

Příjemné čtení vám přeje

Michal Dvořákšéfredaktor

Deset dvacet Petr Vok

Deset dvacet Petr Vok

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

To byla hodně podařená schovka. Petr Vok si prý přál, aby hrobku rodu Rožmberků nikdo nenašel celých 400 let po jeho smrti. A tak se skutečně stalo. Tajemnou rodovou kryptu se podařilo objevit teprve nedávno.

15.februarii bitva v Praze mezi Leopoldovými vojáky, vtrhlými do země, a stavy království. Malé Strany sic se zmocnili, ale nic dál. Na sta z jejich roty padlo, od stavů nemnoho. Pěkná správa! Sám císař takové praktiky vedl a ubohú chudinu hubiti dal.

Psal se rok 1611, do Čech vpadla na pozvání již pološíleného císaře Rudolfa II. vojska Pasovských a rožmberský kronikář Václav Březan se právem obával o osud království. Petru Vokovi, jednasedmdesátiletému nemocnému a bezdětnému vládci rožmberského dominia zbýval necelý rok života, a přesto se pustil do vyjednávání. Z vrcholné politiky se sice už dávno stáhl, ale pasovští žoldáci se po neúspěchu v Praze rozvalili na jihu Čech a brali si zdejší ženy a statky. Na pomoc nového krále Matyáše se Petr Vok nemohl spoléhat, a tak aby uchránil svůj milovaný kraj před cizáky, nechal zmincovat rožmberský stříbrný poklad a Pasovské vyplatil. Tožť ten poklad rožmberský preč! Milá růže již máš pokoj, nebudou tě více škubati! Tisíce žoldáků se rozprchly na všechny strany a poslední Rožmberk tak korunoval až otcovskou péči o blaho svých poddaných, kterou projevovala většina jeho předků a díky které také Jihočeši své Rožmberky tolik ctili.

Číst dál...

Nepotopitelná loď

Nepotopitelná loď

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Patří tenhle kus země Evropě, nebo už Africe? Těžko říct. Geologicky si na něj sice dělá nárok starý kontinent, když se ale procházíte po zdejší krajině nebo v ulicích prastaré Mdiny, připadáte si jako na severu Afriky.

Je vlastně s podivem, že tato malá zemička nedaleko Sicílie vůbec funguje, a že každý rok uživí přes čtyři sta tisíc obyvatel a milion turistů. Považte – Malta má minimální zásoby sladké vody (podle OSN nejmenší na světě), zemědělské půdy i přírodních zdrojů. Musí dovážet nejen potraviny, ale i fosilní paliva pro výrobu elektřiny. Stačila by krátká blokáda a Malťané by byli na kolenou. Anebo ne? Kdepak, zdání v tomto případě klame. Pevnosti jsou totiž tak odolné, jak jsou statečná srdce jejich obránců. A na ty měla Malta štěstí.

Číst dál...

Moravský excalibur

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Je nečekaně pružný, překvapivě ostrý a v lesku jeho čepele i jílce je něco, před čím člověk podvědomě klopí zrak. Je prostě nádherný. Před třemi sty lety před krásou bohatě zdobeného meče žasli i moravští páni na zemském sněmu, kam byl slavnostně přinášen na podušce coby odznak moci moravského zemského hejtmana.

Jeden z nejkrásnějších mečů na našem území je dnes součástí sbírek zámku v Rychnově nad Kněžnou. Proč je však jeden z nejcennějších symbolů Moravy na zámku v severovýchodních Čechách? Pro vysvětlení musíme až do druhé půle 17. století. Tehdy, v roce 1667, se úřadu moravského hejtmana ujal český hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. A s ním je také onen vzácný ceremoniální meč spojený. „Meč nejspíše nechal pro hraběte vyhotovit sám císař Leopold I. jako vděk za jeho cenné služby v diplomacii,“ říká kastelánka rychnovského zámku Zdeňka Dokoupilová, „František Karel se totiž v roce 1657 velmi aktivně zapojil do jednání o volbě nového císaře, která probíhala ve Frankfurtu nad Mohanem téměř rok. Císařem byl nakonec zvolen právě Leopold.“ Odměnou schopnému hraběti za diplomatické služby, které císaři poskytoval i v následujících letech, mohl být nejen úřad moravského zemského hejtmana, ale i zdobený zlacený meč z oceli a stříbra s postříbřenou pochvou. O tom, že byl meč spjat s hejtmanským úřadem, svědčí vyobrazení moravské orlice na hrušce meče (vrcholové části jílce). Nechybí zde ale ani orlice císařská a tvůrce meče na svém díle několikrát zmínil i samotného hraběte Libštejnského z Kolowrat.

Číst dál...

Dřevěná detektivka

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bývaly doby, kdy lesy pokrývaly celou polovinu pozemské souše. Pak si začal člověk přetvářet krajinu k obrazu svému a plocha lesů klesla na třicet procent. I to je poměrně vysoké číslo, ovšem lesů v některých částech světa kvůli masivní či nelegální těžbě valem ubývá. Například Jižní Amerika přišla v poslední dekádě o čtyři miliony hektarů lesa, Afrika pak o 3,4 milionů hektarů. Vědci z univerzity v Rochestru, stát New York, odhadli, že lidem se podaří zcela vykácet tropické deštné pralesy do poloviny 21. století. S nimi nenávratně zmizí i tisíce rostlinných a živočišných druhů.

Je vůbec možné tento trend zastavit? Vždyť se týká převážně chudších států, pro které je dřevo snadno zpeněžitelnou surovinou. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se ale v posledních deseti letech podařil malý zázrak a tempo odlesňování se zpomalilo, a to hlavně díky úsilí některých asijských států, které sice dřevo těží dál, zároveň ale vykácené plochy rozsáhle zalesňují. Jak ale varuje koordinátorka FAO Mette Loyche Wilkieová, velké zalesňovací programy v Číně, Indii a Vietnamu v roce 2012 skončí: „Je proto třeba zavést trvalá opatření, aby se míra odlesňování snížila. Jinak hrozí nebezpečí, že se rychle vrátíme k vysokému tempu odlesňování naší planety.“

Číst dál...

Za černou branou

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

V době, kdy byl Berlín neprostupnou bažinou a v místě budoucího Mnichova si vlci značkovali své teritorium, žilo v Trevíru sto tisíc lidí. Bylo to největší město severně od Alp. Dnes už tento primát dávno neplatí, titul nejstaršího německého města však Trevíru už nikdo neodpáře.

Od 4. století, kdy se toto město těšilo největšímu rozkvětu, uplynulo skoro 1700 let. Počet jeho obyvatel je dnes ale opět na sto tisících, ač to tak nevypadá. Trevír se během staletí rozsypal po okolních kopcích, kde se tak dobře daří vínu, a obsadil oba břehy řeky Mosely, kam až oko dohlédne. Ovšem to nejzajímavější a nejcennější – tedy centrum města – projdete křížem krážem během jediného dne, aniž by vám hrozily puchýře.

Číst dál...

Jako vosy

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: SOLAR IMPULSE

Jeho dědeček August byl prvním člověkem, který vystoupal balonem až do stratosféry. Jeho otec Jacques byl prvním, kdo se ponořil na dno Mariánského příkopu. A Bertrand Piccard, hvězda letošního Tourfilmu? Objevitelskou krev v sobě nezapře. Jako první člověk obletěl svět balonem a nyní se chystá zdolat stejnou trasu letadlem na solární energii. „Otec i dědeček mě velmi ovlivnili. Ale ještě větší roli možná sehráli jejich přátelé potápěči, horolezci a objevitelé všeho druhu, kteří k nám chodili na večeři. Ti všichni mi ukázali, jak je život pestrý, když se ho rozhodnete prozkoumávat.“

Jak se zpětně díváte na to, co dokázali váš otec a dědeček?

Jsem plný obdivu. Každému z nich se podařilo změnit tehdejší pohled na svět. Dědeček dal nový směr aviatice, když se dostal v přetlakové komoře do stratosféry. Ukázalo se, že v takové výšce lze nejen být, ale že tam klesá i spotřeba paliva. Můj otec zase prokázal, že i na tom nejhlubším místě oceánů je život – na dně Mariánského příkopu viděl rybu a dvě krevety. Předtím se soudilo, že tam život není, a proto tam vlády „uklízely“ toxický odpad. Kde je ale život, tam je i kyslík a tedy i mořské proudy, které vedou od hladiny ke dnu a naopak. Vlády proto od této činnosti upustily, protože by se toxické látky mohly dostat zpátky ke hladině.

Číst dál...

Doma v divočině

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.

Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.

Číst dál...

Dovolená na ledoborci

Dovolená na ledoborci

TEXT: EVA DEKANOVÁ, MICHAL DVOŘÁK

Rámus, ze kterého tuhne krev v žilách. Mráz, který zpomalí i myšlenku. A společnost desítek chlapů, kteří nemají k láhvi a ráně nikdy daleko.

Stojím na břehu Botnického zálivu a omezeným průhledem pevně stažené péřové kapuce se nevěřícně dívám na ten kolos. Je –27 °C a hranici mezi pevninou a mořem v bílé pláni určuje jen most, vedoucí z parkoviště k lodi. Ledoborec Sampo je pevně zamrzlý v osmdesáticentimetrové vrstvě ledu. Začínám být trochu skeptická. Proč se návštěvě vysloužilého ledoborce říká plavba? Jistě si jen prohlédneme loď a poslechneme příběhy z dávných časů, ale plout? Kudy? Vždyť tu není po moři ani památky! Vidím jen ledovou pustinu táhnoucí se do nekonečna. Ohlížím se za pomalu chladnoucím autem (jak tam bylo úžasně teplo!) a vydávám se po zmrzlých schodech k lodi. Na ledem pokryté palubě mě vítá sám kapitán, usměvavý pan Ruuskanen. Upozorní mě, abych se držela zábradlí, až se dá loď do pohybu. Do pohybu? Znovu se dívám přes palubu do míst, kde by mělo být moře. Najednou se rozeřvou motory a ozve se hlasité praskání ledu. Příď lodi ukrojí první mohutné kry a ledoborec vyplouvá. Chvíli sleduji vzdalující se přístav Ajos u finského městečka Kemi a přemýšlím o neuvěřitelné síle lodi, jejíž příď se zakusuje do zamrzlého moře a mohutnou ledovou vrstvu tříští na kusy. Ještě přeručkuji po zábradlí k zádi ledoborce. V bílé pláni se klikatí rozvlněná směsice mořské vody s ledovými krami. Táhne se jako dálnice. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než znovu zamrzne.

Číst dál...

Šifra z Broumova

Šifra z Broumova

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak tady je zima jako v klášteře, pomyslel jsem si, když jsem z jasného dne vešel do studené temnoty broumovského Benediktinského opatství sv. Václava. Kolega fotograf dotáhl poslední cigaretu a nasál chladivou vůni barokního zdiva. Oči přivykají šeru, uši tichu. Broumovský klášter je opuštěný už desítky let. Naposledy tu nedobrovolně trávily dlouhé smutné roky řeholnice z různých koutů republiky, které tu v 50. letech minulého století internovali komunisté. Kdyby tenkrát zdejší estébáci věděli, že mají nadosah jednu z nejvzácnějších českých církevních památek, byl by její osud nejspíš zpečetěn…Našich pár prvních kroků v opuštěném klášteře následuje udivený povzdech: „Jež…kovy voči!“ Premiérová setkání návštěvníků s klášterním kostelem sv. Vojtěcha bývají emotivní, v mém případě to bylo až dojemné. Při pohledu na překrásnou a velkorysou hlavní loď kostela ve stylu italského baroka jsem na několik vteřin ztratil řeč. Probraly mě až slova Přemysla Sochora, správce kláštera a našeho průvodce: „Tak támhle jsme ji našli. Byla složená nad kaplí svatého Kříže za tím zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon.“ Co? No přeci kopie Svatého plátna turínského, do kterého mělo být zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po sejmutí z kříže. Jde navíc o jednu z nejzachovalejších a nejzdařilejších kopií na světě.

Číst dál...

Pojďme se sečíst

Pojďme se sečíst

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jsem sčítací komisař a nesu vám archy k vyplnění, říká komisař vodníku Čochtanovi. „Hlavně mi jde o tohle, pane Čochtan, tohle potřebuju vyplnit,“ ukazuje komisař na jednotlivé kolonky. A Čochtan píše… Nesmysl? Omyl! Citovali jsme z hvězdně obsazeného reklamního spotu, který v roce 1950 vyzýval Čechoslováky k účasti na prvním poválečném sčítání lidu. Komisaře ztvárnil František Černý, vodníka Jan Werich. Jako kdyby k letošnímu sčítání lákali Karel Gott a Mirek Donutil.

Už zbývá jen pár dní a konečně se opět dozvíme, kolik nás vlastně je. Zákon nám přikazuje spočítat se jednou za deset let. Rozhodný okamžik pro letošní sčítání lidu, domů a bytů bude o půlnoci z 25. na 26. března. Kdo se narodí byť jen vteřinu po půlnoci, sečten nebude.

Číst dál...

Život v utopii

Život v utopii

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.

Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno.Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“

Číst dál...

Lara Croft divočiny

Lara Croft divočiny

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.

Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?

To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky... A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.

Číst dál...

Lovec tváří

Lovec tváří

VYPRÁVĚNÍ JIŘÍHO KOLBABY ZPRACOVAL MICHAL DVOŘÁK, FOTO: JIŘÍ KOLBABA

Řekli byste, že Etiopie je jednou z nejbohatších zemí světa? Asi nikoliv. Záleží však na tom, v čem ono bohatství spatřujete. Pokud v zážitcích, tak je Etiopie studnicí nevyčerpatelnou.

Etiopii vnímá většina světa jako zemi podvyživených dětí a mužů s propadlými tvářemi. Obrázky z humanitárních katastrof, kterých Etiopii v posledních desetiletích zasáhlo hned několik, byly výmluvnější než strohé statistiky OSN. Ostatně i ty stále řadí Etiopii mezi nejzadluženější země světa. V čem tedy tkví její jedinečnost, její nesporné bohatství? Navštívil jsem mnoho zemí, každé z nich jsem se snažil dostat pod kůži. A právě Etiopie mi naprosto učarovala. Poprvé jsem ji navštívil před deseti lety a okamžitě mě překvapilo její neuvěřitelné přírodní bohatství. Vůbec se nejedná o vyprahlou, šedou, prašnou zemi, je naopak zelená, bohatá a šťavnatá. Velká část země se nachází ve vysokých nadmořských výškách náhorní plošiny, která má dostatek dešťové vody a mnoho slunečných dní, což z ní dělá úrodnou oblast.

Číst dál...

Země zaslíbená

Země zaslíbená

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Kdyby byl Noe rybářem, tak by nezaparkoval na Araratu, ale hnal by svou bárku na sever a tam by čekal, až vody opadnou a odhalí zemi jménem Norsko. Jeho potomci by z tamních fjordů tahali jednoho lososa za druhým a lidstvo by čekala krásná budoucnost...

Norsko je pro našince jednou z nejatraktivnějších zemí. Proč? Nevím. Zřejmě proto, že je tak obrovské a divoké, vznešené a čisté, liduprázdné, a přesto živé a bující jako zahrada po dešti. Nemusíte přitom procestovat celou zemi křížem krážem, což ostatně ani není v lidských silách. Stačí navštívit region Møre og Romsdal na západním pobřeží Norska, který nad všemi okolními regiony vyniká krásou a rozmanitostí své krajiny. 

Číst dál...

Náčelník z Čech

Náčelník z Čech

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Miloslavu Stinglovi bude osmdesát let. Svou první expedici za indiány podnikl už v osmi letech. S rodiči tenkrát vyrazil výletní lodí z Ústí do Děčína. Už od čtyř nebo pěti let totiž četl takové jednoduché, ale dobrodružné příběhy o indiánech, kde se psalo, že žijí v horách. Když proto viděl Pastýřskou stěnu v Děčíně, myslel si, že je tam najde. Tak rodičům utekl a vydal se za nimi.

 

Číst dál...

Mráz přítel člověka

Mráz přítel člověka

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: PETR HORKÝ

„Jak často slýchám, že jsem blázen? Prakticky denně. A nejčastěji to říká, sice s úsměvem a laskavě, moje žena,“ směje se Petr Horký. Sotva totiž zdolal severní točnu, začal plánovat přechod Grónska.

Přejít největší ostrov světa z východu na západ není nic jednoduchého, ale také nic, co by nešlo zvládnout. Pokusit se o to může každý. I vy. Než ale vkročíte na grónský ledovec, musíte splnit několik zásadních podmínek. Bez nich se stanete věčnou součástí nekonečné ledové pustiny.

Číst dál...

Křižáci na tripu

Křižáci  na tripu

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Zná to asi každý houbař. Kráčíte po lese, okem loupete po skrytých hříbcích a najednou tváří vplujete přímo do středu nezvykle pevné, odporně lepkavé a vůbec dokonalé pavučiny. Zatímco z čela odlepujete jednotlivá vlákna a z vlasů vytřepáváte jejich stvořitele, říkáte si, jak by bylo v lese bez pavučin krásně! Věřte ale, že nebylo. Pavučiny jsou umělecká díla, každá je jiná, každá je podpisem jednotlivého pavouka. Jde o složité sítě z velmi pevných, ale zároveň elastických vláken (jejich hlavní složkou je bílkovina fibroin), která lze roztáhnout na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhla. Svazek pavoučích vláken o síle tužky by prý dokázal zastavit dopravní letadlo v letu. Umělé vlákno, které by mělo tyto schopnosti, se podařilo vyrobit mnichovským chemikům teprve před dvěma lety. Jeho výroba je však náročná a velmi nákladná.

Číst dál...

Všichni za jednoho

Všichni za jednoho

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bílý rovnoramenný kříž na červeném pozadí vyvolává řadu asociací, všechny jsou však pozitivní. Copak by vlajka s tímto křížem mohla zavlát nad jinou, než sterilně čistou švýcarskou krajinou? A copak by mohl být symbol švýcarského kříže vyražen na nějakém levném šuntu, který vyrábějí děti v čínských fabrikách? Těžko! Švýcarský znak je pro svět známkou čistoty, kvality, preciznosti a tradice. Pro samotné Švýcary je ale hlavně symbolem sjednocení.

Dnešní podoba švýcarské vlajky pochází z roku 1889, ačkoliv bílý kříž provázel tuto zemi v průběhu celé její historie, plné pokusů o sjednocení střídaných válkami mezi jednotlivými stavy (kantony). První tři země pod Švýcarskými Alpami, takzvané Tři lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden, se spojily ve Švýcarské spříseženstvo už roku 1291, jejich rytíři se však do bitev vrhali stále pod prapory svých kantonů. Bílý kříž užíval pouze kanton Schwyz, který se už dříve postavil po bok císaře Rudolfa I. Habsburského v boji proti Burgundskému vévodství. Císař sám měl coby ochránce křesťanství na svých praporcích kříž, jejich rudé pole pak symbolizovalo císařovu moc nad životem a smrtí. Kanton Schwyz nakonec za svou pomoc získal právo kříž používat v pravém horním poli svých šarlatových praporců. Nejprve jej schwyzští malovali na pergamen, který přišívali k praporům, později už měl kříž na jejich standartách své stálé místo.

Číst dál...

Brněnský lamželezo

Brněnský lamželezo

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jen málokdy se poštěstí, aby někdo dostal do vínku nadlidskou sílu a zároveň silnou lidskost. Obojím hýřil v míře větší než velké František Kocourek, brněnský mistr šprýmu, notorický recesista a silák, jakému nebylo rovno. Letos uplynulo pětatřicet let od jeho nejslavnějšího kousku, kterým málem způsobil celorepublikový skandál. Kocourek se narodil do poválečného Brna-Řečkovic, tedy v době, kdy v Brně pomalu dohasínaly nádherné prvorepublikové figury, jako třeba Ervín Petrolín nebo Čurina. Každý kluk, který měl tenkrát oči na správné straně hlavy, je musel vnímat (a často z nich mít jundu). Možná i oni ovlivnili kroky Franty Kocourka, sám se totiž později o osudy podobných lidí zajímal a často jim pomáhal. A nutno říct, že i on se brzy stal nepřehlédnutelnou postavou brněnských ulic.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group